Pohádka o ideální pracovní pozici a Anamel

anamelNarazila jsem dnes na tento skvělý článek Jany Anamel Mráčkové, která v něm otevřeně popsala vnitřní pocity většiny probouzejících se lidí v naší současnosti a tak ho pro inspiraci s láskou sdílím. Díky Anamel!

ℒℴνℯ ❤ Mia

 

 

Je to už nějakou dobu, co jsem se rozpůlila vedví, nebo spíš stará a nová „polovina“ začaly být více viditelné, více se vzdalující jedna druhé – ta první má polovina touží po jednoduchých věcech, jako je běžná docela uspokojivá práce s prospolečenskou hodnotou, stálý příjem (alespoň trochu stálý), jistota (alespoň maličko), láska, manžel, děti… a bylo by opravdu jednoduché vrátit se „zpátky“ do svého života – poučená, lepší, skutečnější…  asi i vím, koho bych si vybrala za manžela, byl by to krásný život, s vědomím toho všeho, co jsem se naučila – mohl by to být opravdu krásný život… ale já tolikrát volala do nebe, ať se naplní můj nejvyšší potenciál, že už nemůžu couvnout…
V momentě každého člověka nastává chvíle, kdy se musí vzdát své osobní vůle, protože ta už ho nikdy neudělá šťastným…
Poslední dobou se mi zdá, že jsem ve svém uvědomění překročila určité hranice a otevřela dveře, které nejdou zavřít, zdá se, že je tu pro mne nějaká cesta, kterou z nějakého důvodu ještě nechci vidět… ale cítím, že jinudy to nepůjde, protože vnitřní i vnější podmínky nepodporují můj nástup do žádné z existujících prací, byť by byla na krásno ušitá mně na míru… A nakonec se zdá i to, že všechny ty vnější průšvihy, průtahy a různé vnitřní boje mě dostávají blíže a blíže té cestě….

Myslela jsem, že můj vnitřní odpor k práci vznikl profesním vyhořením loni v červnu a že jej dokážu rozpustit tím, že si vytvořím ideální pracovní místo respektující má nadání… Když jsem si vloni před mým psychicko-fyzickým vyčerpáním opakovaně tahala kartu Roční volno je pro vás právě teď to nejlepší, netušila jsem, že to bude skutečně rok, myslela jsem tak měsíc, nanejvýš dva… „dýl to přece nevydržím?“.

Nejde o to, že by práce nebyla, jde o to, že nehodlám být otrokem a už vůbec nechci plýtvat svým potenciálem – očividně to tak má většina mladých do 30 – tenhle článek mne opravdu pobavil: Unuděný flákání rozkvétá na troskách střední třídy. Poukazuje na obě strany mince – na odpor mladých zařadit se do běžného pracovního procesu i na jejich neschopnost vytvořit si cestu vlastní a prosadit změny. Ale já si myslím, že je to jen otázka času, … a taky vzrůstající frustrace těchto ve většině případů velmi nadaných lidí.

stresikJá sama mam trochu pocit, že se proti mne spikl vesmír s mou duší a úspěšně bojkotují všechny mé pokusy pracovat. Ale jsem ráda, že je tu ten tlak, protože jinak bych se nechala chytit na udičku pocitů vlastní méněcennosti a neschopnosti, popřela bych sama sebe a vydala se na zkušenou cestami, které by opět končila neviditelnou sebedestrukcí, která přichází, když začnou náš život řídit druzí, když začneme pochybovat sami o sobě a když nevyužíváme svá nadání, když se cpeme tam, kde nás nechtějí. Byl by to proces, jehož rychlost by záležela nakolik a na jak dlouho bych byla schopná lhát sama sobě. Neskončilo by to dobře a mou každodenní otázkou by zřejmě bylo, jestli to mám zapotřebí. Má duše má vybranou cestu a vlastně jen čeká, až se s tím smířím a pustím jí trochu ke slovu, aby mi mohla přeorganizovat život…

A co na to já? Opravdu jsem chtěla být úřednice, dokonce jsem si ustála sebe sama a mohly se pro mne vytvořit takové podmínky, které by nemrhaly mým tvořivým potenciálem – dovedete si to představit – kreativní pozice s volným polem působnosti v samosprávě? Mohla bych prosazovat a realizovat vše, co cítím, že směřuje k opravdu hodnotné budoucnosti – no, nebyla by to nádhera – to by bylo něco pro Anamel.

Už několikátá pozice, kde mne chtějí zaměstnat za podmínek, které si určuji já. Ale pořád tady něco nehraje… A já už tak trochu tuším, co by to mohlo být – byla by to moje další profesní sebevražda. Já – naplněná ideály, převálcovaná strukturou a lidskou neochotou cokoliv měnit s neustálým argumentem – na to nejsou peníze. Vždycky jsem ve svém životě šla přes mrtvoly, stavěla velké věci z ničeho (a to doslova, třeba jeden z mých posledních projektů – veřejná hudební zkušebna – tu jsem postavila vlastníma rukama, za pomoci dalších nadšenců,… a taky několika místních Romů – ale ti na rozdíl ode mě měli za svou práci mzdu – ano, ano, dobrovolnictví je fajn, dokud nehraničí s šílenstvím). A mně tak pomalu dochází, že zas bych byla někde, kde o mě až tak moc nestojí.

Na každém pracovním místě může člověk zazářit, ale když už se jednou rozhodnete být spisovatelem a inspirátorem, přebíráte za to zodpovědnost – a tu je zakopán pes.

Ale díky Vám si každý den mohu připomínat, že jsou lidé, kteří stojí o to, co umím… A mohu věřit, že jsou pracovní příležitosti, kde nejsou žádná „ale“, kde nemusím popírat část sebe, protože je považována za nežádoucí… (nemohu se přeci nechávat zaměstnávat lidmi, kteří mi sice na jednu stranu říkají, jak si váží mé moudrosti a schopností, ale lepší by bylo, kdybych nebyla takový blázen…).

Vždyť je přece nad slunce jasné, že bez bláznovství by nebylo moudrosti…

Ale přesto mě trochu straší malá noční můra, jestli já nejsem přece jenom příliš tvrdohlavá, příliš nepřizpůsobivá…
nebeNěkdy začnu pochybovat, jestli nejsem prostě jen líná… to si pak musím připomínat doby, kdy jsem pracovala 16 hodin denně bez přestávek, jídla a pití… Dneska už toho nelituju, vznikly díky tomu skvělé věci, ale taky už vím, že aby vznikaly skvělé věci, nemusím chodit přes mrtvoly… Vybrala jsem si svou realitu – žít ve světě, kde se nezamotávají kabely od sluchátek, což je věčné a otravné pravidlo starého světa. A možná byste tomu nevěřili – ale je to možné. Stejně tak možné je žít ve světě, kde nemusíme hlavou bušit o zeď, aby nás někdo poslouchal nebo oceňoval… Jen musíme jít tam, kde se to nezadrhává, kde události plynou tak nějak přirozeně…

Druhou otázkou jsou ovšem běžné lidské potřeby, má duše má asi pocit, že než mi to všechno dojde, mohu žít poustevnickým životem. Vlastně si připadám trochu jako v obležení a ona trpělivě čeká, až mně dojdou všechny zásoby a budu nucena k opravdové akci (teď se směje, líbí se jí to přirovnání a má radost, že jsem zas něco trochu pochopila).

Ale já tuším, že s jarem mně to „dojde“ (nechci psát napadne, protože odpovědi už dávno cítím v kostech, jen se ještě různě upravují a připravují, aby plně odpovídaly na mé otázky, které ani nedokážu dobře formulovat – pro duši je asi velmi těžké nám na něco odpovídat, když neumíme položit otázku).

Když člověku docházejí peníze na zábavu, je to frustrující, ale dá se najít i zábava levnější, o to dobrodružnější. Když přemýšlíte, za co budete příští měsíc jíst, je to zatím dobrý – znamená to, že tenhle měsíc ještě hlady neumřete 😀 Však to mnozí z Vás znáte.
Já toho moc nepotřebuju, se třemi čtyřmi tisíci měsíčně a občasným výdělkem navíc na nějaké to cestování jsem za vodou. Nevim, jak to dělám, ale určitě o tom jednou napíšu. A vím, kde bych mohla ušetřit, ale vzdát se kafíček, návštěv čajoven, cestování? To bych taky mohla třeba rovnou umřít, že? 🙂
Musím se odhlásit ze semináře, očividně ho někdo potřebuje víc než já – to beru, jsem sama sobě mistrem, jen jsem asi chtěla po dlouhé době chtěla vidět přátele a zároveň být pasivně přijímající. Je snazší vyřešit některá témata na semináři než vlastní prací ve svém životě. Ale semináře jsou v pořádku, vhodné vedení a skupinová práce spolu s energií „nenáhodně“ vytvořené skupiny je přínosná ve chvíli, kdy téma je v nás připravené k posunu a vesmír od nás potřebuje, abychom se v tom příliš neplácali a věnovali se jiným věcem. A já se asi hold mam věnovat jiným věcem…

Někdy se sama na sebe naštvu – když chci něco, na co nemám peníze, pak se musím rozhodovat, jestli víc toužím po věci/zážitku než po vlastní svobodě a jestli je svoboda být pánem svého času nebo svobodou je vlastnit, zažít, co se mi zachce… Samozřejmě tím nemyslím tu čistou esenciální svobodu, která nepotřebuje vnější potvrzení.

Vím, že celkově je to dočasná situace, uvědomuji si i to, co se tím učím, a vím, že vše přichází ve správný čas – hledám hodnotu věcí/zážitků i náplň plno-hodnotného života, zkouším různé cesty, abych nakonec byla jistá, že ta, kterou jsem si vybrala, je ta, po které chci jít. Hledám svou sebehodnotu, sebe-vědomí, hledám nakolik si cením sebe sama, hledám svá nadání a představu o tom, jak chci prožít nadcházející léta.

A hlavně – já se přeci zaslíbila, že znovu začnu věřit pohádkám…



Udělej to, teď Víš, kdo jsi
Cítíš to ve svém srdci A planeš a toužíš
Nejprve čekej, nedostaneš to na talíři
Budeš muset pro to pracovat tvrději a tvrději
A já vím, protože jsem tam byl už dřív
klepajíc na dveře nebudu brát „Ne“ jako odpověď
A Ty uvidíš, protože jestli to tak má být
Nic Tě nemůže zastavit…
Je to úžasné, je úžasné to všechno, co můžeš dělat
Je to úžasné, přivádí to mé srdce ke zpěvu
Teď je to na Tobě
Teď trpělivost, ve vzduchu je frustrace
A lidé, kteří se nestarají
Nu, srazí Tě to
A Ty padneš
Ano, trefíš zeď,
ale dostaneš se zpátky na nohy
A budeš silnější a chytřejší
Teď je to na Tobě

Autor: Jana Anamel Mráčková

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Já bych k tomu jen dodala, že nemusíme žít s představou 4.000,- Kč na měsíc, když poznáme umění tvoření si vlastní reality pomocí zákona přitažlivosti a začneme ho žít 😉

ℒℴνℯ ❤ Mia

Doporučený článek – Co je správně? – najdete zde

http://slunecnyzivot.cz/2013/03/co-je-spravne/

Michaela Weissová
Michaela Weissová

Jsem specialistkou na léčbu potravinami, zásadotvornou stravu a jógovou terapii. Pomáhám lidem uzdravit se jídlem ze zánětů, kandidy, obezity a dalších nemocí a prostřednictvím jógové terapie pomáhám uvolňovat hluboko uložené bloky na těle i na duši. Celostně pracuji se všemi rovinami člověka na návratu do rovnováhy a spokojeného života. Nechte se inspirovat těmito milovanými stránkami a prosím nekopíruje bez mého vědomí mou práci. Díky.

Zatím žádné komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude publikována.