Odpuštění

Chceme-li vyčistit své rány, musíme se naučit odpouštět. Musíme odpustit všem, kteří nám ubližují, i když nám připadá neodpustitelné, co nám udělali. Neodpouštíme jim proto, že by si to zasloužili, ale proto, abychom netrpěli, kdykoli si vzpomeneme na to, co nám udělali. Odpuštění je pro naše dobro, neboť nás to uzdraví. Odpusťme druhým, protože máme soucit se sebou. Odpuštění je aktem sebelásky.

 

Odpouštět se nemusíme učit, protože jsme se s touto schopností narodili. Ale hádejte, co se stalo? Naučili jsme se neodpouštět. Jakmile nám někdo něco udělá, nenávidíme ho. Je to otázka hrdosti. Proč? Protože když neodpustíme, náš pocit osobní důležitosti roste. Skutečným problémem je pýcha. Naše pýcha a hrdost nám připomínají, že nemůžeme odpustit. Ale budeme tím trpět my sami. Budeme trpět vším, co dělají lidé kolem nás, i když to nemá s námi nic společného.

Odhoďme svou hrdost. K ničemu ji nepotřebujeme. Zbavme se pocitu vlastní důležitosti a požádejme o odpuštění. Odpouštějme druhým a uvidíme, jak se v našem životě začnou dít zázraky.

 

Uvědomme si, že to, co nám druzí udělali, nemělo nic společného s námi. Slova a činy, které nám ublížily, byly jen reakcí na démony v myslích druhých lidí. Každý žije ve svém vlastním pekle a my jsme jen druhořadou postavou ve snech ostatních. Nikdo nedělá nic kvůli nám. Jakmile si to uvědomíme a přestaneme brát chování druhých osobně, budeme schopni odpouštět.

Začněme se učit odpouštět. Zpočátku to bude obtížné, ale časem se z toho stane návyk. Učme se odpouštět tak dlouho, dokud nebudeme schopni odpustit sami sobě. Odpusťme sami sobě všechno, co jsme v životě udělali. Když odpustíme sami sobě, naše sebeláska vzroste. Odpustit sám sobě je ta nejvyšší forma odpuštění.

 

„Odpouštím absolutně každé bytosti a bezpodmínečně, u které jsem cítil/a, že mi způsobila křivdu skrze jakékoli myšlenky, slova, nebo činy, skrze všechny časy, místa, prostory a dimenze mé existence jako vědomí. Každá bytost, která se skrze mne cítila neprávem zacházena jak myšlenkou, slovem nebo činem, skrze všechny časy, místa, prostory a dimenze, odpusť mi zrovna tak absolutně a bezpodmínečně. 
Odpouštím sám sobě absolutně a bezpodmínečně za provedení jakékoli myšlenky, slova, nebo činu, při kterých jsem cítil, že jsou nesprávné ve všech časech, místech, prostorech nebo dimenzích, v kterých existuji.“

 

kniha Láska, vztahy a přátelství, Don Miguel Ruiz