Můj příběh a manifestace práce a léta

miaRozhodla jsem se vám stručně popsat část svého příběhu a manifestaci práce a letošního léta jako příklad toho, že myšlenky tvoří realitu a to pěkně rychle a není to žádný ezoterický kec.

Letos, začátkem února, na mé 36 narozeniny, jsem se najednou v noci probudila, což je u mě jev velmi vzácný, posadila se, vzala do rukou tužku a papír a s jasnou myslí a silně bušícím srdcem jsem začala uchopovat do slov proud, který mě vytrhl ze spánku: „Název Slunečný život, sekce Duše a srdce, Strava, Uzdravování, Meditace, Jóga, Poznání, …, psaní článků, spolupráce s druhými lidmi – propojování se, spolupořádání a účast na seminářích, workshopech a přednáškách, vystoupení ze starého systému a tvorba nového, naplnění své podstaty, poznávání spousty nových zajímavých lidí podobného záměru, zvyšování vibrací články a osobními setkáváními…                                             „Co to je? Slunečný život? Psaní článků? Web? Ok, ale já nejsem sluníčková a nepíšu články…“ Vůbec jsem v tu chvíli nechápala proč to píšu, co s tím mám dělat, odkud to jde, co se po mě chce, proč já a jak mám teda začít.

Tou dobou jsem byla manažerka, která prošla střídavě mnoha posty a firmami, z nichž dvě byly i mé vlastní (on-line), tři roky profesionálně zpívala a vedle toho započala před devíti lety i svou cestu poznání studiem jógy, kineziologie a výživy, čtením stohů knih, cestováním za duchovními poznáními, předáváním reiky, meditacemi a ustavičným povídáním o vnitřních procesech, neboť bez toho jsem se cítila být neúplná. V prvních dvou třetinách to byla cesta hledání hledajícího, který volal o pomoc při otvírání duše a přesycenosti pouhým materiálnem, díky kterému se začal zavalovat tunami duchovních informací, moc ničemu nerozuměl nebo si výklad vyložil egoisticky po svém a netušil co má dělat a jak. Často jsem procházela velkými propady z rozpolcenosti a strachu, neboť jsem se vnímala odděleně a nedostatečně. Díky této etapě mé cesty nyní více rozumím stavům apatie, paniky, deprese, neúčastněnosti, ztráty, konce, nechuti ke všemu, pocitům neskutečna, strachu z okolí – míst, lidí, situací, sebe …

 

Mia sri lanka1Toto období strachu bylo přeseknuto mým zážitkem blízkým smrti na Srí Lance v mých 33 letech, kam jsem odcestovala po těžké životní zkoušce na základě svého snu, který se mi zdál jen asi týden před odletem. Sama, na celý měsíc do neznáma, jen s batohem. Po probuzení z „kolize“ (větší klid jsem nikdy v životě nezažila), která se odehrála na ARO jedné budhistické nemocnice plné ještěrek, mi po následném projití osmihodinovým strachem z temnoty (podsvětím duše) se všemi psychickými i fyzickými příznaky, bylo umožněno vidět věci, lidi a situace v nadJá, nad systémem, nad lidskými hrami, jako nově narozenému pozorovateli. V tu chvíli se mi otevřela skutečná cesta vědomé spirituality – tzv. probuzení určitého stupně, kdy jsem začala více než kdy jindy ve všem vnímat Boží přítomnost v tom necírkevním slova smyslu, začala postupně rozlišovat své uložené programy (i když ne vždy mám sílu s nimi něco v tu danou chvíli dělat) a systémy přesvědčení, podle kterých jsem po více jak tři desetiletí nevědomě žila. Byla to jedna z mých největších zkoušek a zároveň dar – požehnání za překonání sebe sama.

Za uplynulé tři roky jsem měla ještě pár těžkých držkopádů. Poslední byla vloni operace páteře, kdy mi hrozila amputace ruky, kterou zachránilo 6 šroubů a destička v obratlech – další vlna rozpadu mých masek. Od té doby už se snažím poctivě každý den rozlišovat, rozlišovat, přenastavovat hranice, být uzemněná v přítomnosti, uvědomovat si sebe v celém zrcadlení kolem a hlavně makat na sobě v praxi. I když jsem v průběhu uplynulých třech let několikrát odešla z práce s tím, že už budu dělat jen to kým jsem, což také stále nově objevuji, neboť jsem velmi barevná a vzdušná, do té doby mi nebylo umožněno nebo jsem si to já nedovolila vystoupit úplně ze starého známého systému zajeté kancelářiny, meetingů a her a vždy se tam poslušně vrátila, byť jen částí sebe.

Nyní přišel ten správný kopanec, který se na nic neptal a já ani necítila, že bych z toho chtěla cuknout. Byla jsem v té chvíli nesmírně vděčná za to, že přišel impuls, který mou rozervanost mohl určitým způsobem ukončit a tak jsem si vyhrnula rukávy a hned druhý den začala pracovat. Koupila doménu, založila tyto stránky a začala psát články o všem, co mnou procházelo a prochází – bez konceptu a jasného cíle, zkrátka jen tak, pro tu činnost samotnou, při níž jsem se hned druhý den rozplynula v čase natolik, že jsem až v 16:30 hodin zjistila, že jsem se od rána nemyla, nečůrala, nejedla ani nepila a stává se mi to dodnes když píšu. Zkrátka impuls shora. Vtiskla jsem jim život, který jsem tu noc viděla v obrazech a cítila každou buňkou – byla jím a stále v tom pokračuji den za dnem, i když vlastně vůbec nevím co dělám. Nepřemýšlím nad tím. Jdu. Baví mě to a nechávám se dál vést a to doslova.

 

Mia konferencePři tvoření Slunečného života jsem ještě do května letošního roku chodila do práce ve společnosti, která se po odchodu klíčové osoby koncem ledna (ředitele v tom pravém slova smyslu, který spojoval, nehodnotil a motivoval jen svým bytím) lidsky totálně rozpadla. Jen zvýrazňuji – konec ledna a začátek února (noční impuls), slovy týden – jede to rychle.

Řekla jsem si, že ustojím zkoušky, které mi Vesmír připravil a v práci zůstanu do doby, dokud nedostanu jiný impuls, i když jsem tam už srdcem nebyla a velmi mě to vyčerpávalo. V průběhu psaní článků celé jaro, jsem si představovala, že ze společnosti odcházím a dělám si krásné léto plné cest a užívání a přitom přicházejí nabídky na zábavu za peníze – pro mě psaní a osobní setkávání. Cítila jsem, jak se na léto velmi těším, i když jsem nic v plánu neměla a navíc jsem byla stále zaměstnaná v kanceláři.

A ejhle, impuls přišel. V den, kdy jsem měla podepsat společností navrhované prodloužení smlouvy jsem šla ráno normálně do práce s tím, že smlouvu prodloužím za nově dohodnutých výhodnějších podmínek, ale cestou se mi udělalo strašně zle a doslova jsem se ze všeho pozvracela. Čtyřikrát. Utřela jsem si pusu, sedla si na lavičku v parku, abych se vydýchala a najednou jsem si uvědomila: „Aha, impuls.“ Normálně totiž nezvracím, ba co víc, zvracení přímo nesnáším a těhotná jsem také nebyla. Zkouška splněna, nyní mám možnost se opět nově svobodně rozhodnout. Přišla jsem do práce a řekla: „Děkuji, ale já to nepodepíšu.“ Ten den jsem odevzdala auto, notebook, telefon, mobilní připojení, karty a klíče, vzala si ze stolu svou kytku, z nástěnky fotky, ze šuplíku sváču a s díky, napůl rozčarovaná, překvapená, svobodná i obávající se, se rozloučila s neméně překvapenými kolegy a tím za mnou zapadly dveře práce, kterou jsem uvnitř nikdy nebyla, i když mě hodně naučila a hodně dala, her, které jsem vyčerpaně hrála tak, abych splňovala pravidla na úspěch a strachu stádní většiny, kam se nevědomě všichni řadíme, abychom splnili „kvóty na štěstí“, očekávání okolí, potvrzení našeho vzdělání nebo abychom se schovali v davu, protože tak je to jednodušší. S kytkou v ruce jsem přistála doma. Vyjukaná, ale šťastná, bez jakéhokoli plánu na práci, příjem nebo naplnění volného času. Zapnula jsem na plno muziku, otevřela okno a víno a začala slavit začátek nového života a od té doby slavím každý den (ne vždy s flaškou a rozevlátou music 🙂 ), protože je mi zkrátka líp. A mé „líp“ – stav mysli, se odzrcadlil ve všech aspektech mého života.

 

946332_508429732543496_1309446626_nZačala jsem se naplno věnovat Slunečnému životu, který je mým velkým učitelem a každý den prověřuje míru mého vědomí, přítomnosti a sebereflexe a začaly přicházet nejrůznější nabídky na spolupráci, práci, projekty, přednášky, psaní článků za peníze, osobní sezení s lidmi a spoluvytváření světa Nové doby, která již zapustila kořeny a teď potřebuje kolem schopné lidi, kteří mají tzv. pro strach uděláno – dokáží naciťovat z Jednoty a pracovat s dualitou, přestanou jen kecat a schovávat se za funkce, „povinnosti“ a omezení mysli a vezmou za práci rukama vedenýma srdcem, s využitím dalšího daru – mozku, aby to nové mohlo naplno vzklíčit a růst v nás všech.

Je to o nás všech. O lidech, kteří mají chuť a sílu otvírat se, být odvážnými a autentickými, procházet čestně všemi výzvami, spojovat, motivovat a pomáhat sobě i druhým tím, že jsou v přítomnosti a ve vědomí lásky – Boha. Jedině tak se začne přirozeně utvářet stále se rozšiřující pole lidí žijících ze srdce, kteří jdou přírodní cestou pro ochranu planety, očišťují se od nánosů strachu, minulých zkušeností a bolesti a vědomě si tvoří svou realitu, za kterou berou svou plnou odpovědnost. 

Je úplně jedno, kdo kde teď stojíme, je to náš společný svět. Každý z nás nese svou vlastní nepostradatelnou kvalitu, bez které bychom my ostatní tady nebyli. Kvalitu jednotlivce, národa, kontinentu, planety, galaxie, … I když mnohdy můžeme cítit na povrchu šarvátky, porovnávání, nepochopení nebo strach z konkurence, hluboko uvnitř všichni víme, že jsme tenkými vlákny spojeni a že vše je v pořádku.

Ale zpátky k létu. No a tak pilně pracuji a mám z toho radost, navíc se mi dostává od mnohých z vás krásných ocenění stránek a článků a najednou, konkrétně minulý týden, jsem zjistila, že jsem celé léto v trapu. Nyní odjíždím na 6 týdnů pryč. Pak se na pár dní vrátím k PC a pak jedu na týden pryč. Pak opět na pár dní domů a opět více jak týden pryč a je konec léta 🙂

 

Mia2Tolik jsem si přála si užít letošní léto, neboť to loňské jsem strávila po operaci páteře v nemocnici a pak nehybná doma, až se mi to splnilo a to bez jediného mého plánu uskutečněného hlavou a navíc mi na ta všechna cestování přišly i peníze!

Lidičky drazí, dělejte to, co jste. Dělejte to, co vás nejvíc baví s láskou a plnou pozorností jako děti a zbytek se zařídí „sám“ k vaší nejvyšší spokojenosti. Věřte mi, jsem toho sama svědkem. Neříkám tím, že každý den skáču metr dvacet do výšky lehkostí bytí, také mám těžké dny, kdy sotva dýchám a přála bych si mít webové stránky s názvem „Kašlu na všechno!“. Tak to zkrátka je, ale vždy si uvědomuji č