O pokoře

pokora3Měli bychom si uvědomit, jak málo toho skutečně víme, když stojíme před velkým mystériem života. Je toho mnoho, co musíme ponechat jako nevysvětlitelné. Jedině tak se vyhneme pádu do pasti hladkých intelektuálních teorií. Omezená lidská mysl by neměla žádat získání pochopení, které ji překračuje. Intelekt může na cestě hledání ujít velký kus cesty, ale nakonec se musí pokorně ztišit před tím, co jej přesahuje. Velké pravdy vyžadují velkou pokoru v člověku. Ti, kteří je chtějí obdržet, se musí vyhnout bigotnosti a zbavit svých předsudků.

Pokora je prvním krokem na této stezce. Je to ten nejdůležitější postoj, který umožňuje kromě jiného i správné provádění modlitby. Soustředěnost je určitým předpokladem pro duchovní dosažení, to je zcela pravdivé jedině tehdy, pokud ji doprovází pokora. Pýcha, arogance a ješitnost jsou překážky, které nás drží v zajetí ega a brání nám odpoutat se od něj. Nakonec budeme muset opustit svou pýchu a odpoutat se od svého egoismu, který nás ovládá. Jakmile se cítíme pokornými, závislými na něčem vyšším, začínáme ego odkládat. To nám otevírá přístup k Nadjá a k jeho Milosti.

Cílem dlouhé stezky je oslabit a pokořit ego. Nezbytné vlastnosti, které by měl hledající rozvíjet, jsou pokora, vnímavost a citové zjemnění. Jak postupujeme na své cestě, objevuje se mnoho nástrah a pastí našeho vlastního ega. Duchovní pýcha, arogance a samolibost jsou právě tím, co posiluje ego. Máme být pokorní hluboko ve svém srdci a nemáme pokoru manifestovat před ostatními lidmi. Cesta hledání by neměla mít za cíl zavést nás k pokoře před jiným člověkem, ale především k pokoře před Nadjá. Pokud hledající nezíská absolutní pokoru, plachá zdrženlivost Nadjá, nemůže být překonána.

 

energieHledající by měl začít se samozřejmou pravdou, že ho ego neustále podvádí a ovládá. Měl by být připraven na to, že nalezne jeho vládu nejen ve věcech světských, ale i duchovních. Musí si uvědomit svou iluzi, když si myslel, že dělá pokrok. Není snadné přijmout hořkost pokořené pýchy, trpkou příchuť pravdy, která ho obviňuje. Vyznávání se z chyb chování a nedostatků charakteru v pravidelném cvičení oddanosti rozvíjí pokoru, odhaluje sebeklam a zvyšuje sebepoznání.

 

Čím více budeme chápat své vyšší Jáství, tím budeme pokornější. Jakmile se pokora rozšíří do představy absolutní bezmocnosti, nastává vhodná chvíle spojit ji s intenzivní modlitbou a vřelou touhou po Božské milosti. Takováto pokora se musí stát trvalým postojem, stejně tak jako snaha po odpoutání od nižšího jáství, od ega. Vytrvalý postoj je potřebný částečně proto, abychom si neustále uvědomovali, že potřebujeme a vždy budeme potřebovat Milost Nadjá, a částečně proto, že máme neustále uznávat svou nevědomost, pošetilost a hříšnost.

Musíme mít takovou pokoru, abychom přiznali chyby v myšlení i chování. Tímto postojem se naše ego skloní před Nadjá. Místo kritiky ostatních kritizujme sami sebe. Dostatečná pokora je potřebná k rozpoznání naší nedokonalosti v našem nižším jáství, ale potřebujeme být zároveň natolik poučení, abychom rozpoznali, že část našeho Jáství, kterou zakrývá ego, je zářivě Božská. Pokora a důstojnost musí být v našem charakteru sloučeny a uvedeny do rovnováhy. Přehnaná pokora může být chybou, protože může vést k přílišné vnější závislosti a neschopnosti vést nezávislý život. Neměla by ochromit naši naději na budoucnost tím, že nás poznamená komplexem méněcennosti.

Skutečná pokora nemá nic společného s přehnaným sebeponižováním. To může vést k falešné skromnosti, která odsuzuje vlastní charakter. Nedostatek pokory může naopak vést k odmítání vyhledání odborné rady, která nás může ochránit před neúspěchem nebo chybou. Cesta sebepokoření je rozhodně lepší cestou, která brání přílišné aroganci a pýše ega. Člověk bude mnohem pravděpodobněji naslouchat pravdě o sobě, pokud bude otřesena jeho pýcha ega, když bude deprimován vyhlídkami na budoucnost a pokořen současným neúspěchem. Pýcha ega nemůže udělat to, co pokora Nadjá udělat může.

 

pokora1Jestliže člověk nastavuje pevnou a jistou tvář světu, svému Nadjá musí nastavit tvář daleko pokornější. Lidské srdce má být pokořeno dříve, než se mu Nadjá odhalí. Vyšší síla nevyžaduje otrockou pokoru, ale absolutní závislost. Jakmile si uvědomíme, jak slabé jsou naše zdroje, jak velké jsou naše problémy, můžeme cítit potřebu získat pomoc odněkud mimo náš dosah. Nezbytná pokora musí být mnohem hlubší než to, co je za pokoru běžně pokládáno.

Jedině ochota přiznat své chyby a nedostatky dává určitou naději sebenápravy. Přiznání vlastní pošetilosti a chyb, kterých se dopouštíme, otevře nakonec příliv Milosti našeho vyššího Jáství. Pokud nebudeme zcela schopni odstranit své chyby způsobené našimi vrozenými sklony, určitě je můžeme alespoň zmírnit. Jestliže chce hledající začít správně nový život, musí uznat svou vinu, najít odvahu přiznat své chyby a vyloučit své pokrytectví. Přiznání ničí pýchu ega. Začátečník potřebuje pokoru, ale člověk pokročilý potřebuje pokoru ještě mnohem více.

Čím více jsme pokořováni vlastními chybami, tím pravděpodobněji nalezneme cestu jak se od nich oprostit. Když je ego drceno následky svých vlastních chyb a postojů, může začít pociťovat bezmocnost a svou závislost na vyšší síle. V určité fázi filozofické cesty se pokora a skromnost stanou nezbytnými. Pokora je skutečně nutná, ale ustupování před jinými lidmi do pozadí a ponižování se před nimi není duchovní výsadou, tak jako je ustupování a pokořování se před Božstvím.

 

ego6Nezbytným předpokladem pro přijetí dostatečné pokory je upřímné přiznání si vlastních nedostatků a chyb, své slabosti a ješitnosti. Pokorný člověk je ochoten přiznat, že za většinu jeho potíží mohou především jeho nedostatky charakteru nebo inteligence a nikoli nedostatky jiných lidí. Nezakrývá svou slabost, ale ani nepředstírá, že je něčím, čím není. Ego se může stát pokorným, pokud uzná svou pomíjivost a přizná svou nestálost.

 

Paul Brunton: ,,Jeho postoj nemusí být absolutně pesimistický. Může si říci: ,,Když jsem udělal chybu, dobře, prodělávám proces duchovní experimentální metody. Některé chyby jsou nevyhnutelné, ale já je odhalím, budu je zkoumat, pochopím jejich následky a vyzískám z nich jejich význam a jejich poučení. Tím se z nich stanou stupně, po kterých budu stoupat k Pravdě. Jestliže trpím tímto neštěstím, na kterém mám svou vlastní vinu, budu stát stranou, klidný, neosobní a odpoutaný a ulomím tomu hrot postojem, zbaveným ega. Z dlouhodobého hlediska nezáleží na tom, co chci, ale na tom, co potřebuji; a jestliže potřebuji nápravu pomoci protivenství nebo neštěstí, pak je lepší, že ho prožívám.“

 

Volně zpracováno podle knihy: Zápisky Paula Bruntona – Svazek 12. VNITŘNÍ POTŘEBA NÁBOŽENSTVÍ * UCTÍVÁNÍ V ŽIVOTĚ, zdroj: www.paulbrunton.cz
Michaela Weissová
Michaela Weissová

Jsem specialistkou na léčbu potravinami, zásadotvornou stravu a jógovou terapii. Pomáhám lidem uzdravit se jídlem ze zánětů, kandidy, obezity a dalších nemocí a prostřednictvím jógové terapie pomáhám uvolňovat hluboko uložené bloky na těle i na duši. Celostně pracuji se všemi rovinami člověka na návratu do rovnováhy a spokojeného života. Nechte se inspirovat těmito milovanými stránkami a prosím nekopíruje bez mého vědomí mou práci. Díky.

Zatím žádné komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude publikována.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>