Komplexy

komplex„Na zvládnutí či nezvládnutí komplexu stojí štěstí či neštěstí osobního života.“     Carl Gustav Jung

Co je to „komplex“?

Etymologicky je slovo komplex spojeno s významem „plot“, „zahrnutí“, „obklopení“ či „objetí“.

Mnoha bolestivými situacemi projdeme v životě „úspěšně“, dokážeme je zpracovat, prožít a strávit, takže nezanechají v naší duši nějaké vážné šrámy. Na druhou stranu některé situace se nám natolik vybalancovat nepodaří, a zvláště když se opakují, jakoby „vydřely“ v pomyslné kůži naší duše zranitelná, choulostivá místa, za které se stydíme a která před sebou samými i před druhými skrýváme. Tento senzitivní bod naší psychiky bývá obklopen ochranným „plotem“, který zabraňuje jeho vynoření do vědomí a plnou asimilaci jáským vědomím. Tento autonomní celek, „komplex“ zůstává odtržen jako fragment od zbytku psýché a váže část její energie.

Jednoduše: komplexy jsou citlivé momenty nedostatečného přizpůsobení se realitě.
Jak poznáme, že se nějaký komplex aktivuje?

Poznáme to snadno podle toho, že se nás něco v nějaký okamžik dotkne na citlivém místě. Někdo nám jakoby šlápne na „kuří oko“, zmáčkne naše „červené tlačítko“ a my reagujeme afektem. Reagujeme nepřizpůsobivě, rigidně, bez ohledu na kontext dané situace. Komplex byl aktivován, siréna začala houkat. Stisk tlačítka okamžitě vyvolá předvídatelnou, mechanickou odpověď. V tu chvíli nejsme sami sebou, cosi do nás „vjede“. A my se zpětně (když se ego opět zmocní kontroly nad situací) cítíme trapně, protože víme, že jsme v ten okamžik „nebyli ve své kůži“ – nebyli jsme to my – dostali jsme se pod nadvládu komplexu.

Proto Jung v tomto smyslu říká, že my nemáme komplexy, ale komplexy mají nás. Někdo zmáčkne naše „červené tlačítko“ a nám se „udělá rudo“ před očima. Jsme tváří v tvář svým komplexům bezmocní. Zase nás dostali.

Komplexy se také projevují přeřeknutím či zaškobrtnutím v řeči, kdy v nepravý okamžik „vyskočí“ nevhodné slovo, jízlivá poznámka. Nebo když si (zdánlivě bez příčiny) nemůžeme vybavit něčí jméno. (Pomyslná asociační cestička totiž vede přes autonomní zónu nějakého komplexu, tudíž se proces zasekne).

Pro aktivaci komplexu je charakteristický:

  • stav nutkavosti (nemůžeme si pomoct a prostě to musíme udělat)
  • stav snížené příčetnosti

Kdo má komplexy?

zenyKomplexy mají všichni zdraví lidé. Kdo nemá komplexy, je buď psychopat nebo je mrtvý.

Slovo ‚komplex‘ je používáno pejorativně, nejčastěji ve smyslu ‚komplex méněcennosti‘. Komplexy jsou však naopak něčím, co nás činí jedinečnými. Nikdo na tomto světě nemá tutéž konstelaci komplexů, jakou máme my. (Dokonce ani genticky identická dvojčata nemají identické komplexy!) Právě skrze naši specifickou konstelaci komplexů se cítíme jedinečnými lidskými bytostmi, neopakovatelnými projevy celku života. Neboť jak říká Klages: Život zahrnuje afekt; ego jej vylučuje.

Ego má masivní potřebu komplexy pokud možno potlačovat, neboť je vnímá jako ohrožení. Co je potlačováno, je zákonitě projektováno na okolí. Tudíž ego spatřuje své komplexy u ostatních, ale nikdy ne samo u sebe.

Komplexy jsou přirozenou součástí života, ale pro ego jsou čímsi nepřijatelným, neboť ohrožují jeho iluzi o jeho všemocné nadvládě nad celkem naší psýché. Kdykoli naskočí komplex, „vyšachuje“ na moment krále (ego) z jeho trůnu (jako zvíře nebo šašek) a démonicky se zachechtá: naše nevědomí zase na chvilku ukázalo svou pravou tvář. Oddělený ostrůvek v moři našeho nevědomí se vynořil nad hladinu a stal se na okamžik patrný. Tyto hlubiny jsou pro ego jakýmsi způsobem děsivé, neboť ego, přestože jejich přítomnost jaksi tuší, si nechce jejich existenci připustit. V jádru každého komplexu je cosi, co se neslučuje s představou ega o jeho celistvosti, dokonalosti a královské nadvládě. Ego se za komplexy stydí.

Psýché, duši si tak můžeme představit jako moře, ego jako kontinent, jenž se v celku psýché snaží zaujímat ústřední postavení na úkor jiných částí – a komplexy jako menší izolované ostrovy nebo propojená souostroví, o jejichž existenci nemá zpočátku ego tušení a které se snaží potlačit, což se zákonitě odráží v jeho projekcích na okolí.

Pamatujme si:

  • Komplexy jsou odštěpné části psýché.
  • Komplexy jsou součástí naší dědičné (rodinné) výbavy a nikdo se z nich nemůže zcela vymanit, leda smrtí.
  • Mít komplexy tedy znamená být na živu.

Asociační experiment

zena11Existenci komplexů objevil C. G. Jung v asociačním experimentu. Asociační experiment je jednoduchý test, kdy na slovo vyřčené psychologem máme odpovědět slovem, které nás první napadne. Psycholog měří na stopkách reakční dobu, která uplynula mezi vyřčením testovacího slova a naší odpovědí. Slova následují rychle za sebou a psycholog je zaznamenává do připraveného archu, včetně reakční doby. Vyhodnocení experimentu je jednoduché. Změří se průměrná reakční doba a ukáže se, že některé asociace nám trvaly déle, někdy jsme se dokonce úplně zasekli a ne a ne nás něco napadnout.

Proč? Odpověď je prostá. Protože ve vybavení si určité asociace nám bránil nevědomý komplex, který celý proces vybavování si prodloužil a zatížil zpracováváním nevědomých obsahů. (Jako kdyby harddisk počítače začal zničehonic déle „šrotovat“, než by okamžitě zobrazil vyžádaná data). Je nabíledni, že v okruhu daného slova se vyskytuje vrchním velením (superegem) dobře střežený komplex s přísně střeženým obsahem, a proto se asociace vynořila mnohem později, až když prošla celým byrokratickým aparátem daného komplexu. Anebo nevědomí nabídlo asociaci příliš podivuhodnou a vzdálenou, jako kdyby úředníci onoho komplexu zazmatkovali a podali naprosto zcestné hlášení. Na tomto zcestném hlášení jsme však onen komplex „dostali“, nachytali na švestkách.
Není třeba vysvětlovat, proč devět lidí z deseti na slovo „nůž“ asociuje (byrokraticky bezchybně vyřízenými automatickými hláškami) jako „nůžky“, „vidlička“ nebo „krájet“ (které se asociačně nacházejí v blízkém tematickém okruhu) – zatímco někdo tento zažitý standard překročí asociací „tchyně“.

Voila! Máme tu „tchynin komplex“.
Pozor – když však někdo na slovo „tchýně“ zareaguje bezmyšlenkovitě a ihned asociací „svině“ – a nejen v testu, ale denodenně – nejedná se o komplex (jehož obsah je přísně utajen), ale o vědomé přání.

Ze slov, která tímto způsobem vybočují, nám na konci testu vyjde jakási „mapa“ našich nevědomým komplexů, které dohromady vytváří jakýsi více či méně souvislý celek nebo se vynese na světlo temně podbarvený příběh našeho nevědomí. Takové odhalení je pro ego zprvu trochu šok a zdráhá se vysvětlení testu přijmout.

Jung na základě asociačního experimentu odhalil pachatele jedné vraždy, a Karel Čapek podobný experiment ilustruje v jedné z Povídek z jedné a druhé kapsy.

Asociační experiment a sny jsou podle Junga „královskými cestami“ (via regia) do našeho nevědomí.
Komplexy a energie

houpackaKomplexy si můžeme představit jako „zašmodrchané uzly“ v naší psýché, které váží naši energii, jež nemůže být využívána jinde. Tatáž energie pak egu chybí k tomu, aby mohlo jednat svobodně a spontánně a zakoušet zdravou životní vitalitu a chuť do života. Každý uzel (komplex) odnímá část naší celkové psychické energie. Můžeme si to představit jako počítač s dlouho nainstalovanými Windows, kterému výkon jakékoli operace trvá neskutečně dlouho jen proto, že operační paměť je přeplněna nejrůznějšími podprogramy, které zcela zbytečně zaměstnávají výkon procesoru a snižují tak celkový výkon počítače na zlomek jeho hardwarových možností. Celý systém je energicky přetížený a hrozí kolaps. Na druhou stranu mnohé rezidentní programy (komplexy) jsou pro chod systému potřebné a užitečné. Mnohé naše jedinečné komplexy ovlivňují naši životní motivaci pozitivním směrem, anebo alespoň ne zcela negativním: „Malý“ Bém vyšplhá na Everest, zdravotní sestřička se zachranitelským komplexem skutečně zachraňuje lidské životy, Viewegh napíše novou knížku nevědomky proto, aby rozšířil okruh svých ctitelek. Ano, ne vše je růžové: Napoleon dobije Evropu, neúspěšný malíř z Vídně se prodere do čela německého národa. Tím se dostáváme k onomu nejproslulejšímu z komplexů: komplexu méněcennosti, jehož kompenzací je dle Adlera touha po moci.

Pokud je komplex egem asimilován, přijat, zahrnut, pokud se zruší vykolíkovaný plot, který senzitivní jádro komplexu izoloval od zbytku psýché, pomyslný uzel se rozváže (odtud „rozuzlení“) a v komplexu izolovaná energie zaplaví jáské vědomí a stane se od této chvíle přirozenou součástí jeho energie, jíž je ego schopno od této chvíle (opět) volně disponovat.

Pablo Picasso: Vollard

Picasso_VollardPrávě kubistické obrazy svou fragmentizací připomímají rozštěpení psýché na komplexy. Schizofrenici malují podobně fragmentovaným stylem s ostrými hranami. Při léčbě se kresby počínají zaoblovat a jednotlivé separované dílce kresby prolínat a skládat v celistvou jednotu, jejíž nejarchetypičtější zobrazení nalezneme v kruhovité mandale (archetyp Bytostného Já). Fragmentizaci osobnosti můžeme vnímat jako výchozí stav člověka, zatímco Bytostné Já jako konečný (ale na hlubší úrovni vlastně vždy-přítomný) stav dosažené celistvosti.

Léčení komplexů

Řada komplexů zmizí s naším růstem a zráním sama od sebe. Citlivé místo se zahojí a zaroste jizvou a my zjistíme, že jsem v tomto místě naopak silní a zocelení („Co nás nezabije, to nás posílí.“) a dokážeme si v tomto bodě tropit sami ze sebe legraci, aniž bychom si tento komplex „hojili“ na někom jiném. Již nereagujeme afektivně, rigidně, podrážděně, mechanicky jako robot, ale cítíme v tomto místě klid, jistotu, nadhled, humor, volnost – prázdné místo, jež bylo kdysi „přeplněno“ komplexovou smyčkou je nyní uvolněně prázdné. Nedokončený gestalt, jímž komplex v podstatě byl, se uzavřel, smyčka se uzavřela. Cítíme se zase o něco celistvější, úplnější, sami sebou.

Mnohé z komplexů je odžito, stráveno a asimilováno v našich snech. Snovou práci si můžeme představit jako „defragmentaci“ harddisku, po němž naše PC zase „správně šlape“.

První známkou léčby toho kterého komplexu je okamžik, kdy jsme schopni o svém komplexu s někým mluvit. Znamená to totiž, že připouštíme jeho existenci, víme o svém slabém místě, kde nás „tlačí pata“ – nu což? Každého někde tlačí.

Užitečná pro léčbu komplexů je práce se symboly, které tvoří most mezi vědomím a nevědomím. Ego je přenosu komplexů do vnějších objektů (symbolů) nakloněno a taková práce je pro něj přijatelná nebo dokonce příjemná a vzrušující.

V umění se s komplexovými výjevy (obsahující jakoby jakousi neuzavřenou, patovou, bezvýchodnou situaci) setkáváme především v baladách (Erbenova Kytice) a tragédiích (Král Oidipus, od něhož Freud odvodil proslulý Oidipovský komplex).

Důležitá je změna postoje ega vůči komplexům. Zatímco je na počátku potlačuje a vnímá je jako něco, co mu brání ve vývoji, časem se je naučí považovat naopak za příležitost a cestu ke svému vývoji. A lidé, kteří jeho komplexy aktivují, přestává považovat za své „škůdce“ a poznává, že jsou jeho nejlepšími životními učiteli, neboť právě tím, že neustále šlapají na jeho „červené tlačítko“, jej učinili silnějším a moudřejším: donutili jej k životnímu pohybu a růstu.

 

Komplexy a archetypy

ruceMezi komplexy a archetypy existuje blízká příbuznost. Zatímco komplexy tvoří obsahy osobního nevědomí (jsou jen „naše“), archetypy jsou obsahy nevědomí kolektivního (takže jsou společné všem lidem). Mezi osobním a kolektivním nevědomím neexistuje ostrá hranice, takže archetypy ovlivňují konstelace našich osobních komplexů.

Zatímco archetypy jsou vlastně komplexy univerzální a všelidské, blíže osobnímu nevědomí najdeme i komplexy národní a skupinové (Arméni, Židé – holocaust, Němci – poválečný pocit viny; koloniální, nadřazené komplexy bílých mužů nebo na druhé straně komplex bývalých otroků; zase jiný druh komplexu najdeme u fanoušků Sparty, u feministek nebo u členů kuklux-klanu apod.) Lidé se mohou sdružovat právě na základě společného komplexu, o jehož přítomnosti nemusí mít ani tušení. („Vrána k vráně sedá.“)
Rodinné komplexy

laska324Na hranici mezi osobním a kolektivním nevědomím najdeme komplexy rodinné, které si přehazujeme jako horký brambor z otce na syna a z matky na dceru. Tyto nevědomé vzorce chování mají tendenci spíše narůstat a nabalovat se (efekt „sněhové koule“), takže potomci jsou v podstatě čím dál více obtíženi průsečíky rodinných komplexů a traumat, která neomylně a nevědomky opět vsugerovávají dětem vlastním. Vzniká tak nepřetržitý řetěz afektivních vzorců chování a vzájemného obviňování, které zahrnují výběr partnera s obdobnými komplexy.
Specifické rodinné komplexy (např. rodiny Nováků nebo Šternberků) se točí kolem speciálních rodinných tabu, o nichž se nemluví. Dále však budeme hovořit o rodičovských komplexech, které jsou všem rodinám společné.

Zobecněně se dá říci, že vztah k matce souvisí s přijetím vlastní existence a tělesnosti (směrem dovnitř), člověk má pak v životě problémy se vztahy – zatímco vztah k otci souvisí s přijetím vnějšího, profesního života (směrem ven) a člověk má pak problémy být úspěšný. Negativní komplex (v podstatě pocit nepřijetí a nelásky od určitého rodiče) vede k odmítání dané oblasti života, pozitivní komplex (příliš zahlcující láska) naopak k přecenění dané oblasti života. Například člověk s pozitivním otcovským a negativním mateřským komplexem pak bude navenek pravděpodobně úspěšným managerem, ale ve vztazích bude zoufalý a dětinský.

Pozitivní mateřský komplex je charakterizován srdečnou, ženskou, mateřskou, rodinnou atmosférou, která člověku dodává přirozenou důvěru v život, optimismus a srdečný vztah k lidem, ale znesnadňuje mu odchod od rodiny, která má tendenci ho přílišnou láskou a ochranou vtahovat do sebe a komplikuje mu osamostatnění se a nalezení trvalého partnerského vztahu. Člověk může být v dospělosti příliš dětinský nebo narcistní, věří, že mu celý svět leží u nohou, ve vztazích může být přelétavý, chce být přehnaně obdivován a hýčkán ze strany žen, pokud možno „mateřsky“ laděných. (Pro ilustraci si představme velkou italskou rodinu, kde vládne Velká matka rodu).

negativni matkaNegativní mateřský komplex vzniká naopak v atmosféře, v níž se city příliš neprojevují (nebo se naopak projevují nepředvídatelně a hekticky, dítě neví, co má od matky čekat, neutvoří si vůči ní důvěrnou vazbu) a díky tomuto „studenému prázdnu“ člověk cítí, že není dostatečně přijímán a milován svou matkou, že není dobrý, takový jaký je, že není „dobře“. Jeho základní dětské potřeby jistoty, bezpečí a přijetí nebyly ze strany matky naplněny. Tato konstelace je pro psychický život nejobtížnější, neboť se člověk celý život potýká s depresivními pocity, že nemá právo na existenci, že tu neměl být, že svět je nebezpečné, nepřátelské, chladné místo, do něhož nepatří. Bojí se důvěřovat lidem a vztahům, trpí základním pesimistickým a nedůvěřivým naladěním vůči životu. Když nemohl důvěřovat prvnímu a nejbližšímu člověku svého života, tak komu? Vztahům se zcela brání – anebo má naopak tendenci zoufale k někomu přilnout, přitulit se, „přisát“ se k němu jako k prsu, jakoby mu partner mohl nahradit chybějící mateřskou lásku (v praxi kolísá mezi obojím). Naopak člověk s pozitivním mateřským komplexem může mít tendenci vyjít tomuto člověku vstříc a navzájem si tak sytí své komplexy. Takové vzájemné „sycení“ komplexů se může navenek jevit jako velká romantická láska. Člověk si tyto rodinné komplexy obvykle vůbec neuvědomuje. (Když budete pozorovat vztahy kolem sebe, zjistíte, že snad ani o nic jiného než vzájemné sycení rodinných komplexů nejde). K negativnímu mateřskému komplexu u ženy ještě dodám, že nastávají komplikace s přijetím vlastní ženskosti, tělesnosti a sexuality (nepřijímá svou matku, tudíž ani to, co po ní fyzicky a psychicky „zdědila“ a co z ní dělá ženu). Dcera si leckdy vytvoří bystrý rozumový svět, „hájemsví ducha“, kam za ní matka „nemůže“, kde je od ní svobodná, a díky rozvinuté racionalitě je pro ni daleko snazší rozumět mužům, být jejich sofistikovanou rádkyní. Na druhou stranu se u těchto dcer leckdy objevuje podivný nevkus v oblékání nebo jakási neohrabanost, což souvisí s vyšší mírou distance vůči tělu / matce.

Pozitivní otcovský komplex vzniká silnou identifikací s otcovskou postavou, která syna nebo dceru zahrnuje do společného „my“, což je pro dítě příjemné, ale v dospělosti to brání nalezení individuální, svébytné cesty k seberealizaci. Dcera (tatínkova holčička) či syn (vzorný chlapec) kráčí vzorně ve šlépějích svého otce a pro chválu nadřízeného jsou schopni učinit cokoli. Z hlediska sociálního přizpůsobení a úspěšnosti v kariéře je to optimální situace, tudíž se ani nezdá, že by se jednalo o nějaký „komplex“. Tento „komplex“ je naopak společensky odměňován. Zřídkakdy si dcera uvědomí, že se stala obětí mužského světa (vzornou sekretářkou svého šéfa) a ztratila kdesi svou plnokrevnou ženskost. Synovi je otec nedostižným vzorem a chlapec hájí tradiční, slušné, konzervativní hodnoty, které hlásal jeho tatínek a bojí se jim vzepřít. Oba jakoby se schovávali za svého tatínka, potažmo svět tradičních hodnot a patriarchálního řádu. Ženy s tímto komplexem samozřejmě v partnerech celý život hledají své tatínky a tito pánové – tatínkové (zase s jinými komplexy) jim radostně vycházejí vstříc. Klíčové sousloví zde zní: „aby byl na mě hrdý“ nebo „já a otec jedno jsme“.

Negativní otcovský komplex vzniká naopak negativním postojem otce k synovi nebo k dceři, který v dítěti zanechává pocit, že nikdy není pro svého chladného a náročného otce „dost dobré“ a že nikdy nebude pochváleno a přijato: že ať udělá cokoli, bude to vždy špatně. („Nikdy na mě nebyl dost hrdý“). Přísný otec své dítě vylučuje z jakéhokoli pocitu „my“. (On sám v sobě je totiž jedním narcisticky uzavřeným „my“). Tento komplex znesnadňuje dítěti adaptaci ve společenském systému, protože člověk má negativní a úzkostné (nebo naopak odbojné) ladění vůči autoritám. Někdy se člověk stává společenským outsiderem, jindy tento komplex naopak přeroste v neukojitelnou ctižádost. Tímto komplexem trpěl Franz Kafka. Jeho řešení byl únik do oblasti literatury a psaní, kam za ním otec jakoby „nemohl“. Na tomto příkladu vidíme, že komplexy nejsou černobílé, protože nebýt tohoto komplexu, tak bychom možná přišli o geniálního spisovatele. Jako u všech předchozích komplexů bývá příčinou neurotická, hysterická nebo narcistní osobnost rodiče, který svou lásku primárně směřuje na sebe nebo kopíruje chování (komplex) svých rodičů či prarodičů.

zena a diteZjednodušeně se dá říct, že rodinné komplexy pramení z toho, že matka dává svým dětem příliš mnoho nebo příliš málo lásky, zatímco otec dává příliš mnoho nebo příliš málo respektu (uznání). Nabízí se vysvětlení, že matka, jež sama nebyla milována a přijímána, nebude milovat a přijímat své děti, a otec, který nedosáhl pocitu seberealizace, nebude nabízet respekt a uznání.

U každého člověka jedno z uvedených komplexových témat či ladění vždycky převažuje, ale leckdy se některá prolínají v jakési energetické směsi. Optimální je se z těchto vzorců (komplexů) vyvázat a kráčet vlastní cestou, přestat od (mnohdy neurotických) rodičů očekávat naplnění či satisfakci, kterých se stejně nikdy nedočká, neboť nikdo nemůže dávat to, co je mu samotnému chybí. (Žebrák nebude rozdávat almužny, ale bude žebrat). Dochází někdy k tak převráceným situacím, že (nedostatečně přijímaná a milovaná) matka očekává chybějící lásku od svých dětí (a může je v tomto smyslu i vydírat), zatímco (nerealizovaný) otec očekává chybějící respekt od svých dětí (a může je v tomto smyslu i vydírat), čili že rodiče vyžadují od svých nebohých dětí to, co by jim podle přirozenosti měli naopak nabízet! To nemůže vést k ničemu jinému než k ohromné frustraci na obou stranách.

Jean Liedloffová poukazuje, že všechny tyto frustrující situace nastávají při přetržení principu kontinua – toho, co dítě podle svého genetického kódu přirozeně očekává od svých rodičů a prostředí, do něhož se narodilo, svého kmene. Dítě očekává lásku a přijetí, tělesný kontakt s dospělým, nepřetržitý pocit blízkosti a dostatek stimulujících podnětů z okolí – původně pralesa a nebe, které pozorovalo z bezpečného mateřského objetí za rytmu její chůze. Hlavně chce být ale přijímáno, takové jaké je. Je tak programováno, a pokud to dostane, cítí se celý život „dobré“, že „je dobře“ a jeho život je díky tomu od základu stabilní. Cokoli se v životě stane nepříjemného, ustojí to, vezme to jako výzvu, hru, projev života. Důvěřuje životu, důvěřuje sobě. Ono je dobře, život je dobře, svět je dobře, vztahy jsou dobře.

Pokud se dítě stane obětí frustrovaných a neurotických rodičů, kteří sami sebe odřízli od zřídla přirozených instinktů (často silou svého zmateného rozumu nebo zmatených příruček), díte má celý život pocit, že ono „není dobře“, že život není dobře, svět není dobře, vztahy nejsou dobře. Nedůvěřuje životu, nedůvěřuje sobě. Nedůvěřuje společnosti, která mu nedala to, k čemu je geneticky předurčeno. Jeho existence je od základu asociální a labilní. Takové dítě pak rodičům nezbývá než celý život manipulovat, aby se stalo sociálním, přestože u jihoamerického kmene Jequana, který Liedloffová mnoho let zkoumala, je každé dítě pro-sociální od prvního do posledního nádechu svého života. Nikdy ho nenapadne své rodiče neposlechnout, je rádo, že je užitečné. Jen proto, že ví, že „je dobře“. Tolik ve stručnosti k této převratné knize Koncept kontinua, která vyšla již v 70. letech a stala se bestsellerem, do češtiny však byla přeložena teprve v roce 2007.

Jak poznáme, že jsou rodinné komplexy stále aktivní?

komplexPříliš silná láska, příliš silná nenávist či ambivalentní vztah (protože silná láska ve vědomí je vždy kompenzována silnou nenávistí v nevědomí) k některému z rodičů jsou znamením stále rozehrané komplexové situace. Jsme totiž připoutáni jak k tomu, co příliš silně milujeme (a tedy i nenávidíme, neboť nás to činí otroky), tak k tomu, co podvědomě zavrhujeme a odmítáme. Dokonce: v budoucnu se stáváme tím, co milujeme – ale stáváme se také tím, co zavrhujeme. (Nenávidět vlastní matku je tedy nejlepší cestou k tomu, být v budoucnu jako ona.)

Stáváme se tím, co milujeme. Stáváme se tím, co nenávidíme.
Přitom platí paradox: jen ten, kdo se vyvázal z rodičovských komplexů a vzorů, je schopen své rodiče opravdu milovat, cítit k nim ze svého vlastního nabytého prostoru soucit a vděčnost, vyplývající ze svobodně prožívaného života.

Jakákoli extrémní připoutanost je v nevědomí provázena skrytou nenávistí, protože naše vnitřní já touží být svobodné. A naopak, za jakkoli silnou nenávistí, leží kdesi v hloubce rovina čisté dětské lásky, jejíž očekávání zřejmě nebylo naplněno, a proto se překlopila ve svůj protiklad, v nenávist. Jung tento obrat z extrému do extrému označuje slovem enantiodromie.

Málo kdo má tolik štěstí a odvahy, že z těchto vzorců dokáže vystoupit a vykročit na vlastní, individuální cestu k seberealizaci, často za podivného rozčarování ostatních členů rodiny, kteří to vnímají jako křivdu, protože tento jedinec jedná proti jejich zažitým komplexům, od nichž se sami během svého produktivního života nedokázali osamostatnit. Současně však tento jedinec, byť se to zprvu nezdá, otevírá cestu ke svobodě i jim.
Pokud se člověk v produktivním věku nedokáže od tlaků rodinných komplexů osvobodit (cca 80% populace – ano, čtete dobře), dochází k tzv. krizi středního věku: zesílení rigidního chování, jakémusi tvrdošíjnému lpění na zaběhnutých jistotách, na tradici a majetku, zesílené, ale přitom ne zcela uspokojující konformitě, ale především k manželským krizím.
Mocenský komplex

mocNejčastější příčinou manželských krizí je mocenský komplex, který se ve vztahu k partnerovi projevuje jako:

  • potřeba moci
  • potřeba ovládat
  • potřeba vlastnit

 

Partner pak totiž na tyto mocenské, manipulativní tlaky reaguje přesně opačným chováním a snaží se naopak „utrhnout se“ a „odvázat se“. Dochází k rozkolu a mizérii, na počátku níž stojí mocenské přání přetvořit partnera k obrazu svému, což je naprostým opakem bezpodmínečné lásky, která člověka přijímá takového, jaký je.

Mocenský komplex, jak jsme již řekli, vzniká jako kompenzace pocitu méněcennosti (Adler). Podle Junga stojí za mocenským komplexem nevyužitý Erós (v širším smyslu jako láska k životu, tvoření, seberealizaci). Přispívá k němu 1) nefungující partnerský erotický život, ale i 2) nedostatečný pocit seberealizace mocenským komplexem postiženého partnera.

Mocenský komplex slouží jako náhražka za autentický pocit seberealizace.

Pokud mezi otcem a matkou nefunguje proud lásky (Érós) ani seberealizace, matka nebo otec přesouvají toto své nezaměřené libido (jako proud přebytečné energie a pozornosti) nezdravým způsobem na své děti, takže děti jim slouží jako náhradní objekty za jejich nefungující vztah. (Tzv. „overprotective mother“ nebo „opičí láska“ vyjadřovaná obvykle slovy „chci pro tebe to nejlepší“). Na straně dětí to vede k tomu, že:

  • necítí své vlastní potřeby
  • jakoby nemohli „volně dýchat“
  • cítí pocit viny, že by jednou měli rodinu nebo rodiče opustit
  • v budoucnu paranoia a strach ze života (je-li rodič příliš ochranitelský)

Komplex méněcennosti

Komplex méněcennosti se utváří především když:

  • jsme podporováni a chváleni tam, kde to neodpovídá našim vrozeným schopnostem (kde rodiče chtějí mít z dětí něco jiného na základě svých představ)
  • jsme kritizováni a odrazováni tam, kde talent a schopnosti máme

 

 

Autor: Vojtěch franče, zdroj: ografologii.blogspot.cz
Michaela Weissová
Michaela Weissová

Jsem specialistkou na léčbu potravinami, zásadotvornou stravu a jógovou terapii. Pomáhám lidem uzdravit se jídlem ze zánětů, kandidy, obezity a dalších nemocí a prostřednictvím jógové terapie pomáhám uvolňovat hluboko uložené bloky na těle i na duši. Celostně pracuji se všemi rovinami člověka na návratu do rovnováhy a spokojeného života. Nechte se inspirovat těmito milovanými stránkami a prosím nekopíruje bez mého vědomí mou práci. Díky.

Zatím žádné komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude publikována.

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>