Nevědomé formování naší mysli


egoEgoisticky zaměřená mysl hraje v každodenním životě své hry, ve kterých vytváří své postavy, kulisy i celé scénáře. Obsah takových scénářů je dán prostředím jedince a jeho výchovou, tudíž kulturou, ve které vyrůstal a nyní se pohybuje. V důsledku toho se můžeme setkat se zcela odlišnými scénáři v rámci celé naší planety. Na začátku naší cesty jsme se všichni identifikovali s těmito scénáři. Scénáře nám poskytují řád a vnímání tzv. pevné identity. Myšlenkové vzorce neboli programy, které se otiskly do našich scénářů, se projevují v různých hrách naší mysli, ve všech situacích našeho života, ať už si to uvědomujeme či nikoliv.

V průběhu naší cesty vedoucí k vědomí, bychom měli poznávat všechny aspekty života nejen v jeho pozitivním charakteru, abychom poznali přítomnost Existence ve všem a v každé situaci jakéhokoli našeho scénáře. Prvním krokem je pohlédnout na svůj životní scénář. Na naše podmíněné myšlenkové vzorce a jejich důsledky v realitě. Jaké situace se nám dějí a opakují, jaké lidi potkáváme, jaké partnery si vybíráme, jakých příležitostí se uchopujeme, jak smýšlíme o světě i o sobě samém.

Nastíním zde pár nejčastějších her naší mysli, které mají své kořeny zapuštěny velmi hluboko, překrývají skutečnost a vedou k bolavé iluzi.

 

Hra mysli zvaná „Ctižádost“

muzCtižádost neboli ambice jsou zcela komplexní hrou mysli, která je jednou z nejhlubších kořenů ega.

Základní snahou každého ega je růst. Být tzv. „víc“, větší, mocnější, silnější. V naší strukturované realitě světa to může vypadat jako podrobování si stále více a většího území. V realitě jedince je to stálý růst ambicí a cílů.

Ambice jsou do dítěte tzv. zasazeny rodiči a učiteli. Rodiče mají tendenci myslet na ještě nenarozené dítě jako na někoho, kdo se chystá dosáhnout nenaplněné ambice jich samých. Ve vzdělávacím systému to funguje jako princip odměny a trestu, kdy jsou děti motivovány k tomu vyniknout mezi svými vrstevníky, být nejlepší, nejsilnější, nejrychlejší, nejkrásnější a podobně. Když děti splňují tato rodičovská očekávání, jsou odměňovány, v opačném případě jsou přehlíženy nebo dokonce trestány. Tím se vytvoří nevědomé schéma, které už malé děti naučí být ambiciózní.

Tyto ambice, i když vychází z minulosti, vždy zaměřují svou pozornost na budoucnost. Po celou dobu našeho života můžeme sledovat iluzivní cíle podpořené různými ambicemi. Samozřejmě, není to nemožné uspokojit své ambice, ale je to nikdy nekončící hon v kruhu, kdy jedna splněná ambice střídá hned novou, neboť vždy bude existovat nějaká oblast našeho života, kde jsme dosud nedosáhli naplnění.

Tato manipulace naší mysli nás žene neustále vpřed za výkonem a mnohdy se stává, že skutečně prožitý život nám utíká pod rukama. Je dobré se na chvilku zastavit a uvědomit si, že každý z nás opouští tento svět s prázdnýma rukama a to nejcennější není venku nebo v budoucnosti, ale právě Teď. Pokuste se tedy na chvíli zastavit a podívat se do sebe, na své ambice, cíle a plány. Kam a kudy vás vedou? Je vám dobře? Pociťujete svůj život jako hezký a naplněný nebo mu něco chybí?

 

V každém okamžiku stráveném vědomě máme vždy dvě možnosti. Volíme si mezi tím naplnit svou ambici růstu na přímce minulost – budoucnost nebo prožít klidný, jednoduchý a čistý přítomný okamžik prázdnoty, ve které je ukryto veškeré bohatství tohoto světa i nás samých. Jedině v něm vibruje život svou plností. Jedině ten má opravdu smysl žít.

 

 

Hra mysli zvaná „Stát se něčím“

rp_moc-300x240.jpgHra mysli je úzce spojena s celoživotním úsilím o naplnění ambicí a odhalování jejích mechanismů.

Ego se vždy snaží něčeho dosáhnout a mysl k tomu vytváří ideální mentální obrazy. Ideální v tomto případě znamená, že ještě stále nejste tím, čím byste podle všeho měli být. Je tam oddělenost. Ego, které projektuje ideální obrazy vaší budoucnosti, tím také odhaluje cestu vedoucí k cíli. Tento obraz vytváří permanentní stres, napětí a úzkosti v životě, pakliže zároveň nežijete plnou přítomností a netěšíte se z Teď.  V případě, že dosáhnete požadovaného cíle nebo ho opustíte jako nedosažitelný, okamžitě si v takovém schématu musíte najít nový, ještě ambicióznější nebo ten, který je jednodušší dosáhnout. A tak to jde stále dokola až do smrti nebo do okamžiku, kdy si uvědomíte marnost celého procesu.

Proto jsme neustále všichni na cestách a mnohdy bloudíme z jednoho mentálního obrazu do druhého, identifikujeme se s nimi a odvozujeme od nich svou identitu.

Když se začneme zabývat duchovnem, naše mysl vytvoří obraz, který musíme tzv. implementovat, pokud chceme i na tomto poli být tzv. úspěšní. Tento obraz vlastně znamená, že potřebujeme nalézt nebo spíše jen uvědomit si přítomnost skrze cestu, kterou nám naše mysl zobrazuje. Podstatou tohoto ideálu má být trvalá bdělost, vědomí a přítomnost ve všech detailech našeho života.

Ego si je však vědomo, že pro většinu lidí je toto stále nemožné a tak můžeme mít často pocit selhání a obviňujeme se, neboť pociťujeme, že dosáhnout „ideálního“ obrazu je vlastně nemožné. Tento stav mysli je nakonec dobrý základ pro další hru mysli, kterou je pocit viny.

V celé této změti pocitů je dobré si uvědomit, že se nepotřebujeme stávat nikým jiným než jsme, neboť už jsme dokonalým a jedinečným souborem charakteristik, které jsme hledali a promítáme svůj obraz do budoucnosti.

Vše, co musíme udělat, je přesunout naši vědomou pozornost od okraje (Ega) do našeho centra (Přítomnosti), i když nám v tom bude hra naší mysli bránit.

 

Hra mysli „Chci ještě více“

Zemanta Related Posts ThumbnailZ toho všeho je snadné vidět, že egem ovládaná mysl nikdy nebude spokojena, protože touží dosáhnout stále více a více. Jedinec chce být bohatý, když je bohatý, chce moc, když má moc, chce slávu. Když ho materiální bohatství již přestane uspokojovat, začne hledat „duchovního bohatství“ a tak dále. Jakmile dosáhne cíle, dostaví se chvilkový pocit relativní spokojenosti, ale dříve či později se opět dostaví úzkost a honba za „více“ se opět spustí. Člověk se tak stává vězněm své vlastní mysli, dokud si to neuvědomí a nerozhodne se pro změnu a s ní přicházející pocit štěstí a zdraví.

Tato hra mysli nás zavádí do psychického časového rámce, jehož cílem je dosažení naprojektovaného cíle do budoucnosti. Tímto způsobem se Teď – přítomný okamžik, redukuje pouze na moment nezbytný pro dosažení cíle a živost a krása se z něj vytrácí.

Každý z nás má schopnost již neposlouchat a nenásledovat hry mysli a najít své skutečné Já. Už jen tím, že takové hry můžeme pozorovat, znamená, že se od nich dokážeme také oddělit a zasmát se jim. Nejsme to totiž my.

 

 

Michaela

Michaela Weissová
Michaela Weissová

Jsem specialistkou na léčbu potravinami, zásadotvornou stravu a jógovou terapii. Pomáhám lidem uzdravit se jídlem ze zánětů, kandidy, obezity a dalších nemocí a prostřednictvím jógové terapie pomáhám uvolňovat hluboko uložené bloky na těle i na duši. Celostně pracuji se všemi rovinami člověka na návratu do rovnováhy a spokojeného života. Nechte se inspirovat těmito milovanými stránkami a prosím nekopíruje bez mého vědomí mou práci. Díky.

Zatím žádné komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude publikována.