Narazila jsem na ohromující příběh Arthura a jeho proměny, tak bych se o něj s vámi chtěla podělit. Arthur, jehož video přikládám dole, je důkazem toho, že ať se děje v našich životech cokoli a doktoři vám říkají cokoli, NIKDY SE NIČEHO NEBOJME, VĚŘME SVÝM SCHOPNOSTEM A NÁSLEDUJME HLAS SRDCE, PROTOŽE DOKÁŽEME VŠECHNO, CO CHCEME!
Nechci se vůbec srovnávat s tímto statečným chlapíkem, jen řeknu, že po pádu z koně jsem musela na operaci kolene a pak páteře, kdy mi doktoři do krku nabouchali šest šroubů a titanovou destičku přes tři obratle a už navždy zakázali jízdu na mém milovaném koni Madonce, kvůli možnému pádu a následnému vozíku. Zakázali mi i skákání, běh, jízdu na kole, lyžování, zkrátka všechno snad kromě chůze a specifického stylu plavání. Nejprve jsem z toho byla strašně smutná a v beznaději a nemohla tomu uvěřit. Brečela jsem, že budu muset koně prodat, natolik jsem podlehla svému strachu a zastrašování doktory, kteří o mě vůbec nic nevědí. Samozřejmě i milovaná rodina a pár přátel mě od záměru zase jezdit zrazovalo – měli o mě strach. Byl to strach na strach. Přitom koně jsou tak léčiví tvorové pro tělo i duši!
Ve chvíli, kdy jsem jednou v neděli v slzách napsala na internet inzerát, že prodám báječného koně a začali se ozývat lidi, mé srdce se vzbouřilo a došlo k totálnímu propojení celé mě samotné – tělo, duše, srdce, mysl a Já konečně ucítila Pravdu a ne jen strach. Ta Pravda je to, že miluju svého koně a i když už na něm nebudu třeba tryskat lesem přes kořeny jako dřív, je to můj kamarád a není důvod se ho, tedy jí, vzdávat. Ještě ten den jsem inzerát stáhla a jela za ní – do přírody.
Celá tato situace mi pomohla změnit svůj přístup ke strachu, k jízdě na koni, k sobě i k Madonce samotné. Jsem opatrnější, rozvážnější, nebojím se. Užívám si to a celé tohle překonání se mě nesmírně šouplo! Opět jsem se vyšvihla do sedla a pomalu se začala rozhýbávat – tahle fotka je z prvního dne v sedle po operaci. Pocítila jsem vděčnost za možnost a krásu, kterou prožívám, když jsem se svým koněm a málem jsem už nikdy nebyla. Každý se musíme rozhodovat vždy jen sám za sebe.
Neříkám, že je to jednoduché, neříkám, že to jde jako dřív, neříkám, že nemám bolesti, ale žiji, dělám to, co mám ráda a jsem ve stálém procesu uzdravování duše i těla. Ten impuls přišel ze srdce a to je jediná Pravda, kterou máme a je dobré ji následovat.
Přeji nám všem, ať máme rádi sebe samé a užíváme si života plnými doušky, protože kvůli tomu jsme se sem narodili.
A tady konečně ten slibovaný dokument:
Patnáct let jsem „vlastnila“ koně, deset let z toho jsem o něj pouze pečovala, protože na staříkovi se nejezdí. Nikdy mě nenapadlo ho prodat, život s ním (i bez jízdy) byl úžasný, naplněný.
Loni, přítel můj, zemřel v nedožitých 29 letech na selhání srdce. Byla jsem u něj až do konce a nikdy nezapomenu.
Přeju všem aby dokázali na koně nahlížet jako na přátele a ne jen lézt jim na hřbet. Obohatí je to jistě víc než jezdit s pákovým udidlem.
Prohlížení Vaších velmi hezkých stránek sabotuje reklama, která po kliknutí např. na odkaz Svět očima Mii, překryje nově načtenou stránku. Jděte na své stránky jako běžný návštěvník a vyzkoušejte si to, jaké lumpárny Vám to tam dělá.