Jan Hnízdil – léčba slovem

hnízdilKdyž dal své knize titul Mým marodům, bylo to symbolické. Jestli František Palacký byl „otec národa“, pak Jan Hnízdil je lékařem národa. ZEN ani moc nepřehání. Tenhle doktor změnil náš pohled na doktory. A na to, co je to vlastně nemoc.

Někdy před asi patnácti lety mě často bolelo v kříži. Tehdy jsem si v knihkupectví našel knihu Bolesti zad: mýty a realita, kde jsem se dozvěděl, že záda bolí od hlavy. Byl to pro mě šok: bolest vzniká ze stresu! Dnes to zní jako banalita. Teď už se běžně mluví o psychosomatice, o provázání duše s tělem, o tom, že zdravotní problémy prášky a operace často neřeší.

Velký podíl na tom, že jsme procitli ze sna, ve kterém se o naše zdraví postará všemocná medicína, má právě Honza Hnízdil. Tu knihu o bolesti zad tehdy s kolegy napsal právě on, setkali jsme se a výsledkem byl jeho první článek v novinách. Bylo jen otázkou času, kdy si ho všimne televize. Honza totiž přišel s úžasnou medicínou: mluvit o zdraví a nemocech jednoduše. Opakoval pořád dokola: Lidé, přestaňte bezhlavě polykat prášky a začněte se zajímat, proč jste vlastně nemocní. Dnes je to možná nejznámější český lékař. Jeho předposlední knihy Mým marodům se prodalo přes 50 tisíc výtisků, což trumfne i Viewegha.

Jeden z nejúspěšnějších českých manažerů ve světě mi nedávno vyprávěl, jak ho ze dne na den postihla těžká deprese a skončil na několik měsíců v Bohnicích. Prášky mu moc nepomohly. „Pak jsem se náhodou dostal k Hnízdilovi, a ten mi řekl: ,Člověče, podívejte se na sebe, jak žijete. Stres v práci, hádky doma, dovolenou jste léta neměl… Chcete žít stejně, a přitom být zdravý? To ale nejde!‘ A to mi pomohlo.“ Když tuhle historku vyprávím Honzovi, kývá hlavou: „Kamarád Jarda Dušek vždycky, když se potkáme, haleká už z dálky: Tak co manažeři, choděj, choděj? Odpovídám: V zástupech. Z Evropské unie, z bank… Už toho, co si zavařili, mají plné zuby.“

Honza se pacientů vlastně ani moc nedotýká. Poslouchá a léčí slovem. Směju se mu, že vypadá trochu jako Buddha a trochu jako masový vrah. Sám o sobě říká, že ne vždy žije dle rad, které udílí pacientům. Třeba aby nepodceňovali instinkt. Čtenáři ZENu se asi pousmějí při čtení o Honzových podnikatelských lapáliích při vzniku jeho vysněného centra zvaného Hnízdo zdraví. Inu, taky to není žádný manažer. Jen obyčejný doktor.

Kolik máš pacientů za den?

Na každého nového mám hodinu. Z toho odmítám slevit. Dělám osm devět hodin. Za tu hodinu musím zjistit, jak je na tom pacient tělesně, abych neprošvihnul nějaký organický problém, jak je na tom duševně, abych neprošvihnul těžkou depresi, protože za spoustou somatických potíží, třeba bolestí zad, je skrytá deprese. A pak potřebuju vědět, jak je na tom v životě, jestli ho zrovna nevyhodili z práce nebo se nerozvádí. Je to jednoduchá skládačka. Příčina nemoci se v ní rychle najde.

Kolik přednášek máš za měsíc?

Pozvání na besedy se valí jako lavina. V šanonu jich mám určitě padesát. Lidi si myslí, že za mnou je nějaká instituce, že něco šéfuju. Omyl. Šéfuju jen sám sobě. A zvládnu maximálně dvě besedy za měsíc. Mám toho fakt dost. Po práci přijdu domů a manželka Lucka už ze mě nedostane ani slovo.

To jsi mi říkal už před pěti lety. Lidem radíš, jak být v harmonii, ale jak to jde tobě?

Umím poradit každému, jen ne sobě. Udržet se v rovnováze není vůbec jednoduché. Ke mně chodí často pacienti, které už jinde nechtějí. Hromady prášků, úzkosti, deprese, existenční problémy… Svými nemocemi podprahově sdělují: „Jsem v životě zoufalý, bezradný, nešťastný. Udělej, doktore, něco, abych byl zase šťastný.“ Když spustí „my jsme vás slyšeli v rádiu, vy nás vyslechnete, vy nás zachráníte…“, tak je musím brzdit, říkám: „Nepotřebuji znát detaily, ale základní informace. Povězte mi, jaké máte zdravotní potíže a jaké máte životní starosti. Já vám vysvětlím, jak to spolu souvisí.“ Když narazím na nějaký hluboký psychologický nebo vážný tělesný problém, tak pochopitelně pacientovi nabídnu soustavnou psychoterapii nebo péči specialisty.

Všichni si mysleli, že provozuji centrum v Dobřichovicích, ale já tam byl osm let zaměstnanec. Ze začátku tam byl skvělý tým. Pak se o nás začalo hodně psát, valila se spousta pacientů. Bohužel naše manažerky tomu úspěchu propadly. Začaly dávat okázale najevo, jak jsou skvělé, jezdit v drahých autech, pořádat rauty. Když jsem jim řekl „neblbněte, držte se při zemi, zaplaťte ty, kteří vydělávají – terapeuty, dělníky…“, dozvěděl jsem se, že mi do toho nic není.

Kolik jsi tam vydělával?

Nikdy jsem si nestěžoval, ani peníze neřešil. Léta jsem tam makal, abychom si udělali tak dobré jméno a nabízeli takovou kvalitu, že za ni pacienti budou ochotní platit hotově, bez pojišťovny. Abychom se odpoutali od zdravotnického Titaniku. No a ve chvíli, kdy se nám to povedlo, jsme to neustáli. Tak jsem si pověděl dost, udělám si vlastní projekt. Jenže…

Jenže?

Dvě dámy, bývalé spolupracovnice, mi nabídly, že oběhají úřady. Tak jsem zajásal, protože já tohle neumím. Dál jsem naplno ordinoval