Podstatou každé lidské bytosti je Bůh a člověk má schopnost svou totožnost s Bohem poznat. Pro většinu lidí je poznávání Boha proces, který vyžaduje odhodlání, úsilí a odříkání. Jenom výjimečným, vznešeným osobnostem je povědomí o vlastní božské podstatě dáno darem. Zasvěcují život Bohu a Bůh září z veškerého jejich konání a bytí. Křesťané je uctívají jako světce. I ve východních kulturách jsou muži a ženy, kteří oddáni Bohu zvěstují lidem poselství boží lásky. Také oni jsou považováni za svaté. Přesto je v pojetí Východu a Západu rozdíl. Na Západě jsou božské osobnosti prohlášeny za svaté teprve po smrti – na Východě jsou uctívány už za života. Duchovně hledající se modlí, aby neohraničená Vesmírná Energie, vymykající se mezím lidského rozumu a lidských smyslů, na sebe vzala pochopitelnou podobu, v níž by Bůh znovu a znovu sestupoval na zem a vedl ty, kdo touží po poznání.
Mnozí lidé nerozpoznají Boha, ani když k nim přistoupí v lidské podobě. Stačí si přečíst bibli. V kalijuze, v údobí nevědomosti, krutosti a temnoty, se otupuje citlivost vůči božské energii i ve východních kulturách, kde si lidé pěstovali úctu k božským vtělením – avatárům a ke světcům po tisíciletí.
Světci v Indii působí většinou jako duchovní Učitelé. Žáci, kteří se svěřili jejich vedení, jsou posilováni nejen jejich milostí, gurukripá, ale učí se od nich prověřeným metodám a technikám duchovních cvičení. V tradiční indické kultuře je Satguru, pravý Učitel, nadevše uctíván. A to proto, že zprostředkuje člověku poznání sebe sama, poznání vlastní totožnosti s Bohem. Pravý Učitel je pouze ten, kdo sám cestou poznání prošel, kdo sám v sobě Boha uskutečnil. Sanskrt má pro Učitele výraz Guru. Gu- symbolizuje tmu, ru- je světlo. Guru nás vede od temnoty nevědomosti ke světlu poznání. Sanskrtské slovo pro žáka je šišja. Symbolizuje dokonalou oddanost Učiteli, Mistru, Guruovi. …
Žádný Mistr nestaví své nadpřirozené schopnosti na odiv. Žádný opravdový Mistr se neprohlašuje za Boha, i když je v něm vtělena Nejvyšší Síla. Ani Ježíš Kristus nehlásal, že je Bůh. „Slova, která k vám promlouvám, nejsou ze mne, nýbrž je to otec, který skrze mne působí“ (Evangelium sv. Jana, 14/10). …
… Být žákem není snadné. Znamená to přijmout radu, nebránit se poučení, uznat, že seberealizovaný Mistr znalý minulosti, přítomnosti i budoucnosti ví víc než já. I když člověk chce být pokorný, i když mu nezvládané životní situace znovu a znovu ukazují, jak je jeho já malé a bezradné, přece znovu a znovu upadá do jeho dobyvačné moci. Obětovat ego a pokořit se před druhým je nesmírně těžké. Proto je těžké být žákem. Je to těžší než být Mistrem. Poznání je nekonečné, poznání nemá hranic. Poznáváme zkušeností, cvičením a tím, že se učíme. Ale ať chceme poznat cokoli, ať se chceme čemukoli naučit, potřebujeme ruku učitel. Chci-li se naučit vařit, šít, řídit automobil, obchodovat, chci-li ovládnout jakoukoli jinou běžnou životní dovednost, neobejdu se bez instruktora, bez návodu, bez učitele. Čím složitější je předmět poznání, tím více je potřeba učitele a tím delší je doba učení. Oč nezbytnější je Učitel, je-li předmětem poznání Bůh.
Učitel v kterémkoli oboru nás učí speciálním metodám a technikám, které nám umožní porozumět spojitostem a ovládnout dovednosti. Učitel dbá, abychom pochopili a správně cvičili – učit se a cvičit ovšem musíme sami. Trpělivě a pravidelně. To všechno platí i pro duchovní poznání. Jednou z účinných metod, která vede k duchovnímu poznání, je jóga. Jóga není rituál ani obřad. Je to soubor cvičení a technik, které umožňují získat duchovní poznání. Jógové techniky jsou prastaré, prověřené věky, předávané z Mistra na žáka. Mistr dává, žák dostává. Mistr a žák jsou jako dvě svíčky: Mistrova svíčka je zažehnuta a hoří jasným plamenem. Žákova svíčka zatím nehoří. Touží-li po poznání, musí se k Mistrovi přiblížit a zapálit plamenem jeho svíčky svou. To znamená poslouchat jeho slova, dbát jeho pokynů, cvičit a věřit.
Úryvky z knihy Lílá Amrit (Paramhans šrí svámí Mádhavánanda)
