„Láska není závislost, láska je nejvyšší svoboda, nejradostnější uvolnění. Medituj s láskou o lásce a svobodě a nikdy na ni nezapomínej.“
Osvícenec a nádherná bytost, která již z našeho hmotného světa v roce 2002 s láskou odešla. Eduard Tomáš byl nejznámějším českým mystikem, učitelem jógy a spisovatelem. Plnil Lucerny svými přednáškami a inspiroval mnoho lidí k pohledu dovnitř. Když se na přání prezidenta Havla po revoluci zúčastnil vítání Dalajlamy v Praze, šly formality stranou. Sotva ho nejvyšší duchovní hodnostář Tibetu poprvé zahlédl, hned se mu vrhl do náruče. „Líbal mě na tváře jako děcko,“ vzpomíná Eduard Tomáš s úsměvem na vřelé objetí, které rád opětoval. „Jen jsme na sebe mrkli a hned jsme se poznali,“ vysvětluje. „Známe se z Tibetu. Před několika stovkami let jsme tam žili oba.“
Knihy Eduarda Tomáše:
- Milarepa – román o životě tibetského světce Milarepy
- Metafyzické příběhy – sbírka povídek s duchovní tématikou
- Paměti mystika I – autobiografie, knižní zpracování TV seriálu
- Paměti mystika II
- Duha v zrcadle – satirický román z českého duchovního prostředí
- 999 otázek a odpovědí na cestě Poznání, vydáno roku 1993
- 108 meditací
- Jóga pozornosti
- Jóga Velikého symbolu
- Praxe jógové filosofie (společně s Mílou Tomášovou)
- Umění klidu mysli
- Kamenná sekyra, vydáno roku 1992
- Tajemství jogínovo – 1993
- Růžový elixír – 1994
Rozhovor časopisu Reflex s Eduardem Tomášem:
Knihy a eseje o jógických cvičeních jako prostředku k duchovnímu poznání vám přinesly věhlas v tuzemsku i v zahraničí. Jste členem New York Academy of Science. Prestižní encyklopedie Who is Who, vydávaná cambridgeskou univerzitou, uvádí vás i vaši manželku mezi významnými osobnostmi z celého světa. Nebojíte se, že podobné historky jako ta o seznámení s Dalajlamou v jednom z minulých životů mohou vaší pověsti uškodit?
U koho myslíte? Zážitky z různých svých vtělení zná každý lepší jogín, to už snad ani nikoho nepřekvapí. Já sám jsem si takových zážitků při meditacích vybavil řadu. Ze starověkého Egypta, z Afriky, kde mě pokousal lev a koleno mě z toho pobolívá ještě dnes. Ale klidně to berte jako pohádky. Ostatně — tohle jsou na duchovní cestě zcela podružné okamžiky.
Co je na józe hlavní, když ne poznání? Cvičení a meditace? Proměna osobnosti?
Všechno dohromady. A poznání především. To rozhodně ano. Ale ne poznání, jak ho chápete vy. Krátká nahlédnutí do minulosti nebo budoucnosti tohoto střípku vesmíru je nicotnost proti poznání samé podstaty světa. Proti splynutí s touto podstatou a pochopení, že je pramenem našeho života, míru a blaženosti.
Kdy jste s jógou začal?
Už jako malý kluk. Jen jsem nevěděl, že je to jóga.
Jak vypadá dětství jogína, který neví, že je jogín?
Docela obyčejně. Snad s výjimkou častého stěhování. Táta sloužil jako rotmistr u rakouského vojska a postupně to dotáhl až na majora. Maminka byla v domácnosti a stěhovala se za ním, kamkoli ho poslali. A že bylo Rakousko-Uhersko veliké, docela jsme se nacestovali. Tu nás čekal haličský Přemyšl, tu tyrolský Innsbruck, jeden čas jsme také žili v jihoslovanském Kamniku … V Čechách jsme se usadili, až když mi bylo asi osm let. Tehdy se u nás o józe ještě nic pořádného nevědělo. Přesto právě z té doby pocházejí mé první hluboké duchovní zkušenosti.
Měl jste nějaké zvláštní vize?
Bylo to neobyčejně prosté. Sedávali jsme s babičkou a někdy i s maminkou na pavlači kovárny v Brzicích a drželi černou hodinku. Tiše jsme seděli na vysloužilých školních lavicích, až se setmělo. Nemluvili jsme, nebylo proč. Ticho bylo krásné a my vnímali, že všechno je, jak má být. Nořili jsme se do toho božského ticha, aniž bychom ho hledali, a já byl svobodný, bez podoby, nekonečný … Nevěděl jsem tehdy, že právě žiju v univerzálním JÁ, ale bylo to tak. Bylo zde, ve všem, nepohnuté a zcela oddělené od myšlenek. O józe a mystice jsme nevěděli zhola nic, ale žili jsme je. Byly to hluboké kontemplace, bez myšlení a zároveň s plným vědomím. Rozumem jsem to pochopil daleko později, ale byly to nejkouzelnější chvíle z celého mého mládí …
Není to zvláštní? V tom věku obvykle kluci raději hrají fotbal, bruslí, učí se kouřit nebo si hrají na Indiány. Vás to nebavilo?
Byl jsem kluk jako všichni ostatní. Snad jen vnímavější k duchovní podstatě bytí. A navíc jsem měl štěstí na různé povzbuzující zážitky. Jedním z nejsilnějších byl nádherný stav, který jsem zažil, když jsme si jednou v Grébovce s klukama hráli na lupiče a četníky. Tehdy jsem představoval lupiče, kamarádi mě dopadli, vynesli trest smrti a pověsili.
Doopravdy?
Skutečně. Na spojených řemenech od kalhot. Omotali je kolem větve smuteční vrby a mě postavili pod ni. Na zahradní stoličku. Než ji odkopli, kdosi mi ještě moudře poradil: „Až nebudeš moct dejchat, tak řvi.“ Což dost dobře nešlo. Poslední, co jsem zaslechl, bylo: „Kluci, ten blbec modrá a neřve.“
Zažil jste klinickou smrt?
Nevím. Bylo mi, jako bych byl vtažen do něčeho živého, nekonečně příjemného, do světla bez zdroje … Ani jsem nevěděl, že visím. Byl jsem úplně klidný, jako bych už všechno znal, byl jsem nekonečný, v pohodě a tiché blaženosti bez jakékoli zevní příčiny. První nepříjemný pocit se dostavil, až když mi polili obličej vodou z Botiče. Později jsem četl různé popisy klinické smrti, ale blaženost v nich chyběla. Nebo se výjimečně objevila jako vedlejší jev. Kdežto u mě byla hlavní hned od začátku.
Od té doby jste začal cvičit jógu vědomě?
To ještě dlouho ne. Zažil jsem ještě několik zvláštních stavů, ale vysvětlení stále nepřicházelo. Po obecné škole jsem absolvoval gymnázium a právnickou fakultu Univerzity Karlovy a žil normálním studentským životem. Oblíbil jsem si zejména tramping. To byl tehdy hit. Jezdil jsem na kánoi, do přírody nosil kalhoty s třásněmi, jen kovbojský širák mi chyběl. Na něj jsem bohužel neměl peníze. Rodiče neměli na rozhazování a studium nebylo nejlevnější. Abych měl nějakou tu korunu na přilepšenou, pustil jsem se dokonce do psaní brakové literatury.
Vy a červená knihovna?
Kdepak. Rodokapsy. Byly právě v módě a já se rozhodl napsat také jeden. Jmenoval se Zlatý orel. Klasický příběh. Však to znáte. Poctiví farmáři, potulní zlosyni, kolty nízko u pasu …
Měl jste úspěch?
Hned to vydali a nabídli mi smlouvu na dalších deset příběhů. Napsal bych je lehce, inspirace z trampingu jsem měl dost. Ale já už nechtěl. To už jsem začal větřit kolem jógy.
Kdo vás k ní přivedl?
Tehdy jsem ještě stále tápal. Až o několik let později mi ukázal cestu přítel Richard. To už jsem byl poprvé ženatý a pracoval jako konceptní úředník na Okresním úřadě v Rakovníku. Právě začala druhá světová válka a Hitler vpadl do Polska. Tehdy se u mě v kanceláři objevil neznámý člověk a předpověděl, že Němci nakonec dostanou na frak. Donedávna noční stíhací letec, toho času vyřazený ze služby, mi pak na mapě přesně ukázal, kam nejdál Němci proniknou, a pak se se mnou dal do řeči. Že prý hledám pravdu a on to vidí. Ať se stavím u něho v Krušovicích, půjčí mi nějaké knížky. Brzy jsme se spřátelili a já se přes Richarda dostal k prvním spisům Paula Bruntona i základům jógy vůbec.
Není tohle učení v Čechách poněkud cizorodým prvkem? Naše náboženská tradice je přece docela jiná. A jestliže porovnám poměry u nás třeba s Indií, ani bych křesťanství moc nezatracoval. Jeho pozitivní vliv je v naší historii znát dodnes.
Životní nebo civilizační úroveň není důležitá. Mimochodem, v Indii a dalších zemích jógy a buddhismu se zase mohou chlubit, že své svaté neupalovali. Ani tohle však není podstatné. Důležitá je cesta k pravdě. Všechna náboženství učí pravdu o člověku, Bohu a vesmíru, ale všechna to oddělují. A nevedou poznání do konce. Učí jen nějaká dogmata, která mohou a nemusí být pravá. A člověku ulehčují život. Takový dudlík pro dušičku. Pro pochopení, že vy i celý vesmír a všechno v něm jste jedno a totéž, je třeba jít dál. Jóga nabízí cestu i propracované techniky, jak po ní jít. Věděli to ovšem i někteří křesťané. Kdybyste studoval křesťanské mystiky, zjistil byste, že navzdory netolerantnímu prostředí nebyli horší než Mistři v Indii. Jen jich nebylo tolik. Svatý František z Assisi, svatý Bernard, Jan z Kříže, Mistr Eckhart, svatá Terezie. I ta maličká Terezka byla dobrá …
Měl jste kromě Richarda a Paula Bruntona ještě nějaké další učitele?
Slavného avantgardního umělce Františka Drtikola. To byl rozený jogín a mystik. Svého času měl mnoho přátel, ale všechny přerostl a skoro všichni mu přestali rozumět, až na několik málo nejpokročilejších. Pěkně to říká v jeho životopise Karel Funk. „Drtikol mířil v životě vysoko, ba nejvýš, a uspěl.“ Velkou postavou je pro mě i tamilský mudrc Šrí Ramana Mahárši z Arunáčaly. Od něho jsem se naučil být nezaujatým svědkem všeho, co se v mé mysli odehrává.
Letos v květnu přišlo na setkání s vámi do pražské Lucerny dva tisíce sedm set lidí. A vy jste jim mimo jiné vyprávěl o známém, do něhož se nedávno Maharši po jedné meditaci vtělil. Měl jsem ale pocit, že to byl váš osobní zážitek …
Je to tak. Občas se schovávám za osoby přátel. Z ostychu. Nic jiného v tom není. Upřímně řečeno — vtělení Maharšiho nebyl můj první zážitek tohoto druhu. Ještě když žil Paul Brunton, při jedné hluboké meditaci jsem se v něho asi na čtvrt hodiny dokonale proměnil. Dokonce mi pod nosem vyrašil i jeho knírek. Zážitek s Maharšim byl ale mnohem silnější.
Přihodilo se vám to při meditaci?
Podařilo se mi hrozně rychle zastavit mysl, ale dál jsem se bůhví proč nemohl dostat. Věděl jsem, že když nebude nic následovat, všechno se zase ztratí. Tak jsem se strašně modlil, vnitřně jsem volal, úplně řval. Když si na to vzpomenu, brečel bych ještě teď. A pak přišel Maharši. Stal jsem se jím, podobně jako tehdy při zážitku s Paulem Bruntonem. Jenže to netrvalo čtvrt hodiny, ale čtrnáct dní.
Na rozdíl od Paula Bruntona však byl Maharši v té době už mrtev. Pokud vím, zemřel téměř půlstoletí před tím, než jste měl svou vizi, že?
Předně — Maharši žije. Lidé jako on neumírají. Nanejvýš nějaký čas čekají, než se znovu zrodí na tento svět. A za druhé: nešlo o vizi. Prostě jsem se jím na čas stal. Dokonce ze mě šla i jeho síla. Pokročilejší z mých přátel ji cítili a vděčně přijímali.
O józe a její filozofii už přednášíte a píšete přes čtyřicet let. Mistři v Indii a dalších zemích, odkud tato nauka postupně pronikala do světa, většinou předávají své znalosti přímým působením na své žáky. Existují nějaká kvalitní duchovní společenství také u nás?
Jaký Mistr, takový ášram. Co vím, úroveň u nás je dobrá, ale ne nejvyšší. Žádný Maharši u nás neučí. Dokonce — bohužel — ani žádný Tomáš.
Vás osobně něco takového neláká?
Já se za Mistra nepovažuji, tohle slovo vůbec neužívám. Několik lidí za mnou chodí, třeba už dvacet let, a myslí si, že jsou moji žáci. Já jim ale říkám přátelé. Když nejsem Mistr, nemám žáky. Když si na sebe duchovní učitel vědomě vezme odpovědnost za žáka, musí ho dovést až do konce. Narodit se s ním tolikrát co on. Může to trvat třeba i patnáct vtělení. A já nevím, jestli se mi bude chtít. Zatím to rozvažuju.
Byl jste v některém svém životě ženou?
O tom nevím. Doufám, že nikdy.
Copak to mají v životě o tolik horší?
Arabové říkají, že ženy nemají duši. A proč? Protože se o ni nikdy nestaraly. Musely se starat o děti, o kuchyni, doba jejich rozvoji také dlouho nepřála. Vzpomeňte na Židovky, které ještě dnes nesmějí do chrámu. V poslední době se — zaplať pánbůh — postavení žen pomalu mění, ale pořád je tahle nevýhoda znát.
V čem? Na vaší poslední přednášce v Lucerně připadaly na jednoho posluchače tři ženy. V kroužku jógy, kam chodí má manželka, je mezi dvaceti ženami jediný muž. Na kursu jógy v Jugoslávii zažila podobný poměr i moje tchyně. Muži tam byli jen dva nebo tři …
Jenže těch dvacet ženských nevydá ani za ty tři chlapy. Jejich pohled není tak hluboký a nekoukají dost doširoka. Na rozdíl od mužů víc potřebují Mistra. Učitele, kterého by obdivovaly. Jako bychom neměli nejlepšího učitele sami v sobě. Ve svém nitru. Ať už mu říkáme Bráhman, nebo třeba Nadjá … Samozřejmě — i mezi ženami existují výjimky, jako je například moje druhá manželka Míla.
Vaše první žena takovou výjimkou nebyla?
Ota byla hodné děvče a dlouho jsme si rozuměli. V duchovní oblasti jsme se ale míjeli. Když naše děti vyrostly, přátelsky jsme se rozešli. S Mílou to bylo od začátku zcela jiné. Už když jsme se poznali, byla dál než já. Byla a v lecčems dodnes je mým čtvrtým učitelem. Pomáháme si vzájemně a jde nám to tím rychleji. Však se také známe z mnoha minulých životů. Naše schopnosti jsou částečně výsledkem starých snah. Darem za dlouhá sezení v zatuchlých jeskyních a klášterech i na písečných dunách horkých pouští …
Máte tyto vzpomínky zasazené v nějakých konkrétních souvislostech?
Někdy. Pokud se pamatuji, poprvé jsme spolu žili v Atlantidě, zhruba před patnácti tisíci lety. Míla byla kněžka a já její bratr, jeden z dvanácti správců této ostrovní říše. Scházeli jsme se za hradbami z bílých kamenů, kam obyčejní lidé nesměli, a nakonec jsme se vzali. Svatby sourozenců tehdy byly mezi vládnoucími běžné. Když pak Míla prorokovala potopení ostrova, nalodili jsme se na jednu ze tří lodí, které odpluly na pobřeží severní Afriky. Během dlouhé pouti, která skončila až v Egyptě, jsme spolu žili ještě několikrát. V severní Africe s námi žil i náš dnešní syn Miloš.
Neoslabuje tohle vědomí váš vzájemný vztah? Zdánlivě otec a syn, ve skutečnosti jen jakési vzdálené vtělení, bůhví odkud a kde zrozené …
Když vám řeknu, co on je za vtělení, budete se chytat za hlavu. Z jednoho jeho života v Egyptě se dokonce našla jeho mumie. Žil tehdy jako chlapec panovnického rodu a zemřel, když mu bylo šestnáct. Ale tohle opravdu není vůbec důležité. Tím by se na duchovní cestě za poznáním neměl nikdo vzrušovat. Je to stejně nepodstatné, jako když se u vás po nějaké době cvičení na čas objeví zvláštní schopnosti. Já sám byl jistou dobu nadán podobnou jasnozřivostí jako kdysi můj přítel Richard. A Míla má jasnovidné okamžiky dodnes. Důležité je neulpívat na nich. Jít dál. Bez ega a bez hranic, v tiché blaženosti božské existence…
Ať už si pod osvícením či mystickým prozřením představíme cokoli, jistě jde o hlubokou existenciální zkušenost. Jak se žije člověku, který splývá s podstatou všehomíra?
Jako by měl dva životy. Zevní člověk ve mně se stará o běžné věci. Ví, že se musím napít, musím jíst, spát … Ten vnitřní se zajímá o ducha a to převažuje. Dívám se jinak a vidím jinak. Když se podíváte na květinu před námi, vidíte, že je nádherná, žlutá, krásně upravená. Já si odmyslím jméno a tvar, zůstane jen božská podstata. Mezi mnou a květinou není rozdílu …
Ideálem prý je dosáhnout osvobození od světských tužeb a závislostí. Zajímá vás ještě svět, ve kterém žijete?
Osvobození jsem nedosáhl, to přichází až nakonec. Jen poznání. A koloběh života se tím nezastaví. Když na jaře podetnete strom, už nemá kořeny, ale ještě kvete. Když zastavíte ventilátor, ještě se nějaký čas točí. Působí ještě setrvačnost, ulpívání … Karma vašeho života. Máte tady ještě práci, musíte si všechno dožít. A správně dožít.
Čtete noviny? Sledujete televizi?
Občas. Zajímám se trochu o vědu a její nové objevy.
Nemáte z nich někdy strach?
Ne. Je dobře, že se o sobě člověk dovídá co nejvíc. A katastrof se nebojím. Co jednou začalo, musí skončit. Ti, kteří budou potřebovat ještě další vtělení, jen přejdou jinam. Ve vesmíru jsou i hezčí planety.
Šel jste k volbám? Odpovídá program nějaké politické strany tomu, co považujete za správné?
Volil jsem strom.
Strom?
Mají ho ve znaku. Jak se jmenuje ten plešatý bývalý ministr vnitra?
Jan Ruml. Předseda Unie svobody. Tuhle strany jste volil?
Říkal jsem si: V té Klausově straně je nějaký průšvih, když od něho lidé utíkají. A ti, co utíkají, to asi chtějí napravit.
Hodně pamatujete. První republiku, válku, komunisty, jejich pád … Jsou dnes lidé lepší, než za vašeho mládí? Žije se líp?
Dnes se říká, že první republika byla nejlepší, ale nebyl to žádný med. Chodilo se víc do kostela, to ano. Jenže většinou nešlo o pravou zbožnost. Často ani o pokoru ne. Jen o slepou víru. Jinak se tolik nekradlo, ale to hlavně proto, že hned zakročili četníci. A v něčem to tehdy bylo horší než dnes. Například nebyly důchody a staří lidé, kteří nemohli pracovat, nenašli nikde zastání. Když jim nepomohly děti, museli na žebrotu. Jinak by umřeli hlady.
Zažil jste Němce i komunisty. Co pro vás bylo horší?
Pokud jde o útlak ducha, ten nejvíc vystupňovali komunisti. Já kvůli svému smýšlení nesměl dělat ani skladníka. Zakázali mi i místo topiče v jednom malém hotelu. Bydleli tam i cizinci a já bych je prý mohl ovlivňovat svými pošetilými duchovními názory.
Přesto jste nakonec stejně začal přednášet. Všiml jste si za padesát let svého působení u posluchačů nějaké proměny?
Když jsem začínal v Unitárii, chodilo tam na přednášky jen pár důchodců. Já s návštěvností problémy neměl, ale mladých lidí chodilo málo. Dnes už převažují.
Co si myslíte o módních hnutích, jako je třeba New Age?
Že to zase přejde. Ono je dnes nejrůznější duchovní literatury všude plno, má to i stinné stránky. Často jde o bezcenný brak nebo věci psané zbytečně složitě a nesrozumitelně. Vycházejí knížky, které jsme kdysi s Mílou prodávali zpátky do antikvariátu po dvou korunách za kus. A dnes vycházejí jako novinky!
Nechci se vás dotknout, ale i při četbě vašich knih jsem mnohému nerozuměl. Možná i proto, že někdy používáte slova, která se k buddhismu ani k jogínskému pojetí světa moc nehodí. Božské světlo, božská všudypřítomnost, všemohoucnost boží …
Záleží na tom, jak kdo ta slova chápe. Jestliže je Bůh všemohoucí, ať ze mě udělá okamžitě světce, řekne si někdo. Přinejmenším světce, když je všemohoucí. A já nehnu rukou. Budu dělat pendrek. Nebo si dám dva frťany a budu všemohoucí taky. To mi tuhle jeden myslitel řekl o samádhi — stavu osvícení. Já si dám dva frťany, pravil, a hned mám samádhi. Řekl jsem mu, ať si dá tři, jednoho i za mě. Takovým lidem nevysvětlíte nic.
Otázku jsem mínil trochu jinak. Kde je v józe místo pro Boha?
Jóga je jen cesta k mystice, stejně jako třeba křesťanství může být. O tom už jsme mluvili. A místo pro Boha je všude. Vždyť je ve všem. Ale vůbec nemusíte říkat Bůh, když nechcete. Říkejte klidně Absolutno, Univerzální mysl, nazvěte si podstatu jakkoli. Některým lidem by prospělo, kdyby místo na všemohoucnost Boží mysleli spíš na vlastní prozření. Ale pro vidoucího to vyjde nastejno.
Možná je to deformace z povolání, ale cítím v tom přílišnou benevolenci. Jistou neúctu k významu slov …
Buddha učil, že JÁ neexistuje. Maharši říkal: existuje jenom JÁ. V podstatě mají pravdu oba, jen volí jiná slova. Používáme slova, která známe, jiná nemáme. Přibližné opisy, obrazná přirovnání … A stejně to pomůže jen pramálo. Zážitek, který přináší meditace a zastavení mysli musí každý prožít sám. Kdo chce ulpívat na přesných výrazech, nechť si pamatuje: to nejdůležitější se popsat nedá.
Co s tím?
Najít si klidný kout. Osprchovat se, nebo si alespoň umýt obličej, ruce a nohy, protože všechny psychické jedy se z těla stahují do končetin. Pohodlně se usadit. Zapomenout na všechny potíže a osobní věci. Vydechnout špatný vzduch z plic, dvakrát třikrát se hluboce plynule nadechnout a zavřít oči. Přestat se ztotožňovat s tělem, nechat lhostejně odeznít své myšlenky a city. A pak se pokorně obrátit do svého nitra. S trpělivou, tichou otázkou: Kdo nebo co jsem vlastně já …
S veškerou upřímností musím říci, že Eduarda Tomáše a jeho ženu Mílu stále nosím v srdci a snažím se šířit jejich poselství. Nejlepší cestou jak je přiblížit dnešní společnosti jsou kromě knih také dokumenty Viliama Poltikoviče, známého českého režiséra, který s Eduardem a Mílou natočil sérii zvanou Paměti mystika, které přikládám.
Otevřme svá srdce a pozvěme Vědomí dál.
ℒℴνℯ❤ Mia
více informací na http://www.jitrnizeme.cz/view.php?cisloclanku=2005103101
Autor: Mia Weissová, rozhovor: www.jedinak.cz, foto:google.com, slunecnyzivot.cz
