Eduard Tomáš

eduard„Láska není závislost, láska je nejvyšší svoboda, nejradostnější uvolnění. Medituj s láskou o lásce a svobodě a nikdy na ni nezapomínej.“

Osvícenec a nádherná bytost, která již z našeho hmotného světa v roce 2002 s láskou odešla. Eduard Tomáš byl nejznámějším českým mystikem, učitelem jógy a spisovatelem. Plnil Lucerny svými přednáškami a inspiroval mnoho lidí k pohledu dovnitř. Když se na přání prezidenta Havla po revoluci zúčastnil vítání Dalajlamy v Praze, šly formality stranou. Sotva ho nejvyšší duchovní hodnostář Tibetu poprvé zahlédl, hned se mu vrhl do náruče. „Líbal mě na tváře jako děcko,“ vzpomíná Eduard Tomáš s úsměvem na vřelé objetí, které rád opětoval. „Jen jsme na sebe mrkli a hned jsme se poznali,“ vysvětluje. „Známe se z Tibetu. Před několika stovkami let jsme tam žili oba.“

Knihy Eduarda Tomáše:

  • Milarepa – román o životě tibetského světce Milarepy
  • Metafyzické příběhy – sbírka povídek s duchovní tématikou
  • Paměti mystika I – autobiografie, knižní zpracování TV seriálu
  • Paměti mystika II
  • Duha v zrcadle – satirický román z českého duchovního prostředí
  • 999 otázek a odpovědí na cestě Poznání, vydáno roku 1993
  • 108 meditací
  • Jóga pozornosti
  • Jóga Velikého symbolu
  • Praxe jógové filosofie (společně s Mílou Tomášovou)
  • Umění klidu mysli
  • Kamenná sekyra, vydáno roku 1992
  • Tajemství jogínovo – 1993
  • Růžový elixír – 1994

Rozhovor časopisu Reflex s Eduardem Tomášem:

reiki-bodyKnihy a eseje o jógických cvičeních jako prostředku k duchovnímu poznání vám přinesly věhlas v tuzemsku i v zahraničí. Jste členem New York Academy of Science. Prestižní encyklopedie Who is Who, vydávaná cambridgeskou univerzitou, uvádí vás i vaši manželku mezi významnými osobnostmi z celého světa. Nebojíte se, že podobné historky jako ta o seznámení s Dalajlamou v jednom z minulých životů mohou vaší pověsti uškodit?

U koho myslíte? Zážitky z různých svých vtělení zná každý lepší jogín, to už snad ani nikoho nepřekvapí. Já sám jsem si takových zážitků při meditacích vybavil řadu. Ze starověkého Egypta, z Afriky, kde mě pokousal lev a koleno mě z toho pobolívá ještě dnes. Ale klidně to berte jako pohádky. Ostatně — tohle jsou na duchovní cestě zcela podružné okamžiky.

 

Co je na józe hlavní, když ne poznání? Cvičení a meditace? Proměna osobnosti?

Všechno dohromady. A poznání především. To rozhodně ano. Ale ne poznání, jak ho chápete vy. Krátká nahlédnutí do minulosti nebo budoucnosti tohoto střípku vesmíru je nicotnost proti poznání samé podstaty světa. Proti splynutí s touto podstatou a pochopení, že je pramenem našeho života, míru a blaženosti.

 

Kdy jste s jógou začal?

Už jako malý kluk. Jen jsem nevěděl, že je to jóga.

 

Jak vypadá dětství jogína, který neví, že je jogín?

Docela obyčejně. Snad s výjimkou častého stěhování. Táta sloužil jako rotmistr u rakouského vojska a postupně to dotáhl až na majora. Maminka byla v domácnosti a stěhovala se za ním, kamkoli ho poslali. A že bylo Rakousko-Uhersko veliké, docela jsme se nacestovali. Tu nás čekal haličský Přemyšl, tu tyrolský Innsbruck, jeden čas jsme také žili v jihoslovanském Kamniku … V Čechách jsme se usadili, až když mi bylo asi osm let. Tehdy se u nás o józe ještě nic pořádného nevědělo. Přesto právě z té doby pocházejí mé první hluboké duchovní zkušenosti.

 

Měl jste nějaké zvláštní vize?

Bylo to neobyčejně prosté. Sedávali jsme s babičkou a někdy i s maminkou na pavlači kovárny v Brzicích a drželi černou hodinku. Tiše jsme seděli na vysloužilých školních lavicích, až se setmělo. Nemluvili jsme, nebylo proč. Ticho bylo krásné a my vnímali, že všechno je, jak má být. Nořili jsme se do toho božského ticha, aniž bychom ho hledali, a já byl svobodný, bez podoby, nekonečný … Nevěděl jsem tehdy, že právě žiju v univerzálním JÁ, ale bylo to tak. Bylo zde, ve všem, nepohnuté a zcela oddělené od myšlenek. O józe a mystice jsme nevěděli zhola nic, ale žili jsme je. Byly to hluboké kontemplace, bez myšlení a zároveň s plným vědomím. Rozumem jsem to pochopil daleko později, ale byly to nejkouzelnější chvíle z celého mého mládí …

 

Není to zvláštní? V tom věku obvykle kluci raději hrají fotbal, bruslí, učí se kouřit nebo si hrají na Indiány. Vás to nebavilo?

Byl jsem kluk jako všichni ostatní. Snad jen vnímavější k duchovní podstatě bytí. A navíc jsem měl štěstí na různé povzbuzující zážitky. Jedním z nejsilnějších byl nádherný stav, který jsem zažil, když jsme si jednou v Grébovce s klukama hráli na lupiče a četníky. Tehdy jsem představoval lupiče, kamarádi mě dopadli, vynesli trest smrti a pověsili.

 

Doopravdy?

Skutečně. Na spojených řemenech od kalhot. Omotali je kolem větve smuteční vrby a mě postavili pod ni. Na zahradní stoličku. Než ji odkopli, kdosi mi ještě moudře poradil: „Až nebudeš moct dejchat, tak řvi.“ Což dost dobře nešlo. Poslední, co jsem zaslechl, bylo: „Kluci, ten blbec modrá a neřve.“

 

lotus2Zažil jste klinickou smrt?

Nevím. Bylo mi, jako bych byl vtažen do něčeho živého, nekonečně příjemného, do světla bez zdroje … Ani jsem nevěděl, že visím. Byl jsem úplně klidný, jako bych už všechno znal, byl jsem nekonečný, v pohodě a tiché blaženosti bez jakékoli zevní příčiny. První nepříjemný pocit se dostavil, až když mi polili obličej vodou z Botiče. Později jsem četl různé popisy klinické smrti, ale blaženost v nich chyběla. Nebo se výjimečně objevila jako vedlejší jev. Kdežto u mě byla hlavní hned od začátku.

 

Od té doby jste začal cvičit jógu vědomě?

To ještě dlouho ne. Zažil jsem ještě několik zvláštních stavů, ale vysvětlení stále nepřicházelo. Po obecné škole jsem absolvoval gymnázium a právnickou fakultu Univerzity Karlovy a žil normálním studentským životem. Oblíbil jsem si zejména tramping. To byl tehdy hit. Jezdil jsem na kánoi, do přírody nosil kalhoty s třásněmi, jen kovbojský širák mi chyběl. Na něj jsem bohužel neměl peníze. Rodiče neměli na rozhazování a studium nebylo nejlevnější. Abych měl nějakou tu korunu na přilepšenou, pustil jsem se dokonce do psaní brakové literatury.

 

Vy a červená knihovna?

Kdepak. Rodokapsy. Byly právě v módě a já se rozhodl napsat také jeden. Jmenoval se Zlatý orel. Klasický příběh. Však to znáte. Poctiví farmáři, potulní zlosyni, kolty nízko u pasu …

 

Měl jste úspěch?

Hned to vydali a nabídli mi smlouvu n