Musíme meditovat?

meditace zena1Spousta lidí si myslí, že když je doba vzestupu vědomí, tak že musí meditovat, praktikovat jógu, držet půsty, jíst jen syrovou potravu a dělat pravidelné očisty těla i mysli. Toto vše je skvělým pomocníkem k tomu, abychom se cítili lépe a lépe a osvobozovali se od závislostí nejen fyzických, ale hlavně mentálních. Pravda je však taková, že jakákoli práce na sobě řízená z pocitu „musím“ nefunguje. Nefunguje ani z pocitu „chtěl bych“, „měl bych“ apod. A nefungují proto, že hybnou silou v těchto případech je strach. Veškerá cvičení nebo systémy řízené strachem, vytváří jen více strachu a pocitu nedostatečnosti a oddělenosti od pravé skutečnosti.

 

Pravda je taková, že ve skutečnosti nemusíme dělat nic, protože už všechno je. Je jen potřeba si to uvědomit a nahlédnout na to z pohledu srdce. Zamilovat se.

Když se nám nechce klasicky meditovat, nemeditujme, ale jděme třeba s dětmi a zvířaty do lesa, sázejme květiny, tančeme nebo umyjme nádobí nebo jen tak seďme a pozorujme život kolem. Pakliže jsme v té činnosti přítomní a dáváme ji svou plnou pozornost, je to také meditace a přinese nám stejný spokojený stav mysli.

Nemusíme se ničeho na světě násilně domáhat. Právě naopak. Když necháme sebe a věci v našem světě přirozeně plynout a vstupujeme do dění kolem jemnou akcí s následným poodstoupením, vše se dává do pohybu „samo“ v náš nejlepší prospěch, v ten správný čas, když jsou věci a situace zralé a tudíž přínosné.

Je umění konat nekonáním a stát se na nějaký čas pozorovatelem, když vše nám říká, že teď přeci musíme nejvíce zabrat. Ale kdo to říká…? A co je jeho/jejím záměrem…?

Pokaždé, když se snažíme cokoli urychlit nebo přeskočit, zastavme se na chvíli a vnímejme, odkud toto pnutí přichází a proč. Zda-li to není forma strachu – pýcha a vzdor, které potřebují naši vědomou pozornost k tomu, aby mohly být přijaty a propuštěny a my se s novou dávkou pokorného prostoru v sobě opět osvěžili a rozšířili vnitřním klidem a důvěrou.

 

muzNení potřeba nic složitě plánovat, o ničem se s nikým dohadovat, nikoho napravovat nebo přesvědčovat, tlačit na vizualizace svých přání, nuceně meditovat nebo se jakkoli potlačovat a formovat do stejných poloh, které zaujímá naše okolí.

Pouhým bytím v přítomnosti a skutečným nasloucháním a pozorováním věcí, lidí a sebe – svých myšlenek a pocitů ve společném prostorovém tanci, získáme vše, co potřebujeme. Pouhým přijetím skutečnosti, že máme z něčeho strach, se strach postupně rozpouští a mizí a vzniká nový širší prostor pro naši lásku. Vědomým umožňováním stávání se života, dovolujeme Bohu – Vesmíru, aby nás vedl těmi nejjemnějšími cestami k našemu individuálnímu cíli.

 

Vnímejme prostor!

Vyzkoušejte nový pohled na svět. Jděte ven, zastavte se na chvíli a v tichosti pozorujte přírodu kolem – horizont, stromy, kopce, nebe, louky, domky, … a uvědomujte si ten prostor. Vnímavějším se za čas dostaví pocit Jednoty. Jakoby člověk stál ve svém vlastním stvořeném domově bez počátku a konce, jen ve svém Vesmíru, na své Zemi a jak je blízká, maličká, krásná a zevnitř. Jak je Já. Jak je venku projekcí uvnitř. Jak je na plátně nás samých a my jsme vším a vše je spojeno… To je pocit, který nás probouzí a uvědomuje, bez prodlení, bez nácviku, bez usilování, bez myšlenek.

Cvičme mysl!

Mysl je báječný nástroj, který zatím u většiny z nás funguje bez našeho plného vědomí a mnohdy proti nám samotným (například když v noci nemůžeme spát, …). Pakliže si ji tréninkem podmaníme a začneme ji zapojovat do obvodu se srdcem, stane se naším báječným spojencem ve hmotném světě.

Je to dlouhodobý niterný trénink, který se nám může zdát zpočátku únavný a nedostižný, protože na začátku si teprve uvědomíme, jaký hluk a chaos v hlavě máme, ale jakmile mu věnujeme nějaký čas,