Samohlídání dětí funguje

Samohlídání je můj „terminus technikus“, kterým pojmenovávám skutečnost, že dítě je tvor samostatný a rozumný, s vlastním pudem sebezáchovy. Netřeba za dítětem běhat, obkládat rohy nábytku a různě jinak se snažit o jeho zachraňování, neb se o to dokáže postarat samo. Otevřeně si povězme, že tyto činnosti výrazně snižují komfort rodičů, protože běhat za dítětem je věc naprosto nesmyslná. Jedno dítě totiž spolehlivě utahá dospělých klidně pět, natož jednoho jediného rodiče.

A protože mám svůj komfort poměrně ráda, odmítla jsem převzít nyní běžný civilizační model „chránění“ dětí za každou cenu a najela právě na samohlídání. Ona to není nijak nová věc, dokonce je to věc dávno známá. Znají ji všechny kultury a troufám si říct, že do nedávných generací ji znala i ta naše kultura. Vždyť všichni známe legrační maily, které si povzdychávají nad tím, jak je možné, že naše generace nyní rodičů, vlastně přežila svoje dětství. Bez helmiček, pojistek, hlídáčků, monitorů dechu a jiných nyní nezbytně nutných součástí života s dítětem. A přesto jsme přežili. Ano, některá dobrodružství se neobešla bez boulí, modřin nebo roztrhaného a prodřeného oblečení, ale přežili.

Ale teď jsem řekla A a je třeba k němu říct i B. Tedy i samohlídání má některé předpoklady, které je lépe naplnit, aby skutečně fungovalo. Tedy, co potřebujete, abyste si mohli dopřát ten komfort neběhání za dítětem a užívání si vlastních činností, zatímco děťátko si užívá vlastních?

Ideálně od miminka dítěti naplnit všechny jeho potřeby v podobě tzv. kontaktního rodičovství, tedy blízkost i dostatek pozorování, prostě mu věřit všechny jeho potřeby a naplnit je. Myslím, že se tím dá vyhnout tomu, že se objeví některé nemilé přechodové jevy při zahájení samohlídání (například volání po pozornosti, fňukání, atd.)

Dostatečně naplňovat dítěti jeho potřebu učení a zkoušení. Když necháte dítěti vyzkoušet tu činnost, která ho zajímá, bude vědět, jak se daná věc používá a nebude se ji snažit používat jinak.

Potřebujete svůj klid a důvěru v dítě. Samohlídání končí tam, kde končí Vaše důvěra. Pokud se ve Vašem prostředí objevuje nějaká věc, která Vám nedá spát, a opravdu se bojíte, že si tam dítě ublíží, zpravidla si fakt ublíží. Zabezpečení takové věci je tedy namístě zejména proto, aby se obnovil Váš klid.

Znalost zdravotního a psychického stavu dítěte. To jako rodič zpravidla víte a znáte, pouze je důležité si to uvědomit. Před nemocí nebo třeba po očkování nebo podání léků, prostě při jakékoliv celkové nepohodě, mohou být samohlídací schopnosti snížené.

Naučit se vhodnou komunikaci s dítětem. Nic mu nepodsouvat, nesnažit se ovlivňovat jeho chování svou verbální nebo neverbální komunikací, být opravdoví a uvědomovat si, co OPRAVDU říkáte, co znamenají ta slova, která vypouštíte z úst.

Uvědomit si civilizační pasti ve Vašem prostředí. Opět se jedná o můj „terminus technikus“, ale v zásadě se jedná o věci nebo podmínky, u kterých instinktivní tvor jako je dítě nemůže předpokládat výsledek svého chování. Takových věcí je samozřejmě více, ale příkladem mohou být například různé stroje, kde se dá těžko očekávat, že např. na jednom místě něco zmáčknete a na druhém Vám to v tu samou chvíli třeba uřízne ruku. U takových věcí je myslím na místě převzít jakousi roli učitele a předvést a naučit pravidla zacházení než nechat na prostém pokus-omyl. Zejména pokud ten omyl může být fatální.

Definovat a udržovat hranice.
 
To jsem se pokusila v kostce shrnout samohlídání, i když je to samozřejmě na delší a důkladnější vyprávění. Tenhle přístup je zpravidla obtížné si ustát před okolím, ale nám přinesl spoustu pohody. Jak nám jako rodičům, tak dětem, protože jsou samostatnější, mají víc volnosti, líp se s nimi vychází a hlavně se lépe učí své vlastní hodnotě a schopnostem.

 

autor: petra janoušková, zdroj: duverujsveintuici.cz