Celý náš život je sen. Žijeme ve vlastní fantazii a všechno, co o sobě víme, je pravda jen pro nás. Naše pravda neplatí pro nikoho jiného včetně našich dětí nebo rodičů…
Každý člověk má svůj osobní sen o životě, a tento sen se liší od snů všech ostatních lidí. Naše sny jsou ovlivňovány našimi názory a zkušenostmi. Proto mají různí lidé různé sny. Když s někým žijeme, můžeme předstírat, že jsme stejní, že myslíme stejně, cítíme stejně a sníme stejně, ale tak to není. Jsme prostě dva lidé s různými sny. Každý člověk sní své vlastní sny. Proto musíme přijmout rozdíl mezi nimi, musíme respektovat sny druhých. Způsob jak sníme, ovlivňuje sen, kterému říkáme vztah. Každý vztah se stává živou bytostí, kterou tvoří dva lidé.
Jako buňky tvoří naše tělo, tvoří emoce naše sny. Existují dva hlavní zdroje emocí: jedním je STRACH a druhým je LÁSKA. Lze říci, že běžný vztah mezi lidmi je založen z pětadevadesáti procent na strachu a z pěti procent na lásce.
Láska nemá žádné závazky. Strach je plný závazků. Cokoli děláme na cestě strachu, děláme proto, že to dělat musíme a očekáváme, že druzí něco udělají, protože to udělat musejí. Jakmile máme nějaký závazek a musíme něco udělat, okamžitě se tomu bráníme. Čím víc se bráníme, tím víc trpíme. Dříve nebo později se snažíme svým závazkům uniknout. Láska však nezná žádný odpor a ničemu se nebrání. Cokoli děláme z lásky, děláme proto, že to chceme dělat. Je to pro nás potěšení.
Láska nemá žádná očekávání. Strach je plný očekávání. Máme-li strach, všechno děláme jen proto, že si myslíme, že to dělat musíme a očekáváme, že to druzí budou dělat také. Proto strach bolí. Něco očekáváme, a když se to nestane, máme pocit, že nám bylo ublíženo – připadá nám to nespravedlivé. Obviňujeme druhé, že nesplnili naše očekávání. Když někoho milujeme, nic neočekáváme; cokoli děláme, děláme proto, že to dělat chceme a také ostatní dělají to, co dělat chtějí. Když neočekáváme, že se něco stane, nevadí nám, když se to nestane.
Láska je založena na úctě. Strach si ničeho neváží – neváží si ani sám sebe. Jestliže vás lituji, znamená to, že si vás nevážím. Myslím si, že nejste schopni vlastního rozhodnutí. Jestliže musím rozhodovat za vás, nevážím si vás. Jestliže si vás nevážím, snažím se vás ovládat.
Láska je bezohledná; nikoho nelituje, ale přesto zná soucit. Strach je plný lítosti; lituje každého. Litujete mě, když si mě nevážíte, když si myslíte, že nejsem dost silný/á, abych něco dokázal/a. Láska si lidí váží. Miluji vás; vím, že to dokážete. Vím, že jste dost silní a inteligentní, abyste se uměli samostatně rozhodovat. Nemusím rozhodovat za vás. Jste toho schopni sami. Jestliže upadnete, podám vám ruku a pomohu vám vstát. Řeknu vám: „Dokážeš to, dej se do toho.“ Tomu se říká soucit a soucit není lítost. Soucit vychází z úcty a lásky, kdežto lítost vychází ze strachu a nedostatku úcty.
Láska je naprosto zodpovědná. Strach se zodpovědnosti vyhýbá, ale to neznamená, že je nezodpovědný. Snaha vyhnout se zodpovědnosti je jednou z největších chyb, které se dopouštíme, neboť každý čin má svůj důsledek. Důsledky má všechno to, co si myslíme, všechno to, co děláme. Když učiníme nějaké rozhodnutí, má to důsledek. Když neučiníme žádné rozhodnutí, má to důsledek, proto je každý člověk zodpovědný za všechny své činy, i když si to nepřeje…
Láska je vždycky dobrosrdečná. Strach je nepřátelský. Máme-li strach, jsme plní závazků, plní očekávání, vyhýbáme se zodpovědnosti a litujeme se. Jak se můžeme cítit dobře, když máme takový strach? Máme pocit, že nás každý zneužívá; jsme rozzlobení nebo smutní nebo žárliví nebo opuštění.
Hněv je zamaskovaný strach. Smutek je zamaskovaný strach. Žárlivost je zamaskovaný strach. Se všemi těmito emocemi, které vycházejí ze strachu, můžeme dobrosrdečnost jen předstírat. Nejsme dobrosrdeční, protože se necítíme dobře, protože nejsme šťastní. Jsme-li na cestě lásky, nemáme žádné závazky a žádná očekávání. Nelitujeme sebe ani svého partnera. Cítíme se dobře, a proto se jsme dobrosrdeční.
Láska si neklade žádné podmínky. Strach má spoustu podmínek. Mám-li strach, miluji druhého jen tehdy, pokud mi dovolí, abych ho ovládal, pokud je ke mně hodný, pokud odpovídá představě, kterou jsem si o něm vytvořil. Mám o něm určitou představu, a protože takový není a nikdy nebude, odsuzuji ho a shledávám ho vinným. Často se za něho stydím, protože není takový, jak si ho představuji. Trápí mě to a pomalu ztrácím trpělivost. Dobrosrdečnost jen předstírám. Na cestě lásky nejsou žádné podmínky. Miluji svého partnera bezdůvodně. Miluji ho takového, jaký je a může si dělat, co chce. Jestliže se mi nelíbí, jaký je, mohu si najít někoho, kdo se mi líbí. Nemáme právo nikoho měnit a nikdo nemá právo měnit nás…
Většina lidí žije celý život ve strachu. Zůstávají v manželském svazku, protože si myslí, že v něm zůstat musí. Mají všelijaké představy o sobě a o svém partnerovi. Lidé odsuzují druhé, jsou zneužíváni a jeden druhého pomlouvají. Nutí druhé, aby se mezi sebou nenáviděli. Hromadí se v nich emoční jed a ten pak předávají svým dětem. „Podívej se, co mi udělal otec. Nebuď takový jako on.“ „Takoví jsou všichni muži; takové jsou všechny ženy.“
Na cestě strachu máme tolik podmínek, že si vytváříme spoustu pravidel, která nás mají chránit před emoční bolestí, zatímco bychom neměli mít žádná pravidla. Tato pravidla narušují komunikaci mezi námi, neboť když máme strach, tak lžeme. Jestliže partner očekává, že se budeme chovat určitým způsobem, mám pocit, že mám povinnost chovat se podle toho. Ve skutečnosti prostě nejsem takový, jak si mě partner představuje. Když jsem upřímný a když jsem sám sebou, partner se rozzlobí. Já mu pak lžu, protože mám strach z jeho odsouzení. Mám strach, že mě shledá vinným a potrestá mě.
Každý vztah se skládá ze dvou polovin. Jednou polovinou jsme my a druhou polovinou je náš syn, naše dcera, náš otec, naše matka, náš přítel nebo náš partner.. Každý je zodpovědný za svou polovinu. Ať už někoho milujeme sebevíc, nemůžeme být zodpovědní za to, co má v hlavě. Nikdy nevíme, co si myslí a cítí. Nic o něm nevíme. Tak tomu je, ale co děláme? Snažíme se být zodpovědní za druhé, a proto jsou naše vztahy založené na strachu a snaze ovládat druhé.
Snažíme-li se ovládat druhé, znamená to, že k nim nemáme úctu. Znamená to, že je nemilujeme. Naše láska je sobectvím. Když si druhého nevážím, snažím se ho ovládat, protože za něj cítím zodpovědnost. Musím ho ovládat, protože si ho nevážím. Musím za něho být zodpovědný, protože cokoli se mu stane, může ublížit mně a já se chci vyhnout bolesti. Když vidím, že není zodpovědný, snažím se ho k tomu přinutit, samozřejmě ze svého hlediska, což neznamená, že mám nutně pravdu.
To se děje, když máme strach, protože si partnera nevážíme, chováme se k němu, jako by nebyl schopen uvědomit si, co je pro něho dobré a co pro něho dobré není. Předpokládáme, že není schopen se o sebe postarat. Musím se o něho postarat já. Řeknu mu“ udělám to za tebe“ nebo „tohle nedělej“. Snažím se potlačit jeho polovinu našeho vzájemného vztahu a začnu rozhodovat o všem. Když to dělám, kde je pak on? Takže to nefunguje…
Když milujeme, dáváme víc, než přijímáme. A samozřejmě milujeme sami sebe, takže nedovolíme sobeckým lidem, aby nás zneužívali. Nechceme se druhému mstít, ale vyjadřujeme se jasně. Můžeme například říci: „Nelíbí se mi, když mě zneužíváš, když si mě nevážíš a když se ke mně nechováš dobře. Nepotřebuji, aby mi někdo nadával. Neříkám, že jsem lepší než ty, ale mám rád krásu. Rád se směji, rád se bavím a rád miluji. Nejsem sobecký, ale nepotřebuji vedle sebe trpitele. To neznamená, že tě nemiluji, ale nemohu na sebe brát zodpovědnost za tvůj sen. Budeš-li se mnou žít, bude to velice těžké pro tvého Parazita (tak nazývá M. Riuz program v mysli, systém hodnot, která nám vštěpila společnost), protože nebudu reagovat na tvé nesmysly. “ To není sobectví, ale sebeláska. Sobectví, strach a snaha ovládat druhého zničí skoro každý vztah. Štědrost, svoboda a láska udělají z každého vztahu tu nejkrásnější romanci.
Přeji nám, abychom prozřeli a začali si vážit svých partnerů uvnitř sebe.
ℒℴνℯ ❤ Mia
Zdroj: kniha Láska, vztahy a přátelství: Ruiz Miguel, foto: google.com, slunecnyzivot.cz
