Jan Hnízdil – léčba slovem

hnízdilKdyž dal své knize titul Mým marodům, bylo to symbolické. Jestli František Palacký byl „otec národa“, pak Jan Hnízdil je lékařem národa. ZEN ani moc nepřehání. Tenhle doktor změnil náš pohled na doktory. A na to, co je to vlastně nemoc.

Někdy před asi patnácti lety mě často bolelo v kříži. Tehdy jsem si v knihkupectví našel knihu Bolesti zad: mýty a realita, kde jsem se dozvěděl, že záda bolí od hlavy. Byl to pro mě šok: bolest vzniká ze stresu! Dnes to zní jako banalita. Teď už se běžně mluví o psychosomatice, o provázání duše s tělem, o tom, že zdravotní problémy prášky a operace často neřeší.

Velký podíl na tom, že jsme procitli ze sna, ve kterém se o naše zdraví postará všemocná medicína, má právě Honza Hnízdil. Tu knihu o bolesti zad tehdy s kolegy napsal právě on, setkali jsme se a výsledkem byl jeho první článek v novinách. Bylo jen otázkou času, kdy si ho všimne televize. Honza totiž přišel s úžasnou medicínou: mluvit o zdraví a nemocech jednoduše. Opakoval pořád dokola: Lidé, přestaňte bezhlavě polykat prášky a začněte se zajímat, proč jste vlastně nemocní. Dnes je to možná nejznámější český lékař. Jeho předposlední knihy Mým marodům se prodalo přes 50 tisíc výtisků, což trumfne i Viewegha.

Jeden z nejúspěšnějších českých manažerů ve světě mi nedávno vyprávěl, jak ho ze dne na den postihla těžká deprese a skončil na několik měsíců v Bohnicích. Prášky mu moc nepomohly. „Pak jsem se náhodou dostal k Hnízdilovi, a ten mi řekl: ,Člověče, podívejte se na sebe, jak žijete. Stres v práci, hádky doma, dovolenou jste léta neměl… Chcete žít stejně, a přitom být zdravý? To ale nejde!‘ A to mi pomohlo.“ Když tuhle historku vyprávím Honzovi, kývá hlavou: „Kamarád Jarda Dušek vždycky, když se potkáme, haleká už z dálky: Tak co manažeři, choděj, choděj? Odpovídám: V zástupech. Z Evropské unie, z bank… Už toho, co si zavařili, mají plné zuby.“

Honza se pacientů vlastně ani moc nedotýká. Poslouchá a léčí slovem. Směju se mu, že vypadá trochu jako Buddha a trochu jako masový vrah. Sám o sobě říká, že ne vždy žije dle rad, které udílí pacientům. Třeba aby nepodceňovali instinkt. Čtenáři ZENu se asi pousmějí při čtení o Honzových podnikatelských lapáliích při vzniku jeho vysněného centra zvaného Hnízdo zdraví. Inu, taky to není žádný manažer. Jen obyčejný doktor.

Kolik máš pacientů za den?

Na každého nového mám hodinu. Z toho odmítám slevit. Dělám osm devět hodin. Za tu hodinu musím zjistit, jak je na tom pacient tělesně, abych neprošvihnul nějaký organický problém, jak je na tom duševně, abych neprošvihnul těžkou depresi, protože za spoustou somatických potíží, třeba bolestí zad, je skrytá deprese. A pak potřebuju vědět, jak je na tom v životě, jestli ho zrovna nevyhodili z práce nebo se nerozvádí. Je to jednoduchá skládačka. Příčina nemoci se v ní rychle najde.

Kolik přednášek máš za měsíc?

Pozvání na besedy se valí jako lavina. V šanonu jich mám určitě padesát. Lidi si myslí, že za mnou je nějaká instituce, že něco šéfuju. Omyl. Šéfuju jen sám sobě. A zvládnu maximálně dvě besedy za měsíc. Mám toho fakt dost. Po práci přijdu domů a manželka Lucka už ze mě nedostane ani slovo.

To jsi mi říkal už před pěti lety. Lidem radíš, jak být v harmonii, ale jak to jde tobě?

Umím poradit každému, jen ne sobě. Udržet se v rovnováze není vůbec jednoduché. Ke mně chodí často pacienti, které už jinde nechtějí. Hromady prášků, úzkosti, deprese, existenční problémy… Svými nemocemi podprahově sdělují: „Jsem v životě zoufalý, bezradný, nešťastný. Udělej, doktore, něco, abych byl zase šťastný.“ Když spustí „my jsme vás slyšeli v rádiu, vy nás vyslechnete, vy nás zachráníte…“, tak je musím brzdit, říkám: „Nepotřebuji znát detaily, ale základní informace. Povězte mi, jaké máte zdravotní potíže a jaké máte životní starosti. Já vám vysvětlím, jak to spolu souvisí.“ Když narazím na nějaký hluboký psychologický nebo vážný tělesný problém, tak pochopitelně pacientovi nabídnu soustavnou psychoterapii nebo péči specialisty.

Všichni si mysleli, že provozuji centrum v Dobřichovicích, ale já tam byl osm let zaměstnanec. Ze začátku tam byl skvělý tým. Pak se o nás začalo hodně psát, valila se spousta pacientů. Bohužel naše manažerky tomu úspěchu propadly. Začaly dávat okázale najevo, jak jsou skvělé, jezdit v drahých autech, pořádat rauty. Když jsem jim řekl „neblbněte, držte se při zemi, zaplaťte ty, kteří vydělávají – terapeuty, dělníky…“, dozvěděl jsem se, že mi do toho nic není.

Kolik jsi tam vydělával?

Nikdy jsem si nestěžoval, ani peníze neřešil. Léta jsem tam makal, abychom si udělali tak dobré jméno a nabízeli takovou kvalitu, že za ni pacienti budou ochotní platit hotově, bez pojišťovny. Abychom se odpoutali od zdravotnického Titaniku. No a ve chvíli, kdy se nám to povedlo, jsme to neustáli. Tak jsem si pověděl dost, udělám si vlastní projekt. Jenže…

Jenže?

Dvě dámy, bývalé spolupracovnice, mi nabídly, že oběhají úřady. Tak jsem zajásal, protože já tohle neumím. Dál jsem naplno ordinoval a ony vždycky zavolaly „přijeď, zakládáme účet; zakládáme eseróčko, podepiš“. No tak jsem podepisoval a byl si jistý, že platí naprostá shoda na tom mém projektu. Pak manželka objevila prostory na Petynce na Praze 6, které jsme zrekonstruovali, dali jsme do toho úspory, už bylo týden do otevření, v zástupu čekalo asi 900 pacientů. Jenže najednou přišly ony dámy a projekt úplně rozmetaly, udělaly z něj tvrdý byznys. Když jsem nesouhlasil, tak mi řekly, co blbnu, že jsem jim přece podepsal majoritu, 66 procent. Tak jsem jim řekl: „Vlastní naivitou jsem se dostal do pozice, ze které chod centra nemůžu ovlivnit, takže se ho vzdávám. Dělejte si to podle sebe.“ Vůbec jsem netušil, jak těžké je vystoupit z eseróčka. Právník mne z toho tři měsíce vysekával, musel jsem tam nechat zařízení, databázi pacientů, web, stálo to hromadu peněz, čtvrt roku jsem byl bez práce…

Ty sis nepřečetl, co jsi podepisoval?

No, byl jsem úplně blbej! Já myslel, že je to formalita…

Takže instinkt, který ti funguje u pacientů, nezafungoval…

Ale zafungoval. Jenže jsem ho potlačil. Říkal jsem si: Já dravý nejsem, ony dravé jsou, bude to potřeba, někdo to tam musí hlídat. Nedával jsem pozor na cestu a rozbil si ústa. Dobře mi tak. Boží mlýny ale zamlely nečekaně rychle. Za pár měsíců se dámy do krve rozhádaly a firmu poslaly ke dnu. Koncem loňského roku mi napsaly, jestli ji od nich nechci koupit zpátky.

To je ale výborný příběh…

Nakonec jsem přistoupil na dohodu, že když prostory opustí a nechají tam vybavení, odpustím jim dluh, který stejně nesplácely. S hrstkou věrných jsme se rozhodli, že do toho jdeme znova. Bez základního kapitálu na rozjezd by to ale byla sebevražda. Naštěstí se objevil Václav Dejčmar. Sám se přišel zeptat, zda nepotřebujeme pomoc, že se mu moje názory líbí. Hnízdu zdraví položil základní kámen. Díky němu v březnu otevíráme.

Jak velké to centrum je?

Je to bývalá hospoda Domov. Co byl výčep, je teď recepce. Má to 150 m2, na Prahu velmi slušný nájem. Plánujeme 8 až 10 terapeutů: čtyři fyzioterapeuti, tři až čtyři psychoterapeuti, jeden dva doktoři, životní poradce, výživový poradce, abychom pokryli co nejširší spektrum potíží pacientů. Když na něco nebudeme stačit sami, pomůžou externí spolupracovníci. Kromě terapií se chceme věnovat i vzdělávání a besedám.

Potlačil jsi intuici, protože jsi příliš chtěl, abys už to hnízdo měl?

Těšil jsem se na něj jako malé děcko. Nechal jsem se unést a nekoukal přitom napravo nalevo.

Co děláš, aby ses udržel v kondici? Máš nějaký recept na zdraví?

Jezdím do práce na kole. O víkendech jezdíme na chalupu, štípu tam dříví, ryju záhony. Máme partu kamarádů. V zimě jezdíme týden na běžky, v létě týden na kola. Recept na zdraví ale žádný nemám. Na recept jsou jen prášky. O zdraví se musí postarat každý sám. Před lety jsi mi dal knížku Malcolma Gladwella „Mimo řadu“. Píše v ní, jak objevili v Pensylvánii komunitu lidí, kteří jsou úplně zdraví. Umírají sešlostí věkem. Vědci zkoumali vodu, vzduch, jídlo, odebírali krev. Za boha nemohli na nic přijít. Pak se ukázalo, že jde o italské imigranty z dob velké hospodářské krize, kteří do Ameriky importovali i původní rodinné vztahy. Žijí pospolitě několik generací, pracují na zahrádce, udržují siestu, mají občanské spolky, kamarády, vybudovali si ochranářskou strukturu, která je chrání před stresem okolního světa. O něco takového se s Luckou taky doma snažíme. Vidíš, že je tu trochu binec: pes, banánové krabice, sklenice s bylinami, kompoty, domácí víno…

Jsi pod tlakem zdravotnického systému, který už tolik let kritizuješ? Nebo pacientů?

Od zdravotnického systému nic nečekám, takže není důvod, proč bych s ním bojoval. Největší tlak si dělám sám. Vystrčil jsem hlavu a teď přes ni dostávám. I když jsem vyvěsil na web zprávu, že je kapacita ordinace beznadějně vyčerpaná, denně mi přijde aspoň deset srdceryvných mailů volajících o pomoc, které musím přečíst a pak odmítnout. Každou besedu začínám slovy: „Nejsem tady proto, abych vás nalákal do svojí ordinace, ale proto, abych vám vysvětlil vaši nemoc, poradil, kde děláte v životě chybu. Nejlepším psychosomatickým doktorem jste pro sebe vy sami. Pokud porozumíte signálům těla, obejdete se bez prášků a bez doktorů. I bez Hnízdila.“

A proč je nepošleš k nějakému kolegovi?

Já se o to snažím, je to ale jako s práškem na praní. Když ho lidé vidí v televizní reklamě, tak ho musejí mít.

Nelituješ někdy toho, že jsi tak známý?

Pan doktor Šavlík, můj učitel, zakladatel psychosomatiky, mi pověděl: Když chceš lidem něco říct, musíš si stoupnout na stupínek, abys byl vidět. A já jsem to udělal, abych jim řekl, že nemoc není nic jiného než pokyn: Člověče, takhle už dál žít a chovat se nemůžeš!

Dřív lidé umírali ve válkách, nebo kvůli špatnému jídlu a těžké práci. Dnes žijeme déle, ale třeba třetinu života jsou z nás šourající se polomrtvoly s cukrovkou nebo rakovinou…

A jediná možnost, jak to změnit, je z toho matrixu vystoupit! Postavit svůj život na osobním rozhodnutí. A já jsem neudělal nic jiného, než že jsem se začal chovat jinak. K pacientům, a tím i k sobě.

Když člověk nerozumí drobným bolestem, nezbývá tělu než mu to říct důrazněji…

No jistě. Dělám vlastně tlumočníka mezi tělem a duší. Člověk stůně, protože si nerozumí, má nějaký blok. Medicínsko-farmaceutický komplex ale nechce, aby si člověk pomohl sám. Moderní medicína je soustředěná na chorobu a zdravotnictví na výkon a zisk. To je pekelná kombinace. Je jasné, že si na sebe v Hnízdě zdraví budeme muset vydělat. Naším cílem ale není růst a expanze.

On tě oslovil i Andrej Babiš, kdy hledal ty své „odborníky“. Ty jsi z něj nebyl moc nadšený…

Ve své poslední knize Zaříkávač nemocí píšu o tom, jak pan Babiš skoupil všechna gyncentra, pracoviště, která poskytují umělé oplodnění. Říkám tomu Babyfert, nová divize Agrofertu. Protože sterilita, to je obrovský byznys, zoufalé ženy, které nemohou počít, dají za otěhotnění cokoliv. Ale co je sterilita? Nic jiného než informace o tom, jaká ta žena je, jakým způsobem a v jakých podmínkách žije. Znečištěné ovzduší, pitná voda, chemie v jídle, stres. O tom pan Babiš možná něco ví. Jeho impérium stojí právě na zemědělské chemii. Kruh se uzavírá. Zdravotní problémy způsobené nadmírou chemie se mají řešit zase pomocí chemie, hormonů, umělými manipulacemi.

Léčitelé mluví o práci „s energií“. Že ji má jejich klient zablokovanou atd… Jak se na to díváš ty?

Léčitelé mluví o aurách a energetických drahách, ale v podstatě nejde o nic jiného než o vnitřní sílu člověka a emoce. Zajímavou studii publikoval americký psycholog Howard Friedmann, který zjistil, že stačí, aby člověk několik desítek sekund setrval mlčky v místnosti vedle dominantní, zlostné či depresivní osoby, a chytí to od ní. Emoce se přenášejí jako nákaza. Když přijde do ordinace psychopat, po pár minutách cítím, jak mi vysává energii. Je potřeba to vycítit a chránit se.

Jak se chránit?

Identifikovat, co vlastně takoví lidé se svým okolím dělají, a udržet si odstup. Albert J. Bernstein popisuje v knize Citoví upíři, jak se obrazně řečeno zakousnou do krku.

Tvůj přítel Jaroslav Dušek je muž hodně esoterický. Měl jsi i ty nějaké „mimořádné zážitky“?

S Jardou se mi opakovaně děje synchronicita jak podle Junga: my o vlku a vlk za humny. Obvykle se na ničem nedomlouváme, my se potkáváme. Před dvěma lety jsem měl besedu ve Znojmě a po skončení zašel do sklípku. Jarda už tam byl! Stavil se tam cestou z týdenního pobytu ve tmě. Anebo jsem si v ordinaci povídal s pacientkou o Čtyřech dohodách – spoustě pacientů je doporučuji navštěvovat z léčebných důvodů – a najednou mi Jarda volá. I když jsem odchován Klubem českých skeptiků, začal jsem být skeptický ke skepticismu českých skeptiků a musím připustit, že se mi tyhle zdánlivě n