Dýchací soustava

dech1Dech je to nejcennější co máme a je naším spojením s Bohem v nás. Bez nadechnutí bychom nepřežili ani tři minuty.

Dýchání je spontánní děj, při kterém organismus získává a spotřebovává kyslík a tím okysličuje krev a vylučuje oxid uhličitý a vodu. Ve tkáních dochází k oxidaci organických látek, přičemž se uvolňuje energie.  Oxid uhličitý je vydýchán a voda je vyloučena močovými orgány, kůží a plícemi. Rozvod kyslíku ke tkáním zajišťují tělní tekutiny (hemolymfa, krev) a oběhový systém. Dýchání je řízeno reflexně nervovým systémem, jehož centrum se nachází v prodloužené míše. Hlavním dýchacím svalem je bránice, která nám pomáhá se nadechnout v průměru 12 – 16x za minutu. Dechový objem je 500 ml a vitální kapacita plic 3.200-4.200 ml.

Dýchaní rozdělujeme:

  • vnější (zevní) dýchání – plicní ventilace = výměna vzduchu mezi vnějším prostředím a plícemi a výměna plynů mezi vzduchem a krví. Vdechovaný vzduch obsahuje 21 % kyslíku a 0,03 % oxidu uhličitého a vydechovaný vzduch obsahuje 16 % kyslíku a 4 % oxidu uhličitého
  • vnitřní dýchání = výměna plynů mezi krví a tkáněmi (tkáňovými buňkami). Při tkáňovém dýchání se spotřebovává Oa vydává CO2.

 

  • Expirace – výdech, pasivní fáze dýchacího cyklu
  • Inspirace – vdech, aktivní fáze dýchacího cyklu vyvolaná smršťováním dýchacích svalů
  • Ventilace – výměna vzduchu v dýchacích cestách a v plicích

 

Goethe vyjádřil symboliku dýchání slovy: „V dýchání je požehnání dvojí, nádech a za ním výdech stojí. První osvěžuje, druhé stísňuje, tak krásně životem směs pluje“. Dýchání tak zahrnuje polaritu příjmu a výdeje, braní a dávání. S prvním nádechem začínáme samostatně žít, s posledním výdechem život končí. Prostřednictvím dechu jsme spojeni s něčím, co dosud nedokážeme vysvětlit. Dech je pupeční šňůrou, kterou k nám proudí život. Vzduchem, který dýcháme, jsme navzájem propojeni se všemi a se vším.

Dech představuje schopnost přijímat a léčivou afirmací je: Miluji svůj život.

Dýchací potíže symbolizují na duchovní úrovni strach či odmítání naplno přijímat život. Pocit, že nemáte právo zabírat prostor či dokonce vůbec existovat.

 

Dýchací potíže:

dýcháníPrůduškové astma svědčí o nepoměru mezi braním a dáváním a má několik podob:

  • Astmatik myslí příliš na braní a vezme si příliš velké sousto, které si chce ponechat. Proto i při dýchání nabere co nejvíc vzduchu do plic a když se ho musí vzdát, nastává křeč a tím se sám otravuje kysličníkem uhličitým.
  • Astmatik do sebe nechce vpustit něco, co přichází zvenčí. Astmatická stísněnost je propojena s úzkostí a s alergiemi (obavy z konkrétních oblastí života).
  • Astmatik velmi silně touží po dominanci a zneužívá symptomů své nemoci k mocenskému ovládání svého okolí i za cenu svého sebepoškozování např. formou záchvatu. Potlačená agrese se na tělesné úrovni projeví kašlem nebo chrchláním.
  • Astmatik silně touží po všem čistém až sterilním, vyhýbá se všemu temnému, pozemskému. Touží po lásce, chce ji mít, ale není ji schopen dávat, proto má potíže při výdechu. Sexualitu přesouvá ze spodní části těla nahoru do hrudi a výsledkem je nadměrná sekrece hlenu a jeho vylučování ústy, což by mělo probíhat v pohlavních orgánech (podle zákona polarity : co je dole je i nahoře). Léčba pomocí urinoterapie (vlastní močí) je pro mě osobně prozatím nezvládnutelná.

Záněty horních cest dýchacích naznačují, abychom se povznesli nad své problémy, termíny, úkoly a jiné povinnosti a zastavili se a odpočinuli si.

 

Nachlazení