Poselství Garciovi

garciaIniciativa

Svět uděluje velké odměny v podobě peněz nebo úcty za jednu jedinou věc a tou je iniciativa.

Co je to iniciativa? Povím vám to.

Iniciativa znamená dělat svěřené úkoly správně, aniž by vám někdo něco musel vysvětlovat.

Hned za tím následuje splnění úkolu s jedním připomenutím. Například donést poselství Garciovi. Ti, kdo dokážou doručit poselství, získají velké uznání, ale jejich finanční odměna není vždy úměrná.

Pak následují ti, kteří neudělají nikdy nic, aniž by o to byli požádáni dvakrát. Tito lidé nezískají úctu a jejich plat je malý.

Pak jsou ti, kdo udělají správnou věc jen tehdy, když je nutnost nakopne. Tito lidé obdrží lhostejnost místo úcty a almužnu místo platu. Tento typ člověka stráví většinu svého času na židli a naříká nad svým těžkým údělem.

Nejníže na stupnici stojí člověk, který neudělá nic správně, i když mu to někdo ukáže a dohlíží na to, aby to udělal. Takový člověk je bez práce a dostává se mu pohrdání, které si zasluhuje. A pokud nemá bohatého papínka, osud na něho čeká za rohem s tvrdou holí.

Do které skupiny patříte vy?

POSELSTVÍ GARCIOVI

V celé kubánské historii stojí na obzoru mé paměti jeden muž jako Mars v přísluní. Když vypukla válka mezi Španělskem a Spojenými státy, bylo nezbytné rychle navázat spojení s vůdcem povstalců Garciou. Garcia se skrýval někde v horských opevněních na Kubě – nikdo nevěděl kde. Ani poštou, ani telegrafem ho nebylo možno zastihnout a prezident Spojených států potřeboval rychle zajistit jeho spolupráci.

Co dělat?!

Kdosi mu poradil: „Pokud vám někdo najde Garciu, pak to bude muž jménem Rowan.“

Poslali pro Rowana a dali mu dopis, který měl doručit Garciovi. Jak tento muž jménem Rowan vzal dopis, vložil ho do nepromokavého koženého váčku a připevnil si ho na hruď, jak za čtyři dny v noci přistál v otevřené loďce na pobřeží Kuby, jak zmizel v džungli a o tři týdny později se objevil na druhé straně ostrova, jak překonal pěšky nepřátelské území a jak doručil dopis Garciovi, jsou události, o kterých vám teď nechci podrobně vyprávět.

Chci však zdůraznit toto: McKinley dal Rowanovi dopis, aby ho doručil Garciovi. Rowan vzal dopis a neptal se: „Kde Garciu najdu?“ Pane Bože! To je muž, jehož podobu by měli ztvárnit do nesmrtelného bronzu a sochu umístit ve všech středních školách po celé zemi. Naši mladí lidé nepotřebují knižní vědomosti, ani poučky o tom či onom, ale spíše rovnou páteř, aby byli spolehliví, aby uměli jednat rychle a uměli soustředit svou energii na to, na čem záleží – na doručení poselství Garciovi!

Generál Garcia je již mrtvý, ale jsou zde jiní Garciové.

Není člověka, který by se o něco velkého pokoušel, kde je zapotřebí mnoha rukou, aby nebyl časem zděšen slabomyslností průměrného člověka – neschopností nebo neochotou soustředit se na jeden úkol a vykonat ho.

Zdá se, že lajdáctví, hloupá nepozornost, lhostejnost a polovičatá práce jsou pravidlem. Nikdo nedosáhne úspěchu, pokud všemožnými prostředky, vyhrůžkami, silou nebo úskokem nedonutí jiné, aby mu pomohli. Nebo snad Bůh, ve své dobrotě, učiní zázrak a pošle mu anděla světla jako pomocníka.

Milý čtenáři, chceš-li, vyzkoušej pravdivost tohoto tvrzení: Sedíš ve své kanceláři a máš k dispozici šest úředníků. Požádej kteréhokoliv z nich o následující: „S pomocí naučného slovníku mi, prosím, vypište nejdůležitější události z Correggiova života.“

Odpoví úředník klidně: „Ano, pane“ a odejde vykonat úkol?

Vsaď se, že ne. Podívá se na tebe skelným pohledem a položí ti jednu nebo více z následujících otázek:

„Kdo to byl?“

„Který naučný slovník?“

„Kde ten slovník najdu?“

„Mám to v náplni práce?“

„Myslíte Bismarcka?“

„A proč to nemůže udělat Karel?“

„Už je mrtev?“

„Spěchá to?“

„Nemůžete si to vyhledat sám, když vám přinesu slovník?“

„Proč to potřebujete vědět?“

Vsadím se jedna ku deseti, že poté, co jsi zodpověděl všechny otázky a vysvětlil, jak najít potřebné informace a proč je potřebuješ, úředník půjde a požádá jednoho z kolegů, aby mu pomohl najít Correggiu; pak se vrátí, aby ti sdělil, že takový člověk neexistuje. Je možné, že sázku prohraji, ale podle zákonu průměru bych ji prohrát neměl.

Jsi-li rozumný, nebudeš se namáhat vysvětlováním svému „pomocníkovi“, že Correggio se píše s „C“ a ne s „K“, mile se usměješ a řekneš: „Nelamte si s tím hlavu,“ a najdeš si to sám.

Tato neschopnost samostatného jednání, tato mravní hloupost, tato slabá vůle, tato neochota pustit se s chutí do díla – to jsou věci, které zatlačují čistý socialismus do daleké budoucnosti. Nechtějí-li lidé jednat sami za sebe, co budou dělat, až užitek z jejich námahy půjde k dobru všem? Jakýsi karabáčník se sukovitou holí se zdá být nutností a mnohého zaměstnance drží u práce strach, že by mohl na konci týdne dostat „kopačky“.

Dejte si inzerát, že hledáte písaře nebo písařku a devět z deseti žadatelů neumí psát spisovně – a ani to nepovažují za nutné. Může takový člověk napsat dopis Garciovi?

„Vidíte tam toho účetního?“ zeptal se mě mistr jedné velké továrny. „Ano, a co s ním?“

„No, je výborný účetní, ale kdybych ho poslal s nějakým vzkazem do města, možná by to dokázal, ale možná by se také cestou stavil ve čtyřech hospodách, a než by došel na Hlavní třídu, zapomněl by, pro co jsem ho vůbec poslal.“

Lze takovému člověku svěřit poselství Garciovi?

V poslední době stále slyšíme plačtivé sympatie nad „utlačovanými dělníky, kteří pracují za hladové mzdy“ a „bezdomovci, kteří hledají poctivou práci“ a mnoho hrubých slov padá na adresu lidí u moci.

Nikde se nemluví o zaměstnavateli, který předčasně zestárl v marné snaze přimět liknavé a nedbalé zaměstnance odvést inteligentní práci. Nic se nepíše o jeho trpělivé a úmorné snaze získat „pomocníky“, kteří nedělají nic jiného, než lelkují, když se k nim otočí zády. V každém obchodě, v každé továrně probíhá nepřetržitý proces trhání plevele. Zaměstnavatel neustále propouští ty „pomocníky“, kteří svým chováním dokázali, že nejsou závodu prospěšní, a přijímá nové. Toto třídění probíhá neustále bez ohledu na dobré nebo zlé časy. Rozdíl je pouze v tom, že když jsou časy opravdu zlé a o práci je nouze, výběr se provádí důsledněji. Vždy a všude musí neschopní a ti, co si to nezaslouží, odejít. Osobní zájem o přežití nutí každého zaměstnavatele, aby si ponechal jen ty nejlepší – ty, kteří dokážou donést poselství Garciovi.

Znám jednoho člověka, který v mnoha ohledech vyniká, ale který není schopen řídit svůj vlastní podnik a který navíc nemá žádnou cenu pro kohokoliv jiného, protože je posedlý fixní představou, že ho jeho zaměstnavatel neustále utiskuje nebo že se ho chystá vykořisťovat. Není s to dávat pokyny a také je přijímat. Pokud by měl zanést poselství Garciovi, pravděpodobně by odpověděl: „Doneste si mu to sám.“

Dnes tento člověk bloudí ulicemi a hledá práci, vítr profukuje jeho ošumělým kabátkem. Nikdo, kdo ho zná, se neodváží ho zaměstnat, protože je ztělesněním nespokojenosti. Na rozumné jednání nepřistoupí a jediné, co na něho může zapůsobit, je pořádný kopanec tvrdou botou.

Jasně si uvědomuji, že člověk takto morálně zdeformovaný si zaslouží stejný soucit jako člověk s tělesnou vadou, ale uroňme také slzu za ty, kteří se snaží dokázat něco velkolepého, jejichž pracovní doba nekončí zahoukáním tovární sirény, jejichž vlasy rychle šedivějí v zápase s hloupou netečností, nedbalou slabostí ducha a bezcitnou nevděčností těch, kteří by bez jeho továrny byli hladoví a bez přístřešku.

Podal jsem to příliš ostře? Možná ano, ale v době, kdy celý trpí určitou formou chudoby, bych rád vyjádřil pár slov obdivu člověku, jenž dosáhl úspěchu. Člověku, který navzdory velkým překážkám řídil úsilí druhých, a když dosáhl cíle, zjistil, že nezískal víc než jídlo a oblečení.

Byl jsem sám nádeníkem a pracoval jsem za denní mzdu a také jsem byl zaměstnavatelem a vím, že obě strany mají co říci. Chudoba jako taková není ctností, hadry nejsou doporučením. Ne všichni zaměstnavatelé jsou hrabiví a nafoukaní, stejně tak jako všichni chudí nejsou chvályhodní.

Mému srdci je blízky člověk, který odvede svou práci stejně dobře, když je „šéf“ pryč, jako když je doma. A člověk, který když dostane dopis pro Garciu, se tiše ujme úkolu a bez hloupých otázek a skrytého úmyslu zahodit jej do nejbližšího kanálu nebo s ním učinit všechno možné, jen ne ho doručit – takový člověk nebývá nikdy propuštěn, ani nemusí stávkovat za vyšší mzdu. Civilizace je jedním dlouhým toužebným hledáním takových jedinců. Oč takový člověk žádá, mívá splněno. Je tak vzácný, že si žádný zaměstnavatel nemůže dovolit ho nechat odejít. Je žádaný v každém městě, v každém městečku, v každé vesnici – v každé kanceláři, dílně, obchodě a továrně. Svět volá po takovém člověku; je ho třeba, velmi nutně třeba – člověka, který dokáže zanést poselství Garciovi.

* * * KONEC * * *

Doslov

Tuto literární maličkost Poselství Garciovi jsem napsal jednou večer po večeři za pouhou hodinku. Bylo to dvacátého druhého února osmnáct set devadesát devět, v den Washingtonových narozenin. Právě jsme odevzdávali do tisku březnové číslo časopisu The Philistine. Dílko mi vytrysklo přímo ze srdce a svěřil jsem ho papíru po perném dni, kdy jsem se snažil poučit některé nesvědomité vesničany, aby se probudili ze svého komatu a začali jednat.

Bezprostřední podnět však přišel z malé rozmluvy u šálku čaje, když můj syn Bert tvrdil, že skutečným hrdino