Hříchy otce

Děti, jimž schází sebekázeň, jen málokdy vyrůstají jako dříví v le­se, bez rodičovské disciplíny. Právě naopak, ve většině případů jsou právě tyto děti po celé dětství trestány často a krutě – dostávají facky, rány pěstí, kopance a výprasky rákoskou. Taková „disciplína“ ovšem nemá žádný smysl. Je to totiž neukázněná disciplína. Jedním z důvodů, proč nemá smysl, je nedostatek sebekázně rodičů, kteří pak slouží svým dětem jako vzor neukázněnosti. Hes­lem těchto rodičů je: „Toho, co dělám, si nevšímej; poslouchej, co ti říkám.“

Tito rodiče jsou schopni se opít před svými dětmi. Někdy se před nimi bezohledně, nedůstojně a iracionálně hádají a napadají. Často se chovají hrubě. Nedodržují své sliby. Jejich vlastní životy jsou často zjevně neuspořádané a rozvrácené; po­kusy takových rodičů vnést pořádek do života svých potomků se proto dětem zdají nelogické. Jestliže otec pravidelně bije matku, jaký význam pak má pro výchovu chlapce, jestliže ho matka zbije za to, že zbil svou sestru? Jaký význam pro něj bude mít, když mu řekne, že se musí naučit ovládat? V útlém mládí máme tu nevýhodu, že nemůžeme srovnávat, a proto se našim dětským očím jeví rodiče jako bohové. Když rodiče něco dělají určitým způsobem, domnívá se malé dítě, že se to tak dělat má. Pokud má dítě před očima rodiče, kteří se den za dnem chovají ukázněně, ohleduplně a důstojně a dokáží uspořádat vlastní život, pak získá hluboký niterný pocit, že tento způsob života je správný. Jestliže však vidí své rodiče žít den za dnem bez sebekázně a sebeovládání, získá hluboký niterný pocit, že se má žít právě takto.

Ještě významnější než úloha vzoru je však přítomnost lásky. I v chaotických a neuspořádaných domovech může být někdy pří­tomna láska a mohou z nich vyjít děti s dostatečnou sebekázní. Na druhé straně mnozí rodiče, kteří mají dobré postavení – lékaři, právníci, dámy ze společnosti, filantropové – a vedou přísně spořádaný život, zvláště navenek, nedávají-li svým dětem lásku, vy­sílají je do světa právě tak neukázněné, destruktivní a rozhárané, jako bývají děti z chudých a rozvrácených rodin.

Láska je nakonec to jediné, na čem záleží. 

Pokud něco milujeme, pak to něco pro nás má cenu, a když to pro nás má cenu, trávíme s tím čas, užíváme si toho a také se o to staráme. Pohleďme na mladého muže zamilovaného do svého auta a povšimněme si, kolik času stráví tím, že ho obdivuje, leští, opravuje a vylaďuje. Anebo na staršího člověka, jenž miluje svou růžovou zahradu: kolik času tráví jejím plením, prořezáváním, zaléváním, hnojením a zkoumáním. Podobně je tomu, když mi­lujeme děti; trávíme čas tím, že je pozorujeme a že se o ně staráme. Věnujeme jim svůj čas.

Dobrá disciplína vyžaduje čas. Když nemáme čas na naše děti nebo nejsme ochotni jim ho věnovat, nemůžeme ani dost dobře vysledovat, kdy potřebují disciplinární zásah, pokud je tato potřeba vyjádřena jen nezřetelně. Ba i tehdy, je-li nutnost disciplinárního zásahu tak zjevná, že nás udeří do očí, můžeme ji ignorovat s odů­vodněním, že je snazší nechat děti, ať si dělají, co chtějí. „Zrovna dnes nemám energii na to, abych se jimi zabýval.“ Anebo nás jejich prohřešky a vlastní popudlivost přece jen vyprovokují k čin­nosti a my disciplínu nastolíme, často však hrubě, vedeni spíše zlostí než rozvážným úmyslem, aniž bychom zkoumali problém a aniž bychom vůbec uvažovali, jaké disciplinární opatření je u to­hoto konkrétního problému nejvhodnější.

Rodiče, kteří věnují čas svým dětem i tehdy, když si o to neříkají do očí bijícími prohřešky, u nich rozpoznají i mírnou potřebu disciplinárního zásahu a odpovídají na to jemným pobídnutím, pokáráním nebo pochvalou, projevenou uvážlivě a citlivě. Všímají si, jak jejich děti jedí dort, jak studují, kdy říkají drobné nepravdy a kdy utíkají od problémů. Těmto drobným korekcím a zásahům věnují dostatek času, naslouchají svým dětem a odpovídají jim, tu trochu utáhnou otěže a tu zase povolí, občas je trochu poučí, vyprávějí jim, občas je obejmou a políbí, lehce je pokárají nebo poplácají po zádech.

Kvalita disciplíny poskytované milujícími rodiči je proto větší než u těch, kteří své děti nemilují. Ale to není všechno. Když totiž milující rodiče věnují čas tomu, aby zjistili potřeby dítěte a přemýšleli o nich, často se trápí při obtížném rozhodování, co dále a velmi opravdově tak na vlastní kůži zažívají trápení svých dětí. Děti to vidí. Vnímají to, že jsou rodiče ochotni trpět s nimi. Neodpoví na to sice vždy okamžitým vděkem, ale naučí se také trpět. „Když jsou rodiče ochotni trpět se mnou,“ říkají si, „nemůže to být nic zlého a já bych měl být také ochoten trpět sám se sebou.“ A tady začíná sebekázeň.

Děti usuzují na svou cenu v očích rodičů podle času, který jim rodiče věnují a podle jeho kvality. Někteří v podstatě nemilující rodiče se pokoušejí zakrýt svůj nedostatek zájmu o děti tím, že jim stále mechanicky opakují, jak je mají rádi, ale přitom jim nevěnují dost času potřebné kvality. Děti se ale nikdy nenechají takovými prázdnými slovy úplně zmást. Ve vědomé rovině na rodičích často lpějí, protože chtějí věřit, že jsou milovány, ale podvědomě tuší, že se slova rodičů rozcházejí s činy.

Naopak děti, které skutečně milovány jsou, sice občas v oka­mžiku zraněné pýchy cítí nebo tvrdí, že jsou zanedbávány, ale v úrovni nevědomí mají jistotu, že si jich rodiče cení. Tato jistota je nad zlato. Dítě si je totiž samo vědomo své ceny jen tehdy, když ví, že je oceňováno svými rodiči, a má v tomto směru hlu­bokou vnitřní jistotu.

Vědomí vlastní ceny – „jsem člověk, který má svou cenu“ – je pro duševní zdraví nezbytné a je základním kamenem sebekázně. Vychází přímo z rodičovské lásky. Takové přesvědčení musí vzniknout v dětství; dospělý je získává nesmírně obtížně. A na­opak, pokud si děti díky lásce svých rodičů uvědomily, že mají svou cenu, stěží je zlomí střídavé štěstí v dospělosti.

Vědomí vlastní ceny je základním kamenem sebekázně proto, že ten, kdo je má, se o sebe po všech stránkách stará tak, jak je potřeba. Sebekázeň plyne ze sebeúcty.

Podívejme se teď z tohoto pohledu na problém času. Pokud si uvědomujeme svou cenu, známe i cenu svého času, a proto jej chceme využít co nejlépe. Finanční poradkyně, která odkládala práci ze dne na den, si svého času nevážila. Kdyby si ho byla vážila, nebyla by mohla připustit, aby trávila větší část dne tak nešťastně a neproduktivně. Nezůstalo bez následků, že ji po celé dětství posílali rodiče na léto „na vesnici“, aby trávila prázdniny s placenými opatrovníky, ačkoli se o ni mohli postarat sami, kdyby byli chtěli. Necenili si ji. Nechtěli se o ni starat. Proto vyrostla s pocitem, že její cena je malá; proto se o sebe nestarala. Neměla pocit, že by stálo za to dosáhnout sebekázně. Ačkoli byla inteligentní a schop­ná, vyžadovala tato žena nejzákladnější poučení ve věcech sebe­kázně, protože jí chybělo realistické hodnocení vlastní ceny a hod­noty jejího času. Jakmile se naučila vnímat svůj čas jako cenný, objevila se již zcela přirozeně vůle tento čas organizovat, chránit a maximálně využívat.

Děti, které mají to štěstí, že poznaly po celé dětství trvající rodičovskou lásku a péči, vstupují do období dospělosti nejen s hlu­bokým vnitřním pocitem vlastní ceny, ale také s hlubokým vnitř­ním pocitem jistoty.

Každé dítě se děsí toho, že bude opuštěno a právem. Strach z opuštění se objevuje okolo šestého měsíce života, jakmile je dítě schopno vnímat sebe sama jako jedince a rozlišovat mezi sebou a rodiči. S tímto rozpoznáním vlastní identity dítě současně zjišťuje, že je jako jedinec zcela bezmocné, naprosto závislé na rodičích, vydané jim na milost a nemilost; jen na nich závisí jeho přežití. Pro dítě se opuštění rovná smrti. Většina rodičů, i těch omezenějších a méně citlivých, tuto dětskou obavu z opuštění instinktivně vnímá, a proto den za dnem, stokrát, ti­síckrát dětem poskytují potřebné ujištění: „To víš, že tě tu ma­minka s tatínkem nenechají.“ „To víš, že pro tebe maminka s ta­tínkem zase přijdou.“ „Maminka s tatínkem na tebe nezapome­nou“. Pokud těmto slovům po celé měsíce a léta odpovídají skutky, potom děti do začátku dospívání ztratí obavu z opuštění a získají naopak hlubokou vnitřní jistotu, že žijí v bezpečném světě, kde se jim dostane ochrany, pokud jí bude potřeba. S tímto vnitřním pocitem trvalé bezpečnosti světa může dítě klidně odkládat uspo­kojení svých potřeb; dodává mu totiž jistotu vědomí, že příležitost k uspokojení, stejně jako domov a rodiče, mu neuteče.

Mnohé děti bohužel takové štěstí nemají. Není málo těch, které jejich rodiče v průběhu dětství skutečně opustí – zemřou, odejdou, úplně je zanedbávají anebo, jako v případě zmíněné finanční po­radkyně, se o ně prostě málo starají. Jiné děti sice fakticky opuštěny nejsou, ale nedostane se jim od rodičů ujištění, že by se to nemohlo stát. Někteří rodiče například ve snaze vynutit si disciplínu nej­kratším a nejrychlejším způsobem neváhají použít hrozbu opuš­těním, ať už otevřeně nebo jen v náznaku. Dítě to chápe takto: „Nebudeš-li dělat přesně to, co po tobě chci, přestanu tě mít rád, a ty jistě chápeš, co by to znamenalo.“ Znamenalo by to samozřejmě opuštění a smrt. Tito rodiče obětují lásku své potřebě kon­troly a nadvlády nad svými dětmi; jsou pak odměněni tím, že děti vyrůstají s přehnaným strachem z budoucnosti. Proto děti, které byly buď psychologicky nebo fakticky opuštěny, vstupují do do­spělosti bez hlubší jistoty, že by jim svět poskytoval bezpečí a ochranu. Naopak, vnímají svět jako nebezpečný a děsivý a nejsou ochotny vyměnit žádné okamžité uspokojení či okamžitou jistotu za příslib většího uspokojení a jistoty v budoucnu, protože jim budoucnost připadá vždy velmi nejistá.

Lze tedy shrnout, že mají-li si děti vytvořit schopnost odkládat uspokojení, potřebují k tomu vzor sebekázně v rodičích, vědomí vlastní ceny a jistou důvěru v bezpečnost svého života. Toto „bo­hatství“ přinášejí dětem v ideálním případě právě rodiče svou ukázněností a opravdovou a trvalou péčí o ně. Jsou to ty nejcennější dary, které jim mohou matka a otec přinést. Pokud je děti nedo­stanou od rodičů, mohou je získat odjinud; v takových případech však jde vždy o nesmírně těžký zápas, mnohdy celoživotní a často nakonec neúspěšný.

Poznámka: Článek nese název Hříchy otce podle kapitoly v knize, nicméně si myslím, že se týká obou rodičů rovným dílem.

Michaela

zdroj: nevyšlapanou cestou M. Scott Peck, M. D.,PŘELOŽIL JAN JAŘAB