Každý z nás řešíme denně mnoho situací nebo jen hypotetických otázek a kolikrát nevíme, jak se rozhodnout. Chceme se rozhodnout vždy správně a tak se snažíme, přemýšlíme, potíme se a škrábeme, lavírujeme a porovnáváme a mysl lítá kolem do kolečka jako na pouti a zběsile se točí na všemožných pro a proti. Člověk by mnohdy až explodoval a stejně na nic v tu chvíli nepřijde. To by zdeptalo a umučilo i vola.
„Chtěl bych dělat práci, která mě bude opravdu bavit. Mám dát výpověď nebo zůstat? A co takhle poloviční úvazek? Co když mi nevystačí peníze?
Mám se stát vegetariánem, veganem nebo rovnou vitariánem? Škodí maso nebo ne? A co si vlastně mám dát k jídlu dnes? Neporuším nějaké nepsané zákony? Na co mám vlastně chuť?
Půjdu si dnes zacvičit? Moc se mi nechce. Proč jsem tak líný?
Když partner řekne tohle a já tohle a nerozumíme si, tak kde je chyba? Ve mě? A kde? Co jedu za program? A co on?
Zavolal si mě šéf, to zas bude. Co budu dělat? Mám říkat to a nebo raději tohle?
Děti chtějí jet na výlet, ale já mám moc práce. Jak se mám rozhodnout? Jsem špatný rodič, když nepojedu?
Vrací se mi pořád ty samé bolesti. Jak mám přijít na to, co se děje? A co s tím? Klasická léčba nebo alternativní?
Kdy poslouchám tělo a kdy líné ego, když si chci jít lehnout? Neměl bych ještě udělat tamto? A co když to neudělám?
… a miliony dalších otázek…
Hlavně klid!
Je úplně jedno, jak se rozhodneme. Je úplně jedno, co uděláme. Naší jedinou povinností je být v klidu.
Jedině tak uslyšíme hlas své Duše. Jedině tak, spočineme v proudu našeho života. Jedině tak, uvidíme a necháme k sobě přijít správné odpovědi. Jedině v klidu – ve středu nás samých je Pravda a všechny odpovědi. Když budeme stále vědomě vcházet do svého středu, nikdy se nemůžeme rozhodnout špatně. Ani nás nenapadne, že by mohlo být něco špatně.
Je o nás postaráno!
I kdybychom neměli žádnou rodinu, přátelé, práci, peníze, nic, stále je o nás postaráno a nemusí to znamenat nic špatného! Když jsme v klidu, Vesmír k nám promlouvá a vede nás tou nejjednodušší cestou. Když máme důvěru, že je o nás postaráno a jsme v sobě, vždy víme, co se děje a proč a jak tím projít. Když vibrujeme klid, vibruje nám zvenčí zpátky a vše jde lehce. Když jej nevibrujeme, potkávají nás čím dál větší odchylky a klademe si čím dál absurdnější otázky. Začneme se jen něco domnívat, nevěřit sobě ani druhým a panikařit. STOP! Co se má stát se stejně stane.
Vnější život – lidé, situace, emoce jsou dobrým ukazatelem toho, jak jsme na tom uvnitř. Jak moc se bojíme, jak moc se něčeho držíme, jak moc na něčem lpíme, jak moc očekáváme nebo jak jsme volní, v srdci, sami sebou a v souladu plujeme. Když se při nějaké činnosti nebo situaci necítíme po těle dobře – jsme nervózní, začnou nás svírat určitá místa v těle (například na prsou), pociťujeme napětí nebo bolest – nejsme v souladu. My sami – naše Duše, nám říká prostřednictvím těla, že tohle není naše cesta. Když se zastavíme, nadechneme se a uvědomíme si to, můžeme to přestat dělat a začít jinak, jinde, něco jiného a vše se rázem změní.
Jak na klid?
Z vlastní zkušenosti se mi osvědčilo zastavení se a otočení hlavy vzhůru na nebe. Začnu pozorovat mraky, ptáky, slunce, modro, nekonečno. Zklidní se mi dech a uvědomím si, jak nicotné jsou mé „problémy“ a jak krásný je život na téhle Zemi. Pak zavřu oči a spojím se dovnitř a vždy přijde nějaký hlas se vzkazem… Také mi hodně pomáhají stromy a jejich klidná, všeobjímající energie. Předtím, než nějaký obejmu, představím se, řeknu mu, jak je krásný a jestli můžu přistoupit. Pakliže cítím příjemný pocit, obejmu ho a spojím se s ním – jsme ze stejného. Někdy mám zavřené oči, někdy se na něj zblízka dívám a po chvíli se začne dívat on na mě. Když ho poprosím o pomoc, vždy dostanu odpověď – jedno odkud. Dokonce mám jednotlivé stromy na jednotlivé slabosti v těle, které mi opřením se o ně dobíjejí. Někdy stačí jen pozorovat trávu, řeku nebo vítr a jste v klidu. Když nejsem venku, tak se přitulím ke svému psu, pohladím přítele, jdu něco dobrého uvařit, zpívám nebo medituji. To vše mě krásně vrátí do sebe. Jedno co, každému funguje něco jiného. Důležité je poznat, co to je a používat to často.
Dokud dýcháme, tak tu máme všichni co na práci – co se učit a kam se posouvat, proto se mezi sebou nemusíme srovnávat!
I ti, kdož káží, radí, terapeutí, sami procházejí těžkými zkouškami člověka. Vesmír je nekonečný a do konce našich dní nám posílá žáky a učitele, kteří jsou dál a mají nás vždy kam posunout, ať jsme kdokoli. Nyní jsme lidé. Můžeme si hrát na sebedokonalejší a sebeduchovnější, ale tím jen všechno zhoršujeme, protože si něco nalháváme a snažíme se něčemu přirozenému vyhnout. Žijeme v dualitě. Vše se střídá a stále je co objevovat, kam kráčet. Kdyby tomu tak nebylo, nebyli bychom tu. Ve chvíli, kdy si myslíme, že už „máme vyhráno“, vždy přijde něco, co nás donutí opět sklepnout hřebínek a jít opět do pokory poznáním. Přestaňme být na sebe přísní a dovolme si někdy nevědět, nesvítit, být vyčerpaní a „dole“, nic se neděje. Tehdy dostáváme největší lekce a můžeme se toho hodně o sobě dozvědět. Když posečkáme v klidu, zase vyjedeme na vlně nekonečného moře vzhůru.
Rozlišujme naše projekce na druhé lidi, kteří se nám zdají „bezchybní“, i oni mají svůj příběh za zavřenými dveřmi…
Věřme sobě a svým pocitům, které sídlí ve středu nás samých – v našem srdci – domově klidu. Vracejme se domů tak často, jak to jen půjde a nebudeme se muset tolik bát.
Objímám nás.
