Jak se vrátit jedno-duše sami k sobě

dokonalostJiž od dětských let jsme se všichni snažili být tzv. „správně“, abychom byli našimi rodiči milováni a tím si zajistili své přežití. Byli pro nás polobohy, vše co nám říkali, byla nedotknutelná pravda, napodobovali jsme vše, co dělali, chtěli jsme být jako oni a možná se jednou provdat nebo oženit s takovými partnery. Tak silně rodiče na své děti působí. I když nás milovali a vždy se snažili dělat všechno správně, dělali chyby, i když mi své děti milujeme a dáváme jim to nejlepší, co umíme, děláme chyby a tak se stále všichni učíme.

Když jsme byli malí, dospívající nebo již dospělí, tak o přirozené spiritualitě, bezpodmínečné lásce, vědomí sebe sama jako celku a tvůrce, možnostech zpracovávání strachů, manipulativních celospolečenských hrách nebo vzájemně přenášených projekcích málokdo věděl a převážně se věřilo v oddělenost, soutěž a smrt jako konec všeho a Bůh bylo jen slovo nebo třetí osoba, trestající peklem. Ach ty církve.

Díky tomu mnozí z nás vyrůstali v převaze strachu a tak jsme zamkli svou duši pod petlici a začali předstírat, že jsme někým jiným – lepším, abychom byli přijímaní a milovaní. Drobné lži se pozvolna proměňovaly v nové falešné „pravdy“, které stále narůstaly, až jsme zapomněli, kým opravdu jsme a jakou sílu máme. Ten strach z nepřijetí ale nezmizel, byl jen vytlačen a zasunut kamsi a nyní, ve zrychlené době čištění, se velmi intenzivně hlásí o slovo a naviguje nás lichými cestami do ještě většího strachu dle zákona „stejné přitahuje stejné“ a často se projevuje nahromaděnou agresivitou. Co teď s tím?

Všichni toužíme být milovaní a přijímaní takoví, jací ve skutečnosti jsme i se svými chybami, touhami a pochybnostmi, ale je do nás zaseto semínko, že si to tak nějak nezasloužíme, protože stále nejsme „dost“. Pořád máme na čem makat, pořád ještě se nám nedaří to či ono, trpíme nejrůznějšími fóbiemi a strachy, z nichž ten z odmítnutí a nepřijetí nás nejvíce vhání do honby za iluzí dokonalosti v domnění, že někde sakra existuje ta dokonalá verze nás samých, někoho, kdo asi stojí mimo nás a vlastně je někým úplně jiným a kdo jako jediný si zaslouží „ten vysněný život“. V praxi to může vypadat tak, že máme pocit, že někdo jiný je lepší než já, dokonalejší, šťastnější a my se kvůli tomu mnohokrát můžeme cítit ještě více neschopní a pod psa a padáme do oběti. To ale né my, ale naše ego. A tak dychtivě listujeme a pročítáme jednu knihu osobního rozvoje za druhou, vymetáme přednášky, semináře, terapie a léčení, mnohdy se pokoušíme až téměř napasovat sami sebe do zaručených metod, principů a pouček na šťastný život, abychom si konečně zasloužili, jako „čisté“ bytosti, trochu toho klidu a lásky, ale stejně to stále nějak není ono. Proč?

STOP.