Zamilovanost a hranice ega

laskaNejrozšířenější a nejmocnější ze všech falešných představ o lásce je ta, že „zamilovanost“ je láska, anebo že je alespoň jedním z projevu lásky. Tato nesprávná představa je velmi efektivní, protože zamilovanost je subjektivně pociťována jako velmi silný prožitek lásky. Když se zamilujeme, říkáme si: „Miluji ho!“ nebo „Miluji ji!“

Už na první pohled jsou však zjevné dva problémy. Především, že zamilovanost je prožitek specificky spojený se sexualitou. Nemůžeme se zamilovat do svých dětí, přestože je máme nesmírně rádi, ani do svých přátel stejného pohlaví, jakkoli nám na nich záleží (pokud ovšem nejsme homosexuálně založeni). Zamilovat se můžeme jen tehdy, když k tomu máme sexuální motivaci, ať už vědomou nebo nevědomou. Druhý problém spočívá v tom, že zamilovanost – je zákonitě pomíjivá. Ať už se zamilujeme do kohokoliv, dříve nebo později – pokud vztah trvá dost dlouho – to přejde. Netvrdím, že osobu, do které jsme se zamilovali, vždy nakonec přestaneme milovat. Tvrdím pouze, že pocit extatické lásky, jenž charakterizuje období zamilovanosti, nakonec vždy odejde. Každé líbánky jednou skončí. Květy romantického vztahu vždy uvadnou.

Abychom pochopili fenomén zamilovanosti a nevyhnutelnost jejího konce, musíme obrátit svou pozornost k tomu, co psychiatři nazývají hranicemi ega.

Z nepřímých důkazů lze soudit, že dítě v prvních několika měsících života nerozlišuje mezi sebou a zbytkem vesmíru. Když hýbe rukama a nohama, hýbe se celý svět. Když má hlad, je to hlad celého světa. I pohyb matky vnímá jako svůj vlastní. Jestliže matka zpívá, neví kojenec, že ten zvuk ne­vytváří sám. Nedokáže rozlišit sebe sama od rodičů, postýlky a po­koje, ani živé od neživého. Nezná ještě rozdíl mezi „já“ a „ty“. „Já“ mu splývá se světem; kde není hranic, není identity.

 

dite2S narůstajícími zkušenostmi si však dítě začíná uvědomovat sebe sama jako entitu odlišnou od zbytku světa. Když má hlad, není matka vždy po ruce, aby je nakrmila. Někdy si chce hrát, ale matka nechce. Dítě tak získává zkušenost, že jeho přání není pro matku rozkazem. Zjišťuje, že jeho zkušenost a matčino chování jsou dvě rozdílné věci. Začíná si vytvářet pocit vlastního „já“. Předpokládá se, že z této interakce mezi kojencem a matkou vy­růstá pocit identity dítěte. Je známo, že když je tato interakce mezi dítětem a matkou hrubě narušena – například když matka chybí a není za ni uspokojivá náhrada, anebo je v důsledku vlastni duševní choroby zcela bez citu a zájmu – vyvíjí se novorozenec v dítě či dospělého, jehož pocit vlastní identity je v základních aspektech hrubě narušen.

Jen co dítě rozpozná, že jeho vůle není totožná s všehomírem, začne vnímat i další rozdíly mezi sebou a světem. Když se chce pohnout, mává rukou před očima, ale postýlka ani strop se nehý­bou. Tak se dozvídá, že ruka je spojena s jeho vůlí, a proto patří jemu a ne něčemu nebo někomu jinému. V průběhu prvního roku života tímto způsobem zjišťujeme základní fakta o tom, kdo jsme a kdo nejsme, co jsme a co nejsme. Na konci prvního roku víme: to je má ruka, má noha, má hlava, můj jazyk, mé oči a dokonce i můj pohled, můj hlas, mé myšlenky, mé bolení bříška a  mé pocity. Víme jak jsme velcí, a známe svá omezení, své hranice. Právě pro toto vědomí vlastních omezení se používá termín hranice ega.

Vytváření hranic ega je proces, který trvá po celé dětství až do dospělosti, ale hranice, jež vznikají později, jsou spíše psychické než fyzické. Například pro dítě mezi druhým a třetím rokem života je typické, že se vyrovnává s tím, jak malá je jeho moc. Už předtím se sice dozvědělo, že jeho přání není pro matku vždy rozkazem, ale nechce se vzdát naděje, že by se to ještě dalo napravit, a hlavně pocitu, že by to tak bylo správné. S těmito nadějemi a pocity se dvouleté dítě obvykle pokouší jednat jako tyran a autokrat, snaží se rodičům, sourozencům i domácím zvířatům poroučet, jako by byli řadovými vojáky v jeho soukromé armádě, a když si nenechají diktovat, reaguje výbuchy královské zuřivosti. Proto rodiče hovoří o tomto věku jako o „hrozném třetím roce.“ Po dovršení tří let se dítě stává poslušnějším a klidnějším, protože se smiřuje s tím, že je relativně bezmocné. Iluze všemocnosti je však tak sladká, že se jí nedokáže úplně vzdát ani poté, co několik let velmi bolestně naráží na skutečný stav věcí. Ačkoli tříleté dítě už chápe, že jeho moc má své hranice, bude ještě několik let občas unikat do světa fantazie, kde existuje všemocnost (především jeho vlastní). To je svět Supermana a kapitána Marvela. Posléze se však i těchto superhrdinů vzdává a jako adolescent už ví, že je individualitou, vymezenou hranicemi svého těla a své moci, a že je sám o sobě relativně křehkým a slabým organismem, schopným existence jen ve spolupráci se skupinou ostatních, které se říká společnost. Jed­notlivé organismy v té skupině se od sebe nijak zvlášť neliší, ale jsou od sebe odděleny svými identitami, hranicemi a omezeními.

 

ego6Za těmito hranicemi se člověk cítí sám. Někteří lidé – zvláště ti, které psychiatři označují jako schizoidní – vnímají svět mimo sebe na základě nepříjemných, traumatických zkušeností z dětství jako nebezpečný, nepřátelský, matoucí, nehostinný a nepolepšitelný. Takoví lidé vnímají své hranice jako ochranu a uklidnění; ve své osamělosti nacházejí pocit bezpečí. Většina z nás však osamělostí trpí a touží uniknout za zdi své individuální identity do stavu, v němž by se cítila více spojena s okolním světem.

Zamilovanost je pocit, který nám takový únik dočasně umožňuje. Podstatou tohoto jevu je totiž náhlé zhroucení části hradeb našeho ega, což nám umožňuje splynout s identitou jiné osoby. Náhlé osvobození od sebe sama, explozivní přelití vlastního „já“ do milované osoby a náhlé zmizení osamělosti, které zhroucení hranic ega provází – to vše většina z nás vnímá extaticky. Jsme jedno tělo, jedna duše! Pryč s osamělostí!

Když se zamilujeme, je to v určitém smyslu (i když jistě ne po všech stránkách) krok zpět. Zážitek splynutí s milovanou osobou v sobě skrývá ozvěnu z nejútlejšího dětství, totiž splynutí s matkou. Kromě splynutí získáváme znovu také pocit všemocnosti, jehož jsme se po cestě z dětství museli vzdát. Všechno se zdá možné. Máme pocit, že ve spojení s milovanou osobou mů­žeme překonat všechny překážky. Věříme, že síla naší lásky donutí síly odporu, aby se před námi sklonily a vytratily se do tmy. Všechny problémy padnou. Budoucnost bude jen a jen zářná. Tyto pocity jsou v podstatě stejně nereálné, jako pocity dvouletého dí­těte, které se cítí být králem rodiny a světa s neomezenou mocí. A právě tak jako iluze všemocnosti dvouletého dítěte, i vysněná jednota zamilované dvojice se posléze rozbíjí o tvrdou realitu. Dříve nebo později se jako odpověď na problémy každodenního života znovu prosadí individuální vůle.

On chce sex; ona nechce. Ona chce jít do kina; on nechce. On chce dát peníze do banky; ona chce myčku. Ona chce mluvit o své práci; on zase o své. Ona nemá ráda jeho přátele; on nemá rád její. A tak každý z nich dospívá soukromě, v hloubi duše, k nepříjemnému zjištění, že žádná úplná jednota nenastala a že milovaná bytost má a bude mít své vlastní úmysly, chutě, předsudky i plány. Jedna po druhé, postupně nebo naráz se hranice ega vracejí na své místo; postupné nebo naráz mizí i zamilovanost. Znovu jsou dvěma nezávislými jedinci. V této chvíli začnou buď trhat vazby, jež mezi nimi vznik­ly, nebo pracovat na skutečné lásce.

Když říkám „skutečná“, naznačuji tím, že představa „kdo je zamilován, miluje“ je nesprávná a náš subjektivní pocit zamilovanosti je iluze. Nicméně když tvrdím, že právě ztrátou zamilovanosti se mohou dva lidé začít skutečně milovat, dávám tím najevo, že podle mého názoru skutečná láska nevyrůstá z pocitu lásky, ale naopak, skutečná láska se mnohdy objevuje v situacích, kdy pocit lásky chybí, kdy jednáme láskyplně navzdory tomu, že lásku nepociťujeme. Pokud přijmeme definici lásky, kterou jsme uvedli na začátku, není prožitek „zamilovanosti“ skutečnou láskou, a to z několika důvodů.

 

Man and a Woman with Their Heads Together SmilingPředevším nemá zamilovanost nic společného s vůlí. Není to uvědomělé rozhodnutí. Přes veškerou ochotu (připravenost) nebo touhu po něm nám může tento pr