Být příliš milým člověkem může vést k depresi

maskaJste milý, dávající a starostlivý člověk a i přes tu záři, která z vás jde, se cítíte uvnitř špatně, vyhasle a bez energie?  Zřejmě není něco v pořádku. K překonání tohoto stavu je třeba zastavit ten obětavý zvyk, který může být způsoben touhou po tom, „být správný“ a získat něčí pochvalu. Lehce se to říká než vykonává, neboť příčina může ležet i v dávném dětství, ale nikde není řečeno, že je to snadné.

 

Ti, kteří jsou postihováni depresemi z tohoto důvodu, mají tendence vyhovovat lidem a dělat jim tak radost a přitom to ironicky velmi často vede k tomu, že jsou jejich činy vnímány ostatními spíše jako sobecké a sebestředné. Hodně z těchto lidí věří tomu, že jsou vlastně sobečtí a zaměření na sebe. Jsou přesvědčeni, že nemohu nic nabídnout. Rovněž si často myslí, že nezáleží na tom, co si myslí a že jejich názory jsou méně důležité než názory ostatních. Zdá se jim, jakoby vlastně žili život někoho jiného.

Pohlédněte do svého nitra.

 

Život někoho jiného

Jako děti jsme „příliš malí, abychom rozuměli věcem“ a činili rozhodnutí. Životy dětí jsou řízeny dospělými, kteří mnohdy nejsou schopni vnímat špatný vliv svého krátkozrakého přesvědčení, že „děti by měly být vidět, ale ne slyšet“. To mívá za následek to, že v pubertě a dospělosti takoví lidé inklinují ke každému, kdo v nich vidí něco dobrého. Děvčata si častokrát myslí, že jejich jedinou „dobrou hodnotou“ je jejich vzhled.

Takový puberťáci a posléze i dospělí, nejsou sami sebou, necítí se být tím, kým jsou. Stávají se otrokem komukoliv, kdo je ochotný zahrnout je do svého života. Strach z odmítnutí pak vede jejich mysl směrem, ze kterého profitují spíše ostatní než oni sami.

Toto je mechanismus, který je pro takové lidi velmi únavný a vyčerpávající, neboť stále upřednostňují druhé před sebou a dostávají paradoxně velmi málo ocenění. To vše jen proto, aby alespoň na chvíli spočinuli v iluzi, že někomu na nich záleží.

Toto schéma je nebezpečné také v tom, že ve chvíli, kdy lidé, kteří poskytovali potřebnou pozornost odejdou, rozdávající se člověk obviňuje za jejich odchod sám sebe a tím dochází k další destrukci. Ať vědomě či nevědomě, jeho nízké sebevědomí ještě klesne. Mnohdy se tak řítí dolů po spirále rychlostí světla do větší deprese s myšlenkami na to, že pro něj už není žádný zítřek…

Ale pravdou je, že i zítřek tady je. A dokonce světlý!

 

zena tváře

 

Možná jste už někdy slyšeli frázi: „Uč lidi, jak se k tobě mají chovat.“, ale po celou dobu jste ji ignorovali. Možná proto, že když jste se v minulosti pokusili postavit se sami za sebe, vždy jste čel