7 tipů jak pomáhat dětem být tím, kým jsou a abyste se z toho nezbláznili

deti2Milujeme naše děti. Chceme je chránit. Chceme pro ně to nejlepší. Nechceme, aby dělaly stejné chyby jako my. Kráčíme po této planetě déle než ony a tudíž víme více než ony a tak jim neustále nabízíme rady a pomoc, o které naše děti, ruku na srdce, prostě nestojí, neboť o ně mnohdy ani nežádají, ba co víc, odmítají je a ignorují. Au. 

V některých případech jsou naše impulsy dokonce vyloženě škodlivé pro naše děti, i když je míníme s tou největší láskou v domnění, že je chráníme před pády, bolestmi a smutkem. To má později za následek to, že některé děti jakoby otupí, přestanou se snažit samy myslet a neustále hledají někoho dospělého, kdo je bude směrovat. Tím jsou velmi jednoduše zneužitelné, manipulovatelné a zranitelné. Naštěstí většina dětí těmto dobře míněným postrkům svých rodičů zdárně odolává křikem a vztekem a dobře, že tak. Mají svůj vlastní život, i když jsou zatím maličcí, chtějí dělat své chyby a skrze ně se učit a poznávat sebe i svět kolem a je třeba jim to dovolit pro jejich nejvyšší dobro, i když nám to bude častokrát doslova vát srdce. Zachovejte klid a vysílejte lásku. Je třeba, aby se naučily nést následky svých rozhodnutí a činů, které z nich udělají rovné, zodpovědné, samostatné bytosti a ne loutky.

Matka příroda ví, že nemůže ochránit naše děti před všemi nástrahami a nebezpečími světa a my bychom to měli vědět také. Není a nebude v našich silách být jim neustále na blízku a zametat, odhánět, přistrkovat, vybírat, klidnit, foukat…  Děti se musí naučit, jak se samy ochránit před nebezpečími světa a to lze pouze přes prožité zkušenosti, na základě jejich vlastních rozhodnutí, zotavení se z chyb, konfrontací a zabývání se všemi druhy nebezpečí a zklamání. Proto matka příroda, neboli proces přirozeného výběru, je navržen tak, aby se naše děti bránily našim pokusům o jejich kontrolu.

Matka příroda má více zkušeností a je zde mnohem déle než kdokoli z nás a má lepší plán pro rozvoj dětí než vy nebo já nebo jakýkoliv dětský psycholog. Měli bychom raději poslouchat ji a učit se. Plán je implantován v našich dětských instinktech a my se ho naučíme pouze tím, že budeme sledovat a poslouchat naše děti, ne s nimi bojovat.

Představte si, jak vám osobně jsou nepříjemné nevyžádané rady, zejména od vašich rodinných příslušníků nebo jiných osob, které vás mají rády a vy je. Bohužel je to tak, doma není nikdo prorokem. Nelíbí se nám takové rady, protože zavánějí pokusy na naší kontrolu. Všichni si chceme po celý náš život udržet svou autonomii. Bráníme se kontrole ostatních a uvědomujeme si, že i když o radu požádáme, stále pod určitou kontrolou jsme. Ve skutečnosti je naše požádání o radu součástí našich prostředků racionální sebekontroly. Ale když nám jiní dávají rady, o které jsme nežádali, připadá nám to jako že nás chtějí ovládat a pokud máme pocit, že je musíme následovat, máme co do činění se strachem z toho, že se daný člověk urazí nebo se s ním nechceme dohadovat a uděláme to tak a tehdy jsme opravdu pod kontrolou. Naše děti jsou v tomto ohledu stejné jako my.

Nechte se nyní inspirovat několika tipy na autonomní jednání s dětmi v jejich i ve váš nejvyšší prospěch.

Happy kid playing with toy airplane
Nebojte se nechat děti se nudit, rozvíjí to jejich kreativitu.

1. Žádá-li vaše dítě o pomoc či radu, dejte mu jen to, o co požádalo.

Pokud vás vaše dítě požádá o konkrétní pomoc či radu, nesnažte se ho předzásobit ještě doplňujícími radami, o které vás nežádalo. Udržte se na uzdě a spíše pozorujte jeho reakce a vyčkávejte jeho iniciativu. Sledujte jeho mimiku, výrazy tváře a řiďte se tím, co z něj momentálně cítíte – uvidíte sami, kdy přestat nebo změnit téma. Nesklouzněte k přednášce, to všichni nemáme rádi, o to více děti.

 

2. Před nabídnutím nevyžádané pomoci či rady počítejte do deseti.

Pro mnohé z nás je nabízení rad reflexivní, impulzivní. Děláme to bez přemýšlení o jeho důsledcích. Stará pravda v mnoha situacích doporučuje se nadechnout, vydechnout a počítat v duchu do deseti. I tak krátké posunutí nám dává možnost přemýšlet o impulsu a získat nad ním kontrolu. To samé platí o poskytování poradenství. Než začnete říkat svým dětem, co by měly nosit, jak vypadat, mluvit nebo jíst, počítejte do deseti, i když se to ve vás vaří. Možná, že v těch vteřinách uvidíte, že vaše rada je k ničemu nebo není zas tak důležitá a upustíte od ní. V případě, že vaše rada ve vaší hlavě přetrvá, dejte si ještě jednou desetivteřinovou pauzu a pak ji obezřetně, klidně a  jako odůvodněný návrh řekněte. Už to nebude ten impulzivní tón a spíše bude přijata.

 

3. Než se budete opět snažit ochránit své dítě před nebezpečím, přemýšlejte o možných přínosech, které mu toto jeho nebezpečné chování může přinést.  

Mnoho populárních knih a článků bylo napsáno o škodě, kterou způsobujeme svým dětem přehnaným opatrováním a mají pravdu. Děti, se ve svých hrách, přirozeně a adaptivně vystavují až středně závažnému nebezpečí. Dítě balancuje na hranách nábytku, leze vysoko na strom, sjíždí na skatu dolů po zábradlí a prožívá vzrušení z nebezpečí. Matka příroda žene děti, aby tyto věci dělaly, neboť ví, že se musí naučit čelit nebezpečí a umět se s ním vypořádat, mají-li se z nich stát úspěšní dospěláci. Obdařila děti pohonem k zapojování se do „nebezpečných“ her s dobrým pocitem poznání svým limitů.

Děti si samy dávkují míru nebezpečí, o kterém vědí, že ho mohou zvládnout a to je učí se vypořádat s nebezpečím a obavami, se kterými budou konfrontovány po celý život. Mějte i vy víru v to, že vaše dítě ví, co dělá, stejně jako ji mají indiáni, když nechají děti hrát si v džungli s ostrými předměty nebo ohněm a vyplatí se jim to.

Mnoho rodičů dnes dává své děti na sporty, které jsou dozorované dospělými, protože si myslí, že tyto činnosti jsou bezpečnější a lepší pro jejich děti než volná hra. Ve skutečnosti však dochází k vyššímu procentu vážných zranění. Děti za honbou splnit příkazy dospělých – R