7 tipů jak pomáhat dětem být tím, kým jsou a abyste se z toho nezbláznili

deti2Milujeme naše děti. Chceme je chránit. Chceme pro ně to nejlepší. Nechceme, aby dělaly stejné chyby jako my. Kráčíme po této planetě déle než ony a tudíž víme více než ony a tak jim neustále nabízíme rady a pomoc, o které naše děti, ruku na srdce, prostě nestojí, neboť o ně mnohdy ani nežádají, ba co víc, odmítají je a ignorují. Au. 

V některých případech jsou naše impulsy dokonce vyloženě škodlivé pro naše děti, i když je míníme s tou největší láskou v domnění, že je chráníme před pády, bolestmi a smutkem. To má později za následek to, že některé děti jakoby otupí, přestanou se snažit samy myslet a neustále hledají někoho dospělého, kdo je bude směrovat. Tím jsou velmi jednoduše zneužitelné, manipulovatelné a zranitelné. Naštěstí většina dětí těmto dobře míněným postrkům svých rodičů zdárně odolává křikem a vztekem a dobře, že tak. Mají svůj vlastní život, i když jsou zatím maličcí, chtějí dělat své chyby a skrze ně se učit a poznávat sebe i svět kolem a je třeba jim to dovolit pro jejich nejvyšší dobro, i když nám to bude častokrát doslova vát srdce. Zachovejte klid a vysílejte lásku. Je třeba, aby se naučily nést následky svých rozhodnutí a činů, které z nich udělají rovné, zodpovědné, samostatné bytosti a ne loutky.

Matka příroda ví, že nemůže ochránit naše děti před všemi nástrahami a nebezpečími světa a my bychom to měli vědět také. Není a nebude v našich silách být jim neustále na blízku a zametat, odhánět, přistrkovat, vybírat, klidnit, foukat…  Děti se musí naučit, jak se samy ochránit před nebezpečími světa a to lze pouze přes prožité zkušenosti, na základě jejich vlastních rozhodnutí, zotavení se z chyb, konfrontací a zabývání se všemi druhy nebezpečí a zklamání. Proto matka příroda, neboli proces přirozeného výběru, je navržen tak, aby se naše děti bránily našim pokusům o jejich kontrolu.

Matka příroda má více zkušeností a je zde mnohem déle než kdokoli z nás a má lepší plán pro rozvoj dětí než vy nebo já nebo jakýkoliv dětský psycholog. Měli bychom raději poslouchat ji a učit se. Plán je implantován v našich dětských instinktech a my se ho naučíme pouze tím, že budeme sledovat a poslouchat naše děti, ne s nimi bojovat.

Představte si, jak vám osobně jsou nepříjemné nevyžádané rady, zejména od vašich rodinných příslušníků nebo jiných osob, které vás mají rády a vy je. Bohužel je to tak, doma není nikdo prorokem. Nelíbí se nám takové rady, protože zavánějí pokusy na naší kontrolu. Všichni si chceme po celý náš život udržet svou autonomii. Bráníme se kontrole ostatních a uvědomujeme si, že i když o radu požádáme, stále pod určitou kontrolou jsme. Ve skutečnosti je naše požádání o radu součástí našich prostředků racionální sebekontroly. Ale když nám jiní dávají rady, o které jsme nežádali, připadá nám to jako že nás chtějí ovládat a pokud máme pocit, že je musíme následovat, máme co do činění se strachem z toho, že se daný člověk urazí nebo se s ním nechceme dohadovat a uděláme to tak a tehdy jsme opravdu pod kontrolou. Naše děti jsou v tomto ohledu stejné jako my.

Nechte se nyní inspirovat několika tipy na autonomní jednání s dětmi v jejich i ve váš nejvyšší prospěch.

Happy kid playing with toy airplane
Nebojte se nechat děti se nudit, rozvíjí to jejich kreativitu.

1. Žádá-li vaše dítě o pomoc či radu, dejte mu jen to, o co požádalo.

Pokud vás vaše dítě požádá o konkrétní pomoc či radu, nesnažte se ho předzásobit ještě doplňujícími radami, o které vás nežádalo. Udržte se na uzdě a spíše pozorujte jeho reakce a vyčkávejte jeho iniciativu. Sledujte jeho mimiku, výrazy tváře a řiďte se tím, co z něj momentálně cítíte – uvidíte sami, kdy přestat nebo změnit téma. Nesklouzněte k přednášce, to všichni nemáme rádi, o to více děti.

 

2. Před nabídnutím nevyžádané pomoci či rady počítejte do deseti.

Pro mnohé z nás je nabízení rad reflexivní, impulzivní. Děláme to bez přemýšlení o jeho důsledcích. Stará pravda v mnoha situacích doporučuje se nadechnout, vydechnout a počítat v duchu do deseti. I tak krátké posunutí nám dává možnost přemýšlet o impulsu a získat nad ním kontrolu. To samé platí o poskytování poradenství. Než začnete říkat svým dětem, co by měly nosit, jak vypadat, mluvit nebo jíst, počítejte do deseti, i když se to ve vás vaří. Možná, že v těch vteřinách uvidíte, že vaše rada je k ničemu nebo není zas tak důležitá a upustíte od ní. V případě, že vaše rada ve vaší hlavě přetrvá, dejte si ještě jednou desetivteřinovou pauzu a pak ji obezřetně, klidně a  jako odůvodněný návrh řekněte. Už to nebude ten impulzivní tón a spíše bude přijata.

 

3. Než se budete opět snažit ochránit své dítě před nebezpečím, přemýšlejte o možných přínosech, které mu toto jeho nebezpečné chování může přinést.  

Mnoho populárních knih a článků bylo napsáno o škodě, kterou způsobujeme svým dětem přehnaným opatrováním a mají pravdu. Děti, se ve svých hrách, přirozeně a adaptivně vystavují až středně závažnému nebezpečí. Dítě balancuje na hranách nábytku, leze vysoko na strom, sjíždí na skatu dolů po zábradlí a prožívá vzrušení z nebezpečí. Matka příroda žene děti, aby tyto věci dělaly, neboť ví, že se musí naučit čelit nebezpečí a umět se s ním vypořádat, mají-li se z nich stát úspěšní dospěláci. Obdařila děti pohonem k zapojování se do „nebezpečných“ her s dobrým pocitem poznání svým limitů.

Děti si samy dávkují míru nebezpečí, o kterém vědí, že ho mohou zvládnout a to je učí se vypořádat s nebezpečím a obavami, se kterými budou konfrontovány po celý život. Mějte i vy víru v to, že vaše dítě ví, co dělá, stejně jako ji mají indiáni, když nechají děti hrát si v džungli s ostrými předměty nebo ohněm a vyplatí se jim to.

Mnoho rodičů dnes dává své děti na sporty, které jsou dozorované dospělými, protože si myslí, že tyto činnosti jsou bezpečnější a lepší pro jejich děti než volná hra. Ve skutečnosti však dochází k vyššímu procentu vážných zranění. Děti za honbou splnit příkazy dospělých – „vyhrát“, „být hvězdou“, nadužívají své svaly, kluby i kosti, konfrontují se a usilují o více, než by jim jejich zdravý rozum dovolil při jejich vlastní hře a tak se častěji a hůře zraní.

Mnohé z našich obav o naše děti jsou iracionální. Řídíme se těmi nejčernějšími scénáři.

Před zakázáním nějaké aktivity z důvodu její nebezpečnosti, se zamyslete nad otázkou, jak nebezpečné to opravdu je a zvažte to oproti cvičení, dovednostem, důvěře a emocionální kontrole, nemluvě o zábavě, které to bude pro vaše dítě mít. Většinou přijdete na to, že více získá zapojením se do dané činnosti než naopak. A přemýšlejte také o škodě způsobené nepřetržitou implantací vašich obav do vašeho dítěte a jeho pocitů. Co mu tím říkáte – „Nejsi schopný udělat sám správné rozhodnutí.“ „Nejsi schopný nic dělat sám, bez ochrany.“..

 

4. Buďte na straně dítěte, nikoliv jeho soupeřem.

rodice-a-detiPokud se vaše přesvědčení o tom, co a jak by mělo vaše dítě dělat liší od představ vašeho dítěte, a to i poté, co jste se nad ním opravdu zamysleli, pokuste se neotočit tento rozdíl do konfrontace. Naslouchejte svému dítěti. Snažte se pochopit, co vaše dítě chce a proč. Buďte jeho spojencem, ne protivníkem. Přijměte úhel pohledu vašeho dítěte. Možná, že můžete pomoci vašemu dítěti vymyslet způsob, jak dostat to, co chce, aniž by ho to ohrozilo. Řekněte mu, že se o něj bojíte a dejte mu tak najevo, že to není o jeho neschopnosti, ale vašem strachu a požádejte ho, aby vás přesvědčil o tom, že to pro něj opravdu není nebezpečné.

 

5. Nezapomeňte, že vaše dítě není vy a není odrazem vás.

Říkáme tomu „reprodukce“, ale když si uděláme dítě, nemáme skutečnou reprodukci sebe sama. Není to jen mix vás a vašeho partnera, je to mnohem více. Je to cosi nového, neopakovatelného a osobitého. Naším úkolem jako rodiče, je poznat, že každá lidská bytost potřebuje pomoc tak, jak to chce ona sama. 

Děláme velkou chybu, když se snažíme formovat své děti do repliky našeho vlastního Já nebo pokud o nich smýšlíme jako o rozšíření nebo odrazu nás samotných. Vzhledem k tomu, že jsou naše děti od nás odlišné, jejich potřeby a priority jsou odlišné od těch našich. Jakákoli pomoc a rady, které jim dáváme, mají-li být skutečnou pomocí a radou, je třeba brát vážně a čestně. Musíme jim pomoci býti jimi samými, nikoli se snažit obrátit je do nás, nebo do něčeho, o čem si myslíme, že nás učiní lepšími.

 

6. Váš cíl jako rodiče, je podpořit rozvoj vašeho dítěte a ne zapůsobit na jiné dospělé svými rodičovskými dovednostmi.

Někteří rodiče přistupují k rodičovství jako k soutěžní disciplíně. Chtějí být nejlepšími rodiči v očích ostatních rodičů nebo alespoň nechtějí vypadat jako špatní rodiče. Tito rodiče přemýšlejí jen o sobě, nikoli o svých dětech. Vaším cílem je pomoci vašemu dítěti, ne zapůsobit na své okolí.

 

7. Nejvýznamnější a potenciálně nejcennější vliv, který můžete mít na své dítě, pochází z makrořízení prostředí, ne mikrořízení chování vašeho dítěte.

Naším prvořadým úkolem není říkat dětem to, jak se mají z vteřiny na vteřinu nebo den za dnem chovat. Naopak, naším hlavním úkolem je poskytnout jim zdravé prostředí, ve kterém se budou rozvíjet – prostředí, které jim umožní vývoj jejich instinktů tak, aby fungovaly v běžném provozu. Určíte, kde budete žít a kam budou vaše děti chodit do školy. To hraje ohromnou roli při stanovení obecného fungování rodiny. Tyto dva úkoly si promyslete, pokud chcete opravdu svým dětem pomoci rozvíjet se nejzdravějšími možnými způsoby.

Jedním z nejlepších způsobů, jak můžete pomoci svým dětem, je vytvořit s komunitou, kde žijete, bezpečné vnější prostředí, kde si budou vaše děti hrát, mimo váš dosah, kde se naučí být s ostatními dětmi, bez směrování dospělými, kde se mohou potkat se správnou dávkou zdravého nebezpečí, aniž byste se při pohledu na ně znepokojovali a kde můžete najít lidi, kteří rozšíří vaše obzory mimo to, co vy a zbytek vaší rodiny můžete svým dětem poskytnout.

Vaším úkolem není chránit své děti před světem. Vaším úkolem je zajistit prostředky pro učení vašich dětí tak, aby šli svou vlastní cestou a připravit je na ni. A do té míry, jak je to možné, je vaším úkolem pomoci učinit svět lepším místem – lepším pro vaše děti a děti všech ostatních.

Krásné dny s „vašimi“ i „cizími“ dětmi!

inspirováno knihou Free to learn, Peter Gray
Michaela Weissová

Jsem specialistkou na léčbu potravinami a jógovou terapii. Pomáhám lidem uzdravit se jídlem ze zánětů, kandidy, obezity a dalších nemocí a prostřednictvím jógové terapie pomáhám uvolňovat hluboko uložené bloky na těle i na duši. Celostně pracuji se všemi rovinami člověka na návratu do rovnováhy a spokojeného života. Nechte se inspirovat těmito milovanými stránkami a prosím nekopíruje bez mého vědomí mou práci na jiné weby. Díky.

Zatím žádné komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude publikována.