Život je série cenných problémů

Život je těžký. To je velká pravda, jedna z největších. (První ze „Čtyř ušlech­tilých pravd“, kterým učil Buddha, zněla „život je utrpení“.) Je to velká pravda, protože když ji takto pochopíme, můžeme ji pře­konat. Jakmile si uvědomíme, že život je těžký – jakmile jsme to skutečně pochopili a přijali za své – pak už se život nezdá tak těžký. Pokud totiž přijmeme skutečnost, že život je těžký, přestane nás to znepokojovat.

Většina lidí tak docela nechápe, že život je těžký. Místo toho skoro pořád naříkají, ať už nahlas nebo v skrytu duše, jak obrovské jsou jejich problémy, starosti a obtíže – jako kdyby život obvykle byl snadný a jako by se to automaticky předpokládalo. Někdy nahlas a někdy potichu vyjadřují názor, že je v podobě jejich problémů postihlo něco zcela neobvyklého, co se přihodit nemělo a co se z neznámých důvodů sneslo na ně, na jejich rodinu, kmen, třídu, národ, rasu nebo i druh, a ne na ty ostatní. Vím o tomto lamentování, protože i já jsem v něm odvedl svůj díl.

Život je série problémů. Chceme je řešit, nebo nad nimi naříkat? Chceme naučit své děti, aby je řešily?

Základním souborem nástrojů potřebných ke zvládnutí pro­blémů v životě je kázeň. Bez kázně nemůžeme vyřešit nic. S tro­chou kázně můžeme zvládnout jen některé problémy. S naprostou kázní můžeme zvládnout všechny.

Když si přiznáme existenci problému a začneme jej řešit, není to nikdy bezbolestné; právě proto je život těžký. Problémy různé povahy v nás vyvolávají různé emoce: zklamání, žal, smutek, osa­mělost, provinilost, lítost, hněv, strach, úzkost, zoufalství. To jsou nepříjemné pocity, často velmi nepříjemné a srovnatelné s fyzic­kou bolestí, někdy dokonce s tou nejhorší možnou. Právě pro tuto bolest, kterou nám způsobují, je nazýváme problémy. A protože jich před nás život staví nekonečnou řadu, je vždy obtížný a radost je střídána bolestí.

Je to však právě tento proces střetávání s problémy a jejich řešení, jenž dává životu smysl. Jsou ostřím nože, které odděluje úspěch od neúspěchu. Mobilizují naši odvahu a moudrost; dokonce lze říci, že naši odvahu a moudrost vytvářejí. Jen díky nim můžeme rozumově a duchovně růst. Když chceme povzbudit růst lidského ducha, snažíme se mobilizovat a povzbudit jeho schopnost řešit problémy, právě tak jako ve škole záměrně zadáváme dětem pro­blémy k řešení. Učíme se díky bolesti, jež provází naše setkání s problémy a jejich řešení. Jak řekl Benjamin Franklin: „Každé poučení bolí.“ Právě proto nemají moudří lidé z problémů hrůzu, ale naopak je vítají – dokonce i s bolestí, která je provází.

Většina z nás tak moudrá není. Skoro všichni se této bolesti více či méně obáváme, a snažíme se proto problémům vyhnout. Odkládáme je ze dne na den v naději, že zmizí. Nevšímáme si jich, zapomínáme na ně a předstíráme, že neexistují. Na pomoc si k tomu bereme i léky a drogy, abychom otupili bolest a mohli tak zapomenout na problémy, které ji působí. Pokoušíme se je obcházet, místo abychom si je připustili. Pokoušíme se jim utéci, místo abychom je protrpěli.

Sklon vyhýbat se problémům a s nimi spojeným strastem je základním kamenem všech lidských duševních chorob. Protože většina z nás tento sklon ve větší či menší míře má, je většina z nás ve větší či menší míře duševně nemocná, respektive postrádá úplné duševní zdraví. Někteří z nás jsou schopni zajít ve své snaze vyhnout se problémům a strastem neuvěřitelně daleko. Stále se vzdalují všemu, co je zjevně dobré a rozumné, jen aby našli po­hodlný únik. Budují si důmyslné soustavy iluzí, v nichž pak žijí -někdy s úplným vyloučením reálného světa. C. G. Jung říká stručně a výstižně: „Neuróza je vždy náhražkou oprávněné strasti.“

Náhražka je však nakonec nesnesitelnější než skutečná strast, kterou měla původně obejít. Největším problémem se pak stává neuróza sama. Mnozí – jak jinak – se budou snažit i tento problém a strasti s ním spojené obejít. Vznikají tak další a další vrstvy neurózy. Jiní však naštěstí mají odvahu se neuróze vzepřít a začnou se učit prožívat strast, která je na místě, obvykle s pomocí psy­choterapie. V každém případě však platí, že vyhneme-li se takové strasti, kterou přináší řešení problémů, vyhýbáme se současně i du­chovnímu růstu, k němuž nás problémy vybízejí. To je důvod, proč u chronických duševních chorob přestáváme růst, zasekneme se. A pokud se duše neuzdraví, začne usychat.

Sami sobě i svým dětem bychom proto měli vštěpovat, jak je možné dosáhnout zdravého rozumu i ducha. Měli bychom sebe i je učit tomu, že strasti jsou nezbytné a že mají svou cenu, že je třeba si existenci problému přiznat a podstoupit obtíže, které to přináší. Kázeň je soubor základních nástrojů potřebných ke zvládnutí problémů života. V tomto souboru jsou obsaženy: odklad uspokojení, přijetí odpovědnosti, oddanost pravdě a vyrovnávání extrémů. Tyto čtyři techniky nás mají naučit trpět a vyrovnat se s bolestí, kterou přinášejí problémy, abychom je úspěšně zvládali a aby to pro nás bylo zdrojem poučení a růstu. Jestliže sebe a své děti učíme kázni, učíme sebe i je také tomu, jak trpět a jak růst.

Přeji nám všem vůli k tomu být disciplinovaní a ukáznění, neboť je to cesta sladkých plodů.

Michaela

Zdroj: Nevyšlapanou cestou, M.Scott Peck, M.D. , překlad: Jan Jeřáb