Jean- Paul Sartre kdysi napsal: “Peklo jsou ti druzí.”
A stejné je to i s nebem.
Vztahy mohou být peklem. Někdo vyžaduje víc času nebo pozornosti, někdo jiný nemá dost volnosti nebo prostoru. Někdo ovládá, jiný se brání. Někdo pláče a snaží se dostat dovnitř, jiný vzdychá a snaží se dostat ven. Znovu a znovu jsme citově bombardováni. Často si říkáme: “Proč se vůbec namáhám?”
A přece se jednou za čas náhle rozzáří hvězdy: minutu, hodinu, možná den, rok nebo ještě delší dobu je láska dokonalá. Někdo nás vidí takové, jací skutečně jsme, a přesně takové nás miluje. Samotný vzduch se stane pohyblivým chodníkem, po němž kráčíme od jednoho úžasného okamžiku k druhému, doříkáváme to, co měl ten druhý na mysli, a navzájem si opatrujeme své sny. Jako by se i naše molekuly dokonale znaly. Právě v té jedné chvíli nebo v tom jediném dni se konečně necítíme na zemi tak sami.
Ale pak se ohlásí realita, nebo vlastně nerealita.
Láska je ta nejvyšší, Bohem stvořená realita vesmíru, ale svět, který jsme si pro sebe vytvořili, ji neuznává ani nereflektuje.
S pomocí naší svobodné vůle jsme si vybudovali nepřátelské duševní království, ve kterém místo lásky vládne strach. Láska se ve světě strachu necítí vítána, protože tam zkrátka vítána není. Může být velmi obtížné získat na této rovině trvalou lásku, když se tolik vymyká současnému emocionálnímu naladění. Cesty lásky se mohou zdát téměř nepřirozené. V tomto iluzorním světě jsme si pro sebe vytvořili jakousi náhražkovou lásku. Je založená spíše na toleranci než na skutečném přijetí, spíše na formě než na obsahu a spíše na spojení těl než na spojení duší. A dokud jdeme jen po povrchu, dokud se neženeme za vrcholným zážitkem lásky, mají tyto vztahy celkem slušnou šanci na přežití.
Ale když se odvážíme říct: “Ne, já chci víc”, pak konfrontujeme ego a dožadujeme se radosti, která je přirozeným a vrozeným právem všech Božích dětí. Pokud si troufneme povstat a vědomě prohlásit, že nepřijímáme omezení vnucená v tomto světě lásce a že chceme ještě za života zakusit zvedání závoje, pak vyzýváme na souboj síly strachu.
A strach nám odpoví: “Fajn, klidně si hluboce miluj, když chceš. Mně je to jedno. Ale podívej se na tu ohňovou zeď před sebou a taky nalevo a napravo od tebe. Samozřejmě tě pohltí. Ale rozhodně do toho jdi a zkus tou stěnou proběhnout.”
Ten oheň je ničivý, ale milost nás vybaví charakterovou strukturou z titanu, která žáru odolá. Dvě duše, které upřímně spojí své duchovní síly, vytvářejí – doslova – Boží energii. Tato moc se odráží v hmotném světě. Nukleární fúze i nukleární štěpení jsou fyzické důsledky mimořádných možností ničit nebo tvořit; záleží na tom, zda se dvě jednotky života oddělují, nebo spojují. Vztahy mohou být silně špatné a mohou být i silně dobré, ale nikdy nemohou být bez síly…
Láska může být obrovskou horou, pěstěnou zahradou, zuřící bouří, chladivým vánkem nebo nádhernou lázní. Ale pokaždé je někde nablízku oheň. Vždycky jsou přítomny ty doruda rozžhavené uhlíky, signalizující zasvěcení duše. Pokud tam oheň není, není to láska. Může to být manželství, které vydrží navěky. Může to mít všechny znaky toho, co svět nazývá “solidním vztahem”. Ale pokud vás to nenutí, abyste se posunuli o stupínek výš, pokud vám to netrhá srdce na milion kousků, aby se pak ve chvíli osvíceného porozumění znovu zacelilo, pak jste opravdově nemilovali. Snad jste učinili zadost měšťákům, ale neříkejme tomu láska.
Kdykoli se naskytne šance na hlubokou lásku, stojí před ní vysoká zeď ohně. Ten oheň na sebe může vzít podobu něčeho, co spaluje zevnitř – nějaký vnitřní stav – nebo může mít podobu jakési vnější okolnosti. Ale nikdy není lásky bez ohně. Mystikovi přítomnost lásky neříká: “Běž pryč”. Ponouká ho: “jestli jsi dost silný, abys to ustál, tak tady je láska.”
Před lety zpívala Chaka Khan v jedné písničce o tom, že je ochotna kvůli své lásce “projít ohněm”. Ve skutečnosti je to právě oheň, který nás formuje. Nepředstavuje pro vztah nebezpečí, ale největší dar. Nespálí základní podstatu, ale všechno ostatní. Když se před námi tyčí ohňová stěna a ten, koho skutečně milujeme, stojí na její druhé straně, pak z nás odvaha natáhnout se skrz oheň po ruce našeho milovaného činí magickou bytost schopnou projít ohněm, aniž by nás popálil. V tomto okamžiku se napojujeme na odlišnou frekvenci vědomí. Když to dokážeme, dokážeme téměř cokoli.
Svět uděluje ceny za mnoho věcí. Existuje cena za nejlepší cokoli, co si jen člověk dokáže představit. Ale jedinou cenou pro umělce lásky je radost z vědomí, že jste se skrze oheň dostali na druhou stranu. Neexistuje žádná světská cena, jež by se vyrovnala nadšení z tohoto úspěchu a z úsměvu, který vykouzlí na tvářích dvou lidí.
Radost z vědomí, že jsme zvítězili nad ohněm, že se kov v našem srdci změnil ve zlato, činí ze vztahu posvátný kalich.
Milostné energie lidstva jsou na tento kalich připraveny; vodu máme, chyběl nám jen ten pohár. Civilizace, která neuznává posvátno smysluplným, praktickým způsobem a ponechává je ve zcela suchopárném a asexuálním kontextu, netuší, jak zacházet s posvátnými milostnými vztahy.
V ničem skutečně lidském nespatřuje božství – jak by je tedy mohla vidět v té nejlidštější věci na světě?
Když se měníme, měníme vše kolem. Vytvářejme nové dějiny lásky k sobě, k druhým – mezi sebou a bude nám dobře na světě.
ℒℴνℯ ❤ Mia
Autor: Mia Weissová, Zdroj: Marianne Williamson – Kouzelná láska, foto: Google.com, slunecnyzivot.cz
