Umění darovat se sobě aka „Nový Svět“

Mnoho z nás zažívá v současnosti velké životní změny a ať chceme (vědomě) nebo nechceme (vlivem okolností), vystupujeme z tzv. komfortní zóny.

Stojíme před propastí nového, neutvořeného a i když nás může na povrchu paralyzovat strach z neznáma a nepohodlí, někde uvnitř cítíme, že začínáme konečně našlapovat skutečným životem.

Stáváme se samostatnější, nezávislejší, svobodomyslnější, ale zároveň můžeme pociťovat strach z nezvládnutí toho žít po novu, samotu a začátečnictví. To staré se rozpadá nebo už se definitivně rozpadlo a to nové se teprve pomalu, krůček po krůčku tvoří a neplatí zde žádné známe systémy, postupy a tendence.

Ať už se jedná o rozejití se s partnerem, opuštění práce, nucení se odstěhovat, dokončení školy, nějaká nemoc, ukončení přátelství, dítě na cestě, úmrtí blízkého, ztráta peněz, … je to změna, která nám otvírá nové dveře a je jen na nás, jak ji využijeme k posílení sebe sama a své vnitřní svobody.

Jsme nuceni zbavovat se lpění na věcech, lidech a situacích, musíme začít čelit dlouhodobému nalhávání si stavu věcí a vztahů, jsou nám nastavována zrcadla našich závislostí, ne-sebe-vědomí, lenosti a her a to může být pěkně nepříjemné sousto ke spolknutí.

Mnozí pociťujeme strach z opuštění, z oddělenosti, z budoucnosti a vše nás tlačí do ponoření se do hlubin ticha sebe sama, k zpřítomnění se a ztišení mysli, která nás tak bravurně vhání každé ráno 5 vteřin po procitnutí do paniky s názvem „Život a jak dál?“.

Nejdůležitější v těchto okamžicích, které nemusí být permanentní a naopak je mohou střídat klidné pocity důvěry ve Vyšší princip a pocit „už to umím“, je zůstat skutečně TADY A TEĎ. Otřepaná, nejpravdivější věta. Když se zastavíme, nadechneme, vydechneme a uvědomíme si, co všechno máme, co vše je nám umožněno vidět, slyšet, cítit, zažívat, vnímat, potkávat, radovat se, úlevně si pobrečet a propadnout tak do užšího sepětí s vědomím života zjistíme, jak nesmírně milováni, opatrováni, chráněni a šťastni vlastně jsme, jen nám mysl – ego nastavuje iluzi problému a řešení, které leží mimo nás.

 

Teď už vše je. Odpověď na všechny otázky je v Teď.

Všechna smysluplná a pravdivá řešení jsou v Teď.

Teď je vše živé, proudící, tvořící, milující, otevřené pro nás tím projít, vzít si to a využít ve svůj prospěch a tedy i ve prospěch druhých.

 

Každá nová situace sebou nese strach, poněvadž představuje cosi nekomfortního. Budeme se tomu muset přizpůsobit, najít z toho cestu nebo to přetvořit v něco, co nám bude sloužit a to si žádá jisté úsilí. Úsilí je vnímáno obecně negativně jako ústrk, ochuzení se o něco, nepřirozené vybičování se a nepohodlí, ale opak je pravdou. Když se konečně dokopeme k tomu vyvinout větší úsilí než jen tak klidně hnít v zajetých kolejích a čekat co se stane, nesmírně nás to oživí, rozsvítí a nakopne. Ta síla k akci přijde vždy, když překonáme počáteční obavy nebo pohodlnost a rozjede nás. Začne pracovat v náš prospěch a my začneme jejím prostřednictvím utvářet sebe jako lepšího člověka, kterým se staneme a strach začne pomalu mizet.

Úsilí není usilování.

Čím více budeme následovat intuici a vyvíjet akci v kombinaci s nekonáním – necháním prostoru pro nazrání a uskutečnění věcí, tím více začneme vnímat změny, posuny a novinky ve fungování světa, ve kterém žijeme. Doslova vytvoříme ten „Nový Svět“, o kterém se tak často mluví na mnoha místech. Ten začátek jsme my a podvolení se změnám, které přicházejí. Přijetí a využití jich. To nám mění míru vědomí a vidění, to nám mění situace, kterými procházíme a lidi, kteří přicházejí k nám.

 

Naplňujme sebe sama.

Nebojme se vykročit sami za sebe. Běžme třeba sami do lesa a radujme se spolu se sebou z toho co vidíme a cítíme. Usmívejme se, mluvme nahlas, zpívejme si, dotýkejme se trávy a stromů, zdravme slunce a oblohu, zastavme se a nadechněme tu chvíli nekonečnosti sebe sama. Nebo se hezky oblečme a navoňme, i když jsme sami doma a můžeme zůstat v teplácích, jen tak sami pro sebe. Jako bychom byli tím nejvzácnějším hostem, kterého čekáme a kterému chceme dát najevo svou úctu tak, že ho přivítáme naladěni na možnost být krásní a spokojení jen kvůli tomu, že prostě můžeme. Vyražme do ulic, restaurací, knihoven, koncertních sálů, sportovišť nebo na svou vlastní dovolenou sami za sebe, vstříc dobrodružným poznáním, která nás obohatí. Sejděme se s dlouho odkládanými přáteli. Nebo vytáhněme zahrabané kolo ze sklepa a jeďme si načechrat vlasy jarním vzduchem. Jděme na bylinky, vyčistěme potok nebo spravme budku pro ptáky, cokoli. Dejme to sobě jako dárek a vnímejme se v každé té chvíli. Prohlížejme si svou sílu a skutečnost, že k naplnění sebe sama – pocitu štěstí potřebujeme jen sebe, že jsme nezávislí a otvíráme se novému. Dělejme co nás baví. Jen tak. Třeba v tom za krátkou dobu spatříme možnost, jak to dotvořit k tomu, aby nás to začalo živit. Vytvořme si svou vlastní práci, kterou budeme milovat. Bez limitů, omezení a „to nejde“ myšlenek.

Potenciál je nekonečný a všemu, čemu uvěříme my sami, to se stane naší realitou a o nás jedině v téhle celé hře jde.

 

Když pociťujeme strach, nebojme se se otevřít slzám a uvolnit nahromaděný tlak. Vyslechněme se jako nejlepší přítel, pohlaďme se a řekněme si přesně to, co bychom si přáli slyšet od druhých. Udělejme si sami radost. Nebojme se si splnit to, o čem už dlouho přemýšlíme, ale zazdili jsme to jen kvůli strachu jakéhokoli typu, který nás celou dobu blokoval k uskutečnění a vždy bylo „něco důležitějšího“.

Začneme se probouzet do vlastní síly a skutečnosti. Budeme se stávat každý den opravdovější a vidoucí svá silná i slabá místa, za která se přestaneme stydět a schovávat je za přetvářku, ale otevřeně je přiznáme a budeme se snažit je kultivovat. Tím poroste naše sebeláska, která je nejdůležitější hybnou silou pro vše!

V tomto stavu naladění se na sebe a umožnění si zažít se sebou svůj Život, nám začnou přicházet i věci a lidé zvenku – bez očekávání, jen jako třešničky na našem nejskvělejším dortu. Ten „pravý“ partner, ta skvělá práce, pravidelný obnos peněz, který potřebujeme na své spokojené žití, ucítíme co dělat pro upevnění a udržení našeho zdraví, naše přátelské vztahy dostanou větší hloubku a podporu, začnou nám chodit nápady, které pro nás bude lehké realizovat a šířit mezi další lidi a mnoho dalšího. To je ten „Nový Svět“.

Je to o dospění.

Je to o spolupráci našeho vnitřního nastavení a pravdivého nahlížení na své strachy s otevřením se potenciálu Života a přijímáním i „negativních“ zážitků a zkušeností k posunu, nikoli jejich popírání, vyhýbání se jim nebo boj s nimi.

Na pořadu našich dní by měla být umírněnost v pozitivních i negativních prožitcích (euforie x drama) i umírnění horlivého snažení naladit se za každou cenu na předměty naší touhy. Prožívat dualitu v sobě jako proud a zůstat bdělí a vědomí si skutečnosti, že jsme vším a každý den, každá vteřina, přináší nové vjemy, pocity a vibrace a nebát se je prožít. Lidsky, s pokorou, láskou a vděkem. Oprostit se od škatulkování „tohle je dobře“ a „tohle je špatně“, „teď se cítím hrozně“, „teď jsem šťastný“. Být vším v jediném okamžiku a poskytovat si vše sami, bez ohledu na vnější podmínky. To je „Nový Svět“. Nebát se svých emocí, které jsou láskyplným ukazatelem našeho vnitřního nastavení a klíčem k pochopení vzorců našeho života. Naslouchat a dovolit si slyšet druhé lidi. Co říkají – o nás, o nich, o světě a pozorovat své pocity. Říkat pravdu, která se kolikrát dere z našich úst ještě dříve, než si vůbec stačíme nastylizovat naučenou odpověď. Naslouchat slovům, která říkáme a klíčovat podle nich své mnohdy nevědomé postoje, které můžeme vědomě přetvořit na zdravější. Konat i nekonáním, umožňovat věcem, aby se děly po tom, co jsme sami zasadili semínka našich přání reálnými kroky akce ve hmotném světě. Spolupracovat. Propojovat uvnitř a vně, nahoře a dole, já a ty…

Ve chvíli kdy pochopíme a začneme žít darování se sobě, budeme umět se plně darovat i druhým.

Všichni máme občas strach. Doba je revoluční – nádherná i neúprosná. Vyrůstali jsme a dlouho žili v systémových programech založených na strachu a manipulaci a teď, jak se probouzíme a rodíme do nového, vše je jako zjara. Mlaďounké, zranitelné, měkké, v poupěti rozkoukávajícím se po zimním spánku, ale kořeny už máme. A i když nejsou vidět, jsou silné a tvoří naši kotvu, o které velmi dobře všichni víme a můžeme se na ni vždy spolehnout, neboť je to naše vnitřní síla – naše spojení se Zemí, s Jednotou.

Uzavřeme-li mír sami se sebou na všech úrovních, nalezneme mír všude, kam půjdeme.

 

Objímám nás … to dáme 😉