Povaha moci

mocCo je to moc?

Kolem této otázky se vyskytuje mnoho nedorozumění. Jednou z jejich příčin je to, že existují dva druhy moci – politická a du­chovní. Náboženská mytologie od sebe tyto formy důsledně roz­lišuje.

Například před narozením Buddhovým řekli věštci jeho otci, že se dítě stane buď nejmocnějším králem v zemi, anebo chudým člověkem, který bude největším duchovním vůdcem, ja­kého svět kdy poznal. Jedno nebo druhé, ale ne obojí. A Kristovi nabídl Satan „všechna království světa a jejich slávu“. On však tuto možnost odmítl a raději zemřel zdánlivě bezmocný na kříži. Politická moc je schopnost donutit někoho jiného, ať už ote­vřeným nebo skrytým nátlakem, aby prováděl naši vůli. Vyplývá z postavení (úloha krále, prezidenta) nebo majetku, a ne z kvalit osoby, která toto postavení nebo majetek má. Proto není politická moc v žádném vztahu k dobru nebo moudrosti. Po této zemi krá­čelo mnoho králů, kteří byli velice zlí a hloupí. Moc duchovní však spočívá pouze v jedinci samotném a nemá nic společného se schopností někoho k něčemu donutit. Lidé velké duchovní síly sice mohou být bohatí a příležitostně zastávají i vedoucí postavení ve společnosti, ale právě tak často bývají chudí a bez politické moci. Jakou schopnost jim tedy jejich duchovní síla dává, když nemohou nikoho k ničemu donutit? Schopnost přijímat rozhodnutí s plným vědomím toho, co dělají.

Většina lidí se obvykle rozhoduje, aniž by si dobře uvědomovali, co dělají. Přistupují k činu, i když se pořádně nevyznají ve vlast­ních motivech a nedovedou si ani představit následky svých činů. Víme doopravdy, co děláme, když přijímáme nebo odmítáme po­tenciálního klienta? Když bijeme své dítě, povyšujeme podříze­ného nebo flirtujeme se svou známou? Každý, kdo delší dobu pracoval v politické aréně, vám potvrdí, že se naše jednání mnohdy i přes nejlepší úmysly obrací proti nám a má škodlivé důsledky; a naopak, když někdo se zištnou motivací prosazuje něco zdánlivě špatného, může se to nakonec ukázat jako prospěšné. Podobně je tomu i při výchově dětí. Je lepší dělat správnou věc z nesprávných důvodů, než nesprávnou věc ze správných? Často se hluboce mý­líme právě tehdy, když máme největší pocit jistoty, a jednáme nejprozřetelněji, jsme-li nejistí a zmatení.

Co vůbec můžeme dělat, když jsme unášeni proudem po moři vlastní nevědomosti? Nihilisté říkají, že nic. Podle nich bychom se prostě měli nechat unášet dál, jako by se na takovém obrovském moři nedal vytyčit žádný kurs, jenž by nás přiblížil k nějakému jasnému a smysluplnému cíli. Jiní si sice také uvědomují, že se ztratili, ale odvažují se doufat, že se od nevědomosti osvobodí, když svou situaci pochopí ještě lépe. Mají pravdu, je to možné. Toto lepší pochopení však nepřijde samo sebou jako náhlý a oslnivý záblesk prozření. Přichází pomalu, krůček po krůčku, a každý z těchto krůčků je třeba vydřít trpělivým studiem a po­zorováním všeho, včetně sebe sama. Tito lidé se učí s pokorou. Na cestě duchovního růstu se musíme učit celý život.

 

vedomiPokud po této cestě jdeme dost dlouho a poctivě, začnou do sebe útržky znalostí pomalu zapadat. Postupně zjišťujeme, že dá­vají smysl. Vyskytnou se slepé uličky a zklamání; mnohé před­stavy, k nimž dojdeme, posléze zase opustíme. Přesto však mů­žeme zvolna dospívat ke stále hlubšímu chápání toho, co je vlastně smyslem naší existence, a začít skutečně vědět, co děláme. Mů­žeme se stát silnými, získat moc.

Prožitek duchovní moci je v podstatě radostný. Máme radost, že jsme něco zvládli. Není snad většího uspokojení, než být mis­trem ve svém oboru a vědět opravdu dobře, co dělám. Kdo du­chovně vyrostl nejvýše, je mistrem v oboru života. Navíc je tu ještě další, větší radost: z toho, že jsme ve spojení s Bohem. To proto, že když dobře víme, co děláme, podílíme se na vševědouc­nosti Boží. Jestliže plně chápeme charakter situace a uvědomujeme si motivaci a možné následky svých činů, dosáhli jsme takového stupně uvědomění, jaký obvykle očekáváme pouze od Boha. Vě­domá složka našeho „já“ je v harmonii s Bohem. Víme spolu s Ním. U těch, kteří dosáhnou takového stupně duchovního růstu a stavu hlubokého porozumění, se přitom radost vždy snoubí s po­korou. Kromě jiného si totiž uvědomují i to, že jejich neobyčejná moudrost vychází ze sféry nevědomí. Uvědomují si své spojení s oddenkem a skutečnost, že k nim poznatky přicházejí právě tudy. Svou snahu poznávat chápou jako otevírání této cesty a vědí, že oddenek, jejich nevědomí, nepatří pouze jim, ale celému lidstvu, všemu živému, Bohu. Když se těchto vskutku silných lidí zeptáme, kde je zdroj jejich znalostí a síly, odpovídají takto: „Nevychází to ze mne. Má vlastní moc je nevelká, je jen malinkým projevem daleko větší síly, která mnou pouze prochází. Vůbec mi nepatří.“! Jak už jsem řekl, snoubí se tato pokora s radostí. To proto, že si tito vskutku silní lidé uvědomují své spojení s Bohem a své vlastní „já“ pak vnímají v menších dimenzích. „Nechť se děje Tvá vůle, ne má. Učiň mě svým nástrojem,“ je jejich jediné přání. Taková ztráta vlastního „já“ s sebou vždy přináší jakousi tichou extázi, která se podobá prožitku lásky. Tyto lidi opouští osamělost, pro­tože si uvědomují své hluboké spojení s Bohem.

Duchovní síla však přináší nejen radost, ale i děs. Čím lépe si totiž uvědomujeme, co se děje, tím těžší pro nás je, abychom se odhodlali jednat. Můžeme to ilustrovat na příkladu dvou generálů, kteří se musejí rozhodnout, zda pošlou divizi do boje. Ten, který ji vnímá prostě a výlučně jako strategickou jed­notku, může po svém rozhodnutí spát klidně. Pro toho druhého, který si je vědom ceny života každého muže, jemuž velí, to bude nesmírně bolestné rozhodnutí. My všichni jsme generálové. Kterýkoli z našich činů může ovlivnit chod světových dějin. Pouhé rozhodnutí, zda pochválíme, nebo potrestáme dítě, může mít da­lekosáhlé následky. Jestliže toho moc nevíme, jedná se nám snad­no; vrháme kostky a čekáme, která padne. Čím vyšší je však stupeň našeho vědomí, tím více faktů musíme vstřebat a integrovat do svého rozhodování. S rostoucími vědomostmi se naše rozhodování stává složitějším. Současně se však zvětšuje naše schopnost před­vídat, kam vlastně kostky padnou. Jestliže přijmeme odpovědnost za pokus přesně to předpovědět, může se snadno stát, že pod tíží tohoto úkolu klesneme k nečinnosti. I ta je však určitou formou jednání. Za jistých okolností může být nicnedělání nejlepším mož­ným řešením, ale jindy vede ke katastrofě.

K duchovní moci tedy nestačí, abychom si skutečnost uvědomili; patří k ní i zachování schopnosti rozhodovat při stále hlubším vědomí souvislostí. Bož­ská moc spočívá v síle rozhodovat s plným vědomím všeho. Na­vzdory tomu, co si lidé obvykle myslí, nečiní vševědoucnost roz­hodování snazším, ale naopak složitějším. Čím více se přibližu­jeme k božství, tím více s Bohem soucítíme. Jestliže se podílíme na Jeho vševědoucnosti, sdílíme i Jeho bolest.

 

zenaDalším problémem moci je osamělost. (Činím rozdíl mezi osa­mělostí a samotou. Pod slovem samota rozumím, že nejsou k do­sažení žádní lidé, s nimiž by se dalo na jakékoli úrovni komunikovat. Mocní tohoto světa jsou obklopeni lidmi, kteří se často až příliš snaží s nimi komunikovat;  proto jsou málokdy  sami a mnohdy dokonce po samotě touží. Osamělost naproti tomu chápu jako stav, kdy nejsou k dosažení partneři ke komunikaci na stejném stupni vědomí.) V určitém smyslu je zde analogie mezi duchovní a politickou mocí. Ten, kdo dosáhne vrcholu duchovního vývoje, je na tom podobně jako ten, kdo se ocitl na vrcholu moci politické. Není nad ním nikdo, kdo by za něj mohl převzít jeho úkol, na koho by se dalo všechno svést a kdo by mu řekl, jak na to. Může se stát, že ani není nikdo na stejné úrovni, kdo by s ním mohl sdílet muka jeho odpovědnosti. Jiní mu sice mohou radit, ale roz­hodnutí je na něm samotném. On jediný má odpovědnost. V dalším rozměru je však osamělost obrovské duchovní kapacity ještě větší, než tomu bývá u politické moci.

U lidí s politickou mocí je totiž úroveň vědomí málokdy tak vysoká, jako jejich výsadní postavení, a proto mají téměř vždy po ruce ty, kteří jsou jim po duchovní stránce rovni a mohou s nimi komunikovat. Prezidenti a králové mají své přátele a oblíbence. Naproti tomu člověk, který vystoupil na nejvyšší stupeň vědomí, duchovní moci, nejspíše mezi svými známými nenajde nikoho, kdo by sdílel jeho hloubku chápání svě­ta. Při četbě evangelií jsme hluboce zasaženi Kristovým trvalým pocitem zklamání z toho, že nenachází nikoho, kdo by mu rozuměl. Jakkoli se snažil a překonával sebe sama, nedokázal pozvednout na svou duchovní úroveň ani své apoštoly. Nejmoudřejší z nich ho následovali, ale nestačili mu; přes veškerou lásku musel stále kráčet vpřed úplně sám.

Touto osamělostí trpí všichni ti, kdo do­jdou nejdále na cestě duchovního růstu. Je to takové břímě, že by se prostě nedalo unést, kdybychom se současně s tím, jak se vzda­lujeme jiným lidem, nepřibližovali k Bohu. Ve sdíleném rostoucím vědomí, v tom, co víme spolu s Bohem, je dost radosti, abychom z ní mohli žít.

 

Michaela

ZDROJ: KNIHA M.SCOTTA PECKA – NEVYŠLAPANOU CESTOU</