Sebeovládání a co k němu vše náleží

rovnovahaCo je vlastně sebe-ovládání, které bychom měli všichni umět ovládat?

 

Znamená to používat vhodné vlastnosti ve správný čas a na správném místě. Vlastnost, která je přiměřená na správném místě ve správný čas, se stane nevhodnou na nesprávném místě v nesprávný čas. Neexistují žádné špatné vlastnosti ani špatné síly, ale pouze špatně užité vlastnosti a špatně aplikované síly.

 

Mlčení je vlastností přinášející požehnání, když člověk ví, kde a kdy má mlčet. Mlčíme-li tehdy, když bychom měli mluvit, abychom slovem mohli někoho zachránit před velkým nebezpečím, pak je to špatné. Dojde-li k mluvení na nesprávném místě v nesprávný čas, stává se z této božské schopnosti tlachání.

 

Přístupnost. Jsme-li přístupní a otevření všemu vysoko stojícímu, tedy krásnému, dobrému a pravdomluvnému, necháme na sebe působit vůli Boha a Jeho v sobě přijímáme. Je však neblahou, stane-li se z ní bezcharakterní ovlivnitelnost bez vlastní vůle.

 

Její druhá polovina, neovlivnitelnost, znamená schopnost klást neotřesitelný odpor všem nízkým vlivům a účinkům. Klademe-li však odpor i vyšším silám, okamžitě změníme atribut a neovlivnitelnost se stává druhem izolace.

 

Poslušnost vůči boží vůli je povinností každého. Boží vůle se projevuje skrze nás nebo skrze jiné lidi. Boží vůli poznáme, když přezkoumáme vše, co se po nás žádá a zjistíme, zda to odpovídá našemu nejvnitřnějšímu přesvědčení. Poslouchat však někoho proti nejvnitřnějšímu přesvědčení, ze zbabělosti, strachu, pro materiální výhody nebo ze snahy být dobrý, je podlézavost.

 

Vládnutí znamená předávat nevědomým a slabým lidem něco z vlastní síly vůle. Univerzální láska má spojit všechny aktivní síly národa, měla by jej vést k všeobecnému dobru, aniž je poškozováno lidské právo na sebeurčení. Kdo však chce bez lásky a ze sobeckých důvodů jiným vnucovat svou vlastní vůli a poškozuje jejich právo na sebeurčení, učiní z této vlastnosti tyranii.

 

pokora3Pokoru máme prožívat vůči božskému, vyššímu Já, které nás oživuje. Musíme si být vědomi, že všechny krásné, dobré a pravé vlastnosti patří Jemu, že osoba je nástrojem projevu božství, ale sama o sobě bez božství je pouze prázdným obalem. Nikdy se nemůžeme podrobit pozemským mocnostem nebo padat na kolena před pozemskými tvary. V takovém případě by to bylo pokořování se, čímž bychom znesvětili své vlastní božství, které nás oživuje svým vlastním věčným Bytím. Nežijeme a nepracujeme z vlastní síly, ale síly proudící z vyššího Já, z Boha.

 

Sebedůvěra znamená důvěru v Boha, žijícího v našem srdci, ne však ve zdánlivou bytost, vaší osobu. Sebedůvěra je nepostradatelná pro každou tvůrčí činnost a znamená vnitřní spojení s Bohem. Namlouvá-li si osoba, že její kvality patří jí a ne Bohu, pak se z této vlastnosti stane povýšenost.

 

Dále se musíme naučit rychlému rozhodování. Zvolit bez váhání, okamžitě, z různých možností to nejlepší. Může dojít k situacím, ve kterých pouhý okamžik zpoždění znamená promeškání jedinečné a neopakovatelné příležitosti. Dokázat jednat naprosto soustředěně, s duchapřítomností stojící nad vším časem. Jednáme-li však rychle bez duchapřítomnosti a nerozvážně, a tak ztratíme soustředění, stane se z ní unáhlenost.

 

A proto se také musíme naučit rozvaze. Zkrotit před činem svůj temperament a nechat v sobě uzrát rozhodnutí s velkou trpělivostí. Často musíme čekat, než poznáme boží vůli, než dojdeme ke správnému rozhodnutí. To znamená pracovat s rozvahou. Prodloužíme-li rozvahu do nekonečna a nedojdeme-li nikdy k rozhodnutí, stane se z ní nerozhodnost.

 

prijmatNaučit se přijímat vše, co nám osud přináší. Naše hodnota není určena zevními okolnostmi, ale stupněm, ve kterém projevujeme Boha. Naše vnitřní hodnoty nemohou být porušeny nebo zničeny pozemským ponižováním nebo pokořováním. A velebení a chvalozpěvy je také nemohou zvětšit. Proto se nás nesmí dotýkat způsob, jakým s námi jednají nevědomí lidé. Zůstaneme, čím jsme, ať jsme ponižováni nebo velebeni. Naučíme se být spokojeni ve všech podmínkách a přijímat okolnosti, které nám přináší osud s naprostým klidem. Zvážíme, kdy je třeba se bránit pokořování nebo urážkám a kdy se skromně odtáhnout od velebení. Přijímání všeho se nesmí zvrtnout v apatickou lhostejnost nebo bezcharakternost. Naučíme se zvolit vždy to nejlepší a nespokojovat se s podřadným.

 

Rozlišovat krásné od ošklivého, dobré od špatného, pravdivé od falešného. Bez schopnosti rozlišování je člověk nepoužitelný jako spolupracovník božského plánu.

 

Chceme-li být užiteční, musíme také dokázat plnou silou bojovat. Mečem pravdy musíme být schopní bojovat proti stínům omylů, abychom dopomohli božskému k vítězství na Zemi. Ale vznešená a odvážná ochota bojovat se nesmí snížit k hašteřivosti. Bojovat, aby roztržené bylo proměněno v jednotu a ta vnesla mír mezi bojující. Z lásky k míru se však nikdy nesmí stát zbabělé nebo pohodlné odmítání bojovat.

 

Dále je třeba se naučit opatrnosti, kterou je možno zachránit sebe a mnoho jiných před velkými nebezpečími, škodou a nesmyslnými oběťmi. Neodvážit se však něco udělat ze strachu a z nedostatku sebedůvěry, stává se z ní zbabělost. Musíme mít neotřesitelnou odvahu. Nebát se žádného nebezpečí. Jít odvážně vstříc všem těžkostem a bojovat odvážně proti všem útokům proti božskému, když to velký cíl, pro který pracujeme, vyžaduje. Nikdy se tato vlastnost nesmí zvrhnout v hazardování.

 

klidJako spolupracovníci na velkém díle musíme pochopit, co znamená nic nevlastnit. Ať náš úkol vyžaduje chudobu nebo nás přivede k velkému bohatství, nesmíme nikdy zapomenout, že nám nic nepatří, že vše je božím vlastnictvím, z něhož dostaneme k užívání jen to, co odpovídá našemu úkolu. Jako je vodnímu kanálu lhostejné, zda jím protéká více či méně vody, jelikož voda nepatří jemu, máme i my považovat vše, co nám osud dává, za něco, co pochází od Boha a co máme předávat dál. Dostáváme vždy tolik, kolik potřebujeme. Nesmí se z této vlastnosti stát nestarání se o nic nebo opovrhování hmotnými věcmi. Nikdy nesmíme od svých bližních očekávat, že nás budou vydržovat bez práce.

 

Disponujeme vším. Jsme pánem hmoty. Zajišťujeme si tolik hmotného, kolik pro svou pozemskou činnost potřebujeme. Správně ji užíváme a ovládáme, vykonáváme nezávisle a svobodně svůj úkol. Tato vlastnost se nemůže obrátit k chtivosti po vlastnictví.

 

Nesmíme být vázaní na žádného člověka. Poznávejme ve všech lidech, co je v nich božské, co pozemské a co temné. Nemilujme osobu, ale to božské v ní, snášejme pozemské a vyhýbejme se temnému. Kdyby to úkol vyžadoval, musíme opustit nejmilovanějšího člověka, protože musíme mít stále na zřeteli, že to, co milujeme, je Bůh a ne osoba. Osoba je pouze nástrojem božího projevu. Milujme v každém člověku Boha, pak nebudeme vázáni na žádnou osobu. Nesmí se to však přehoupnout na lhostejnost a bezcitnost vůči