Zamilovanost a hranice ega

Nejrozšířenější a nejmocnější ze všech falešných představ o lásce je ta, že „zamilovanost“ je láska, anebo že je alespoň jedním z projevu lásky. Tato nesprávná představa je velmi efektivní, protože zamilovanost je subjektivně pociťována jako velmi silný prožitek lásky. Když se zamilujeme, říkáme si: „Miluji ho!“ nebo „Miluji ji!“

Už na první pohled jsou však zjevné dva problémy. Především, že zamilovanost je prožitek specificky spojený se sexualitou. Nemůžeme se zamilovat do svých dětí, přestože je máme nesmírně rádi, ani do svých přátel stejného pohlaví, jakkoli nám na nich záleží (pokud ovšem nejsme homosexuálně založeni). Zamilovat se můžeme jen tehdy, když k tomu máme sexuální motivaci, ať už vědomou nebo nevědomou. Druhý problém spočívá v tom, že zamilovanost – je zákonitě pomíjivá. Ať už se zamilujeme do kohokoliv, dříve nebo později – pokud vztah trvá dost dlouho – to přejde. Netvrdím, že osobu, do které jsme se zamilovali, vždy nakonec přestaneme milovat. Tvrdím pouze, že pocit extatické lásky, jenž charakterizuje období zamilovanosti, nakonec vždy odejde. Každé líbánky jednou skončí. Květy romantického vztahu vždy uvadnou.

Abychom pochopili fenomén zamilovanosti a nevyhnutelnost jejího konce, musíme obrátit svou pozornost k tomu, co psychiatři nazývají hranicemi ega.

Z nepřímých důkazů lze soudit, že dítě v prvních několika měsících života nerozlišuje mezi sebou a zbytkem vesmíru. Když hýbe rukama a nohama, hýbe se celý svět. Když má hlad, je to hlad celého světa. I pohyb matky vnímá jako svůj vlastní. Jestliže matka zpívá, neví kojenec, že ten zvuk ne­vytváří sám. Nedokáže rozlišit sebe sama od rodičů, postýlky a po­koje, ani živé od neživého. Nezná ještě rozdíl mezi „já“ a „ty“. „Já“ mu splývá se světem; kde není hranic, není identity.

 

S narůstajícími zkušenostmi si však dítě začíná uvědomovat sebe sama jako entitu odlišnou od zbytku světa. Když má hlad, není matka vždy po ruce, aby je nakrmila. Někdy si chce hrát, ale matka nechce. Dítě tak získává zkušenost, že jeho přání není pro matku rozkazem. Zjišťuje, že jeho zkušenost a matčino chování jsou dvě rozdílné věci. Začíná si vytvářet pocit vlastního „já“. Předpokládá se, že z této interakce mezi kojencem a matkou vy­růstá pocit identity dítěte. Je známo, že když je tato interakce mezi dítětem a matkou hrubě narušena – například když matka chybí a není za ni uspokojivá náhrada, anebo je v důsledku vlastni duševní choroby zcela bez citu a zájmu – vyvíjí se novorozenec v dítě či dospělého, jehož pocit vlastní identity je v základních aspektech hrubě narušen.

Jen co dítě rozpozná, že jeho vůle není totožná s všehomírem, začne vnímat i další rozdíly mezi sebou a světem. Když se chce pohnout, mává rukou před očima, ale postýlka ani strop se nehý­bou. Tak se dozvídá, že ruka je spojena s jeho vůlí, a proto patří jemu a ne něčemu nebo někomu jinému. V průběhu prvního roku života tímto způsobem zjišťujeme základní fakta o tom, kdo jsme a kdo nejsme, co jsme a co nejsme. Na konci prvního roku víme: to je má ruka, má noha, má hlava, můj jazyk, mé oči a dokonce i můj pohled, můj hlas, mé myšlenky, mé bolení bříška a  mé pocity. Víme jak jsme velcí, a známe svá omezení, své hranice. Právě pro toto vědomí vlastních omezení se používá termín hranice ega.

Vytváření hranic ega je proces, který trvá po celé dětství až do dospělosti, ale hranice, jež vznikají později, jsou spíše psychické než fyzické. Například pro dítě mezi druhým a třetím rokem života je typické, že se vyrovnává s tím, jak malá je jeho moc. Už předtím se sice dozvědělo, že jeho přání není pro matku vždy rozkazem, ale nechce se vzdát naděje, že by se to ještě dalo napravit, a hlavně pocitu, že by to tak bylo správné. S těmito nadějemi a pocity se dvouleté dítě obvykle pokouší jednat jako tyran a autokrat, snaží se rodičům, sourozencům i domácím zvířatům poroučet, jako by byli řadovými vojáky v jeho soukromé armádě, a když si nenechají diktovat, reaguje výbuchy královské zuřivosti. Proto rodiče hovoří o tomto věku jako o „hrozném třetím roce.“ Po dovršení tří let se dítě stává poslušnějším a klidnějším, protože se smiřuje s tím, že je relativně bezmocné. Iluze všemocnosti je však tak sladká, že se jí nedokáže úplně vzdát ani poté, co několik let velmi bolestně naráží na skutečný stav věcí. Ačkoli tříleté dítě už chápe, že jeho moc má své hranice, bude ještě několik let občas unikat do světa fantazie, kde existuje všemocnost (především jeho vlastní). To je svět Supermana a kapitána Marvela. Posléze se však i těchto superhrdinů vzdává a jako adolescent už ví, že je individualitou, vymezenou hranicemi svého těla a své moci, a že je sám o sobě relativně křehkým a slabým organismem, schopným existence jen ve spolupráci se skupinou ostatních, které se říká společnost. Jed­notlivé organismy v té skupině se od sebe nijak zvlášť neliší, ale jsou od sebe odděleny svými identitami, hranicemi a omezeními.

 

Za těmito hranicemi se člověk cítí sám. Někteří lidé – zvláště ti, které psychiatři označují jako schizoidní – vnímají svět mimo sebe na základě nepříjemných, traumatických zkušeností z dětství jako nebezpečný, nepřátelský, matoucí, nehostinný a nepolepšitelný. Takoví lidé vnímají své hranice jako ochranu a uklidnění; ve své osamělosti nacházejí pocit bezpečí. Většina z nás však osamělostí trpí a touží uniknout za zdi své individuální identity do stavu, v němž by se cítila více spojena s okolním světem.

Zamilovanost je pocit, který nám takový únik dočasně umožňuje. Podstatou tohoto jevu je totiž náhlé zhroucení části hradeb našeho ega, což nám umožňuje splynout s identitou jiné osoby. Náhlé osvobození od sebe sama, explozivní přelití vlastního „já“ do milované osoby a náhlé zmizení osamělosti, které zhroucení hranic ega provází – to vše většina z nás vnímá extaticky. Jsme jedno tělo, jedna duše! Pryč s osamělostí!

Když se zamilujeme, je to v určitém smyslu (i když jistě ne po všech stránkách) krok zpět. Zážitek splynutí s milovanou osobou v sobě skrývá ozvěnu z nejútlejšího dětství, totiž splynutí s matkou. Kromě splynutí získáváme znovu také pocit všemocnosti, jehož jsme se po cestě z dětství museli vzdát. Všechno se zdá možné. Máme pocit, že ve spojení s milovanou osobou mů­žeme překonat všechny překážky. Věříme, že síla naší lásky donutí síly odporu, aby se před námi sklonily a vytratily se do tmy. Všechny problémy padnou. Budoucnost bude jen a jen zářná. Tyto pocity jsou v podstatě stejně nereálné, jako pocity dvouletého dí­těte, které se cítí být králem rodiny a světa s neomezenou mocí. A právě tak jako iluze všemocnosti dvouletého dítěte, i vysněná jednota zamilované dvojice se posléze rozbíjí o tvrdou realitu. Dříve nebo později se jako odpověď na problémy každodenního života znovu prosadí individuální vůle.

On chce sex; ona nechce. Ona chce jít do kina; on nechce. On chce dát peníze do banky; ona chce myčku. Ona chce mluvit o své práci; on zase o své. Ona nemá ráda jeho přátele; on nemá rád její. A tak každý z nich dospívá soukromě, v hloubi duše, k nepříjemnému zjištění, že žádná úplná jednota nenastala a že milovaná bytost má a bude mít své vlastní úmysly, chutě, předsudky i plány. Jedna po druhé, postupně nebo naráz se hranice ega vracejí na své místo; postupné nebo naráz mizí i zamilovanost. Znovu jsou dvěma nezávislými jedinci. V této chvíli začnou buď trhat vazby, jež mezi nimi vznik­ly, nebo pracovat na skutečné lásce.

Když říkám „skutečná“, naznačuji tím, že představa „kdo je zamilován, miluje“ je nesprávná a náš subjektivní pocit zamilovanosti je iluze. Nicméně když tvrdím, že právě ztrátou zamilovanosti se mohou dva lidé začít skutečně milovat, dávám tím najevo, že podle mého názoru skutečná láska nevyrůstá z pocitu lásky, ale naopak, skutečná láska se mnohdy objevuje v situacích, kdy pocit lásky chybí, kdy jednáme láskyplně navzdory tomu, že lásku nepociťujeme. Pokud přijmeme definici lásky, kterou jsme uvedli na začátku, není prožitek „zamilovanosti“ skutečnou láskou, a to z několika důvodů.

 

Především nemá zamilovanost nic společného s vůlí. Není to uvědomělé rozhodnutí. Přes veškerou ochotu (připravenost) nebo touhu po něm nám může tento prožitek uniknout. A naopak, může nás postihnout ve chvíli, kdy jej nevyhledáváme, kdy je nepatřičný a nežádoucí. Zamilovat se můžeme se stejnou pravdě­podobností do někoho, kdo se k nám zjevně nehodí, jako do někoho vhodnějšího. Ba dokonce nemusíme objekt své vášně ani obdi­vovat, ani si jej vážit; přitom se nám přes veškerou snahu nemusí podařit zamilovat se do osoby, které si hluboce vážíme a s níž by blízký vztah byl v každém směru žádoucí. Tím nechci říci, že by zamilovaný nemohl projevit sebekázeň.

Například psychiatři se často zamilují do svých pacientek (právě tak jako ony do nich), ale uvědomují si svou roli a svou odpovědnost k nim, takže jsou obvykle schopni zabránit zhroucení ega a vzdát se pacientky jako předmětu romantické vášně. Takové vítězství sebekázně si mnohdy vyžádá krutý vnitřní boj a velké utrpení. Kázeň a vůle však mohou prožitek zamilovanosti pouze kontrolovat; nemohou jej vytvořit. Můžeme se rozhodnout, jak s tímto prožitkem nalo­žíme, ale nemůžeme si vybrat, kdy přijde.

Osobnost zamilovaného neroste; nedochází k rozšíření jeho hra­nic, ale k jejich částečnému a přechodnému zhroucení. Rozšíření hranic si žádá úsilí, zamilovanost ne. Líní a neukáznění jedinci se mohou zamilovat stejně snadno jako lidé energičtí a obětaví. Jakmile drahocenný moment zamilovanosti skončí a vše se vrátí do normálních kolejí, bývá jednotlivec zklamán, ale málokdy je trvale obohacen. Když překoná svá omezení a rozšíří své hranice, bývá to obvykle nezvratné, neboť skutečná láska – na rozdíl od zamilovanosti – je trvale obohacující zážitek.

Záměrná stimulace vlastního duchovního rozvoje se u zamilovaných vyskytuje zřídka. Jejich záměrem, pokud vůbec nějaký mají, je zbavit se osamělosti a případně se v tomto směru pojistit manželstvím. Rozhodně neusilují o duchovní rozvoj. Právě naopak – dokud je zamilovanost neopustí, mají pocit, že už dosáhli vrcholu a že není ani nutné, ani možné dále růst. Nezdá se jim, že by se měli dále rozvíjet. Jsou úplně klidní, naprosto spokojení s tím, kde právě jsou. Ani u milované osoby nevidí potřebu du­chovního rozvoje, naopak, vnímají ji jako dokonalou bytost, na které už není co zlepšit. Pokud na ní vidí nějaké chyby, považují je za bezvýznamné, za směšné maličkosti nebo za roztomilé po­divnůstky, které jen zvyšují její kouzlo a půvab.

Jestliže zamilovanost není láskou, čím tedy vlastně je, kromě přechodného a částečného zhroucení hranic našeho ega? Nevím. Výlučně sexuální charakter tohoto jevu mě však vede k domněnce, že je to geneticky determinovaná instinktivní složka chování, souvisejícího s pářením. Jinými slovy, toto přechodné zhroucení hra­nic ega je stereotypní odpovědí lidských bytostí na jistou konfi­guraci vnitřních sexuálních pudů a vnějších sexuálních stimulů, jejímž smyslem je zvýšit pravděpodobnost spáření a spojení v zá­jmu zachování druhu. Ještě jinak, trochu surově, by se dalo říci, že zamilovanost je past nastražená našimi geny na naši jinak vní­mavou mysl, aby se dala oklamat a vmanévrovat do manželství. Často se tento trik z nějakého důvodu nepodaří, například když jsou pudy a stimuly homosexuální, anebo se objeví jiné síly – zásah rodičů, duševní choroba, konflikt odpovědnosti nebo vyspělá se­bekázeň, které spojení zabrání. Ovšem nebýt tohoto triku, nebýt této iluzorní a nutně přechodné (nebylo by praktické, kdyby byla trvalá) regrese k infantilnímu pocitu splynutí a všemocnosti, mnozí z nás, kteří jsou dnes šťastně nebo nešťastně ženati, by byli zděšeně couvli před tvrdou realitou manželské přísahy.

 

Ještě blíže o hranicích ega

Před chvílí jsem tvrdil, že „zamilovanost“ je jakási iluze, která nemá nic společného se skutečnou láskou. Teď ale udělám ko­trmelec a prohlásím, že zamilovanost je vlastně velice blízká sku­tečné lásce. Síla mylného přesvědčení, že zamilovanost je druh lásky, spočívá totiž právě v tom, že na něm zrnko pravdy je.

Prožitek skutečné lásky také souvisí s hranicemi ega, neboť je provázen rozšířením našeho „já“. To, co vymezuje naše já, jsou právě hranice ega. Vymezení svého „já“ překračujeme díky lásce; podáváme ruku milované osobě, jejíž růst chceme podpořit. Abychom to však byli schopni učinit, musí se nám tato osoba nejdříve milovanou stát. Jinými slovy, nejdříve musíme být přitahováni k předmětu svého zájmu, který je mimo nás, za hranicemi našeho „já“; musíme k němu cítit jistý závazek a něco do něj investovat.

Psychiatři tuto vazbu nazývají katexe a říkají, že předmět naší lásky katektujeme. Jakmile však dojde ke katexi předmětu, který je mimo nás, je jeho obraz psychologicky zabudován do nás sa­motných.

Vezměme si jako příklad člověka, který je vášnivým zahrádkářem. Je to koníček, který ho uspokojuje, kterému věnuje mnoho času. „Miluje“ svou zahrádku. Znamená pro něj mnoho; vytvořil si vůči ní katexi. Je pro něj přitažlivá a on do ní investuje kus sebe sama. Cítí k ní závazek – v neděli je schopen vyskočit z postele brzo ráno, jen aby se k ní co nejdříve dostal. Kvůli ní odmítá jezdit na daleké cesty a někdy pro ni dokonce zanedbává svou ženu. V průběhu své katexe a ve snaze pečovat o květiny a keře se dozví mnoho věcí. O zahradnictví jako takovém – o pů­dách a hnojivech, o plení a prořezávání – ale i o své konkrétní zahrádce, o druzích rostlin, jež se tam vyskytují, o její minulosti, současném stavu, problémech i budoucnosti. Ačkoli zahrádka exi­stuje mimo něj, díky jeho katexi začala existovat i v něm samot­ném. Všechno, co o ní ví a co pro něj znamená, se stalo součástí jeho osobnosti, jeho identity, moudrosti a životních osudů. Katexe a láska k zahrádce vedly k tomu, že si ji docela reálně vložil do svého „já“, které se díky tomu rozšířilo. Hranice jeho ega se po­sunuly.

Jestliže tedy řadu let milujeme a díky katexi posunujeme své hranice, dochází k pozvolnému, ale trvalému zvětšování našeho „já“, k ukládání vnějšího světa dovnitř, k růstu, napínání a zten­čování hranic našeho ega. Čím déle a vydatněji se takto překonáváme, čím více milujeme, tím méně ostrým se stává rozdíl mezi námi a světem; postupně se s ním sbližujeme. A jak jsou hranice našeho ega pořád tenčí a nezřetelnější, začínáme stále intenzivněji pociťovat tentýž pocit extáze, jejž máme, když se tyto hranice částečně zhroutí ve stavu „zamilovanosti“. Jen s tím rozdílem, že místo dočasného a nereálného splynutí s jedinou milovanou bytostí teď reálněji a trvaleji splýváme s velkým kusem světa.

 

Může dojít i k „mystickému spojení“ s celým vesmírem. Pocit extáze či blaženosti dosažený takovým spojením je možná mírnější a méně dramatický, než pocit spojený se zamilováním; je však daleko pevnější a trvalejší. Posléze přináší i větší uspokojení. V tom je rozdíl mezi prožitkem vrcholu – jehož typickým příkladem je zamilovanost – a tím, co Abraham Maslow nazývá „prožitkem náhorní planiny“. Zatímco v prvním případě vrchol náhle zahléd­neme a pak zase ztratíme, ve druhém zůstáváme trvale nad mraky.

Je zjevnou a všeobecně přijímanou skutečností, že láska a po­hlavní styk se sice mohou vyskytovat společně, ale mnohdy tomu tak není, protože to jsou v podstatě na sobě nezávislé jevy. Soulož sama o sobě není projevem lásky. Nicméně prožitek sexuálního styku, zvláště pak orgasmu (a to i při masturbaci) je spojen s větším či menším stupněm zhroucení hranic ega a doprovázen extází. Právě toto zhroucení hranic ega je příčinou toho, že někdy v oka­mžiku vyvrcholení vykřikujeme: „Miluji tě!“ nebo „Ach, bože!“ na prostitutku, ke které třeba za malý okamžik, když hranice ega skočí zpátky na své místo, nebudeme cítit ani špetku sympatií a něhy, natož závazku. Tím nechci říci, že by extáze orgasmu nemohla být znásobena tím, že ji sdílíme s milovanou osobou; to jistě může. I s nemilovaným partnerem nebo bez partnera však zhroucení hranic ega v souvislosti s orgasmem může být absolutní. Můžeme na sekundu úplně zapomenout, kdo jsme, ztratit z dohledu své „já“, nevědět o čase a prostoru, být mimo sebe, ocitnout se v jiném světě. Můžeme splynout s vesmírem, ale jen na okamžik. Když jsem popisoval trvalou „jednotu s vesmírem“, se kterou se setkáváme u skutečné lásky, a srovnával ji s okamžikem jednoty, který nastává při orgasmu, použil jsem termínu „mystické spo­jení“. Podstatou mysticismu je víra v jednotnou povahu světa.

Mystikové v nejužším smyslu toho slova jsou přesvědčeni, že naše obvyklé vnímání světa jako souhrnu rozličných předmětů, které jsou mezi sebou odděleny hranicemi – hvězd, planet, stromů, zvířat, domů, nás samotných – je pouhou iluzí, zdáním reality. Tuto falešnou realitu, ten svět iluzí, který většina z nás považuje za skutečný, označují hinduisté a buddhisté slovem Maya. Stejně jako jiní mystikové, i oni věří, že pravou skutečnost lze poznat jedině skrze prožitek jednoty s vesmírem, k němuž docházíme, když se vzdáme hranic svého ega. Není možné skutečně vnímat jednotu vesmíru, říkají, dokud vnímáme sebe sama jako něco, co je tak či onak ohraničené, oddělené a rozlišitelné od jeho ostatních částí. Proto hinduisté a buddhisté často tvrdí, že dítě před vytvo­řením hranic ega realitu zná, zatímco dospělý ne. Někteří z toho dokonce vyvozují, že cesta k osvícení nebo k pochopení jednoty universa vyžaduje, abychom se vrátili k našemu prvotnímu stavu a byli jako novorozenci. Taková doktrína může být nebezpečně lákavá pro některé dospívající a mladé lidi, kteří nejsou připraveni převzít odpovědnost dospělých, protože z ní mají strach a připadá jim nezvládnutelná a nad jejich síly. „Tím vším nebudu muset projít,“ napadne je. „Nemusím se snažit být dospělým. Vydám se opačnou cestou a stanu se světcem.“ Jednání vycházející z této premisy však vede spíše ke schizofrenii než ke svatosti.

 

Většina mystiků však uznává tu pravdu, že totiž musíme nejdříve něco mít nebo získat, než se toho můžeme vzdát, aniž bychom tak ohrozili svou životaschopnost a výkonnost. I kdyby nemluvně, které nemá hranice ega, opravdu vnímalo realitu dokonaleji než jeho rodiče, nemůže bez jejich péče přežít a není schopno svou „moudrost“ nikomu sdělit. Cesta ke svatosti vede přes dospělost, ne přes rychlé a snadné zkratky. Hranice ega se musejí nejprve zpevnit, až pak se mohou začít rozplývat. Nemůžeme transcendovat svou identitu, dokud jsme si ji nevytvořili. Chceme-li se vzdát svého „já“, mu­síme si je nejprve najít. Přechodné osvobození z hranic ega, které je spojeno se zamilováním, s pohlavním stykem nebo s požitím některých drog, nám může dát zahlédnout Nirvánu, ale nepřiblíží nás k ní. Základní tezí je to, že Nirvány čili trvalého stavu osvícení čili skutečného duchovního růstu můžeme dosáh­nout jen trvalým pěstováním skutečné lásky.

Lze tedy shrnout, že přechodná ztráta hranic ega, jež je zamilovanost a pohlavní styk, nás vede k tomu, že přijímáme závazky k jiným lidem, z nichž se pak může vyvinout skutečná láska, ale navíc nám dává ochutnat něčeho, co je příslibem (a motivací) trvalejší mystické extáze. Té můžeme dosáhnout tehdy, když věnujeme svůj život lásce. Proto nakonec zamilovanost byť sama o sobě láskou není, je přece součástí jejího velkého a tajemného plánu.

 

Michaela

zdroj: kniha M.Scotta Pecka – Nevyšlapanou cestou