Nechte odejít iluze a odejde bolest

muzBolest je nevyhnutelnou součástí našich pozemských životů, ať už mluvíme o bolesti fyzické nebo emoční – citové. Důležitou součástí toho cítit se duševně v pohodě a zažívat hezký život je pochopení, že kdykoli jakkoli velká bolest přijde, jsme schopni ji zvládnout, pakliže se proto rozhodneme. Utrpení je naše volba a většina utrpení vzniká naší připoutaností k iluzi o dané situaci, člověku nebo stavu věcí.

Iluze přicházejí z nejrůznějších míst a jsou dané naší nevědomostí a setrváváním ve stále stejně zajetých starých kolejích. Někdy nechápeme změnu světa kolem nás, protože věci, které dříve fungovaly najednou již nefungují.

To se může stát velmi snadno například ve světě práce. Někteří vědci odhadují, že 90 % všech pracovních míst na zeměkouli se stávají zastaralými a dovednosti, které byly dostačující například před deseti lety, jsou absolutně nedostačujícími v současnosti. Nevšímání si těchto změn, neotevření se novému a spoléhání se na staré fungování čehokoli nás dělá dezorientované a náchylnější ke ztrátám zaměstnání, vztahů, peněz a hlavně energie. Změna je život a každá změna nás obohatí o novou zkušenost.

Další iluze se může týkat způsobu, jakým nazíráme na sebe sama – jak sami sebe vnímáme. Často se držíme myšlenek o sobě, které jsme si vytvořily před dlouhou dobou a úplně zapomeneme na to, že se stále měníme a vyvíjíme a tak náš pocit, že jsme například velkorysí, respektující nebo naopak k ničemu a opuštění, již nemusí být tak úplně pravda a je třeba se podívat na věc novýma očima a posunout se, abychom se zbavili bolesti, kterou nám takový rozkol přináší.

Snad nejvíce bolestivými iluzemi, kterými většina z nás trpí jsou iluze, které máme o jiných lidech a našich vztazích s nimi. To platí zejména v případech, kdy jsme s nimi  v blízkém vztahu – rodina, partner, děti, nejbližší přátelé.

 

Buddhisté věří, že připoutanost je zdrojem velkého utrpení v životě.

odpusteniTo je jistě pravda a pokud jde o vztahy, zraňuje nás to o to víc. Naše očekávání, nevyřčená slova, hry na viníka a oběť, snaha změnit toho druhého, domněnky a lži nás odsuzují ke zklamání za zklamáním, za která mnozí jednoduše obviní toho druhého, neboť tak je to jednodušší, možná se i rozejdou a začnou si nový vztah, aby zjistili, že ten další v řadě je stejný syčák nebo potvora. Není to divné? Iluze, které jsme si vytvořili o druhých lidech i o sobě samých nás drží v odděleném světě, ve kterém nemáme šanci pochopit, odpustit a poučit se.

Další bolestivou iluzí je, když jsme přesvědčeni, že konečně budeme šťastní, AŽ se změní naše okolní podmínky – situace nebo že se někdo změní, AŽ se jemu změní jeho okolní podmínky a situace. Jsou jimi například výroky typu: “ Budu šťastný/změním se, až se přestěhuji/on se ke mě nastěhuje.“ nebo „Až si najdu partnera, budu konečně šťastná.“ nebo „Nemám práci, nemůžu být šťastný/se cítit dobře.“ nebo „Až odjedeme na tu dovolenou, konečně se všechno změní a začne si mě více všímat.“ nebo „Až si koupím/dostanu tuhle konkrétní věc, budu šťastný. – Až mu/ji koupím tuhle věc, udělá to a to.“

Říkám tomu „Štěstí za zatáčkou“. Ale za tou zatáčkou je další zatáčka a další a další a jistě mnoho z nás zná tu iluzi, kdy jsme takto přemýšleli o čemkoli a podmiňovali svoji vnitřní pohodu tomu, až se něco stane a když se to stalo nebo jsme to dostali, tak jsme měli chvilku radost a za pár dní, možná i hodin jsme opět cítili tu vnitřní nespokojenost, prázdnotu nebo bolest. Stejně tak, když jsme dosáhli svého a například partner něco kvůli nám udělal, ale věděli jsme, že bez naší intervence by to neudělal, tak nám to radost také nepřineslo, byť se vlastně stalo to, co jsme chtěli.

Ale kdo určuje naše životní podmínky, jejich vnímání jako pozitivní nebo negativní a vytváří si stále dokola bolest nebo se rozhoduje, že už stačilo? A kde je to místo a ten čas, kdy už teda konečně začnou věci fungovat, najdeme řešení, přestaneme se bát a začneme se cítit dobře?

My sami jediní se můžeme rozhodnout se změnit a to tady a teď, v této chvíli, jen sami za sebe. Ne zítra, ne jinde, ne někoho jiného, ne AŽ…

Vidět svět takový, jakým ve skutečnosti je a takový ho přijímat a milovat, je cesta ke štěstí.

Často přebíráme svět iluzí ze svých rodin, aniž abychom se nad nimi vůbec kdy zamysleli, neboť jsou nám předloženy už jako malým dětem, které hodnotí vše, pramenící od rodičů, jako nezpochybnitelnou pravdu a zákon fungování světa. A i když většina z nás své rodiče bezesporu miluje přesně takové jací jsou a uznáváme jejich názory budované jejich zkušenostmi, je nesmírně důležité každý jeden z nich vzít a podívat se na něj svýma novýma dospělýma očima a sami si vyhodnotit, co si o dané věci CHCEME myslet. Protože i to je volba a tím se posouvá i kolektivní Vědomí lidstva tak, abychom neopakovali stále ty stejné chyby a vyvinuli se k té nejlepší verzi nás samých.

Muže velmi často provází iluze dokonalosti, neboť se snaží uvidět ji ve všem, co je obklopuje, včetně sebe, svého těla, auta, žen, domů, práce, výše konta, stupni meditace a podobně. Tato iluze je pro ně velmi často ohromnou hybnou silou, kterou drtí chtěním a usilováním do veškerého svého konání v domnění, že tak se daná věc nebo situace stane dokonalou a stále se jim to jaksi nedaří. U žen je to především iluze o své vlastní dokonalosti, jako je nutnost být krásnou ženou, skvělou matkou, přitažlivou milenkou, výkonnou managerkou, báječnou kuchařkou, inteligentní společnicí, do nekonečna využívanou a vždy správně radící vrbou, teplým a útulným domovem a podobně a pod takovou uměle vykonstruovanou tíhou všeho, mnohé z nich vnitřně trpí pocity méněcennosti, depresemi nebo rezignací, které si jen těžko přiznávají. Ach ty časopisy, filmy a seriály…

Často si neuvědomujeme, že fáze, ve které se právě nacházíme je dokonalá sama o sobě a poskytuje nám vše potřebné k dalšímu posunu. Že každý je dokonalý takový, jaký právě teď je, protože jinak by takový nebyl a co my víme, komu a čemu je to právě takto prospěšné a že posuzování všeho na dokonalé nebo nedokonalé je liché oddělení se od podstaty a pouze naše rozhodnutí to takové vidět. Tento typ iluze velmi zraňuje i mladé lidi a děti, kteří mají pocit, že musejí být „nějak“ – „nějací“, neboť kdyby byli jiní, tak by nebyli milovaní. Těm to ale bohužel způsobuje jejich nejbližší okolí.

 

muzikaZamilovanost je další velkou iluzí, i když se to teď asi mnohým špatně čte. Na začátku je vše krásné, dokonalé a konečné – náš bezchybný partner, to, jak se s ním cítíme, velké společné plány, drobné roztomilosti a dosud nepoznané novinky. Po nějakém čase už ale mluvíme spíše o rozčarování než o okouzlení, neboť naše iluze nám začala způsobovat první bolesti, vzniklé z nárazu naší fantazie s reálným světem. Vznikají nedorozumění a první hádky, často provázené konstatováními typu: „On se nějak změnil. Už to není takové jaké to bylo. Asi to byla chyba si s ní/ním začínat.“ a podobně, přitom je to stále ten samý člověk jako na začátku.

Vztah založený na nereálném vidění a nerespektování druhého jako dualitního celku vytěsňováním jeho mínusů, nemá šanci na dlouhé trvání, neboť každá naše/jeho/její část potřebuje vědomou pozornost a integraci, neboť jen tak se stáváme celistvými a zralými.

Vztahy nekvetou a zmírají, když si lidé namlouvají a nalhávají věci, které nejsou pravdou a naopak posilují falešnou iluzi ze strachu ztráty, změny nebo bolesti. Vesmír je plný paradoxů a tak naopak, když dáme věcem volný průběh, vzdáme se neustálé kontroly nad vším, začneme skutečně žít ze sebe, necháme ostatní, aby žili zase ze svého prazákladu, začneme se na každého dívat s respektem k jeho originalitě a přestaneme očekávat, že se vše bude točit jen kolem nás a podle nás, ucítíme tep skutečnosti oproštěné od balastu iluzí a opět začneme vnímat krásu a úžas nad vším, jako