Nechte odejít iluze a odejde bolest

muzBolest je nevyhnutelnou součástí našich pozemských životů, ať už mluvíme o bolesti fyzické nebo emoční – citové. Důležitou součástí toho cítit se duševně v pohodě a zažívat hezký život je pochopení, že kdykoli jakkoli velká bolest přijde, jsme schopni ji zvládnout, pakliže se proto rozhodneme. Utrpení je naše volba a většina utrpení vzniká naší připoutaností k iluzi o dané situaci, člověku nebo stavu věcí.

Iluze přicházejí z nejrůznějších míst a jsou dané naší nevědomostí a setrváváním ve stále stejně zajetých starých kolejích. Někdy nechápeme změnu světa kolem nás, protože věci, které dříve fungovaly najednou již nefungují.

To se může stát velmi snadno například ve světě práce. Někteří vědci odhadují, že 90 % všech pracovních míst na zeměkouli se stávají zastaralými a dovednosti, které byly dostačující například před deseti lety, jsou absolutně nedostačujícími v současnosti. Nevšímání si těchto změn, neotevření se novému a spoléhání se na staré fungování čehokoli nás dělá dezorientované a náchylnější ke ztrátám zaměstnání, vztahů, peněz a hlavně energie. Změna je život a každá změna nás obohatí o novou zkušenost.

Další iluze se může týkat způsobu, jakým nazíráme na sebe sama – jak sami sebe vnímáme. Často se držíme myšlenek o sobě, které jsme si vytvořily před dlouhou dobou a úplně zapomeneme na to, že se stále měníme a vyvíjíme a tak náš pocit, že jsme například velkorysí, respektující nebo naopak k ničemu a opuštění, již nemusí být tak úplně pravda a je třeba se podívat na věc novýma očima a posunout se, abychom se zbavili bolesti, kterou nám takový rozkol přináší.

Snad nejvíce bolestivými iluzemi, kterými většina z nás trpí jsou iluze, které máme o jiných lidech a našich vztazích s nimi. To platí zejména v případech, kdy jsme s nimi  v blízkém vztahu – rodina, partner, děti, nejbližší přátelé.

 

Buddhisté věří, že připoutanost je zdrojem velkého utrpení v životě.

odpusteniTo je jistě pravda a pokud jde o vztahy, zraňuje nás to o to víc. Naše očekávání, nevyřčená slova, hry na viníka a oběť, snaha změnit toho druhého, domněnky a lži nás odsuzují ke zklamání za zklamáním, za která mnozí jednoduše obviní toho druhého, neboť tak je to jednodušší, možná se i rozejdou a začnou si nový vztah, aby zjistili, že ten další v řadě je stejný syčák nebo potvora. Není to divné? Iluze, které jsme si vytvořili o druhých lidech i o sobě samých nás drží v odděleném světě, ve kterém nemáme šanci pochopit, odpustit a poučit se.

Další bolestivou iluzí je, když jsme přesvědčeni, že konečně budeme šťastní, AŽ se změní naše okolní podmínky – situace nebo že se někdo změní, AŽ se jemu změní jeho okolní podmínky a situace. Jsou jimi například výroky typu: “ Budu šťastný/změním se, až se přestěhuji/on se ke mě nastěhuje.“ nebo „Až si najdu partnera, budu konečně šťastná.“ nebo „Nemám práci, nemůžu být šťastný/se cítit dobře.“ nebo „Až odjedeme na tu dovolenou, konečně se všechno změní a začne si mě více všímat.“ nebo „Až si koupím/dostanu tuhle konkrétní věc, budu šťastný. – Až mu/ji koupím tuhle věc, udělá to a to.“

Říkám tomu „Štěstí za zatáčkou“. Ale za tou zatáčkou je další zatáčka a další a další a jistě mnoho z nás zná tu iluzi, kdy jsme takto přemýšleli o čemkoli a podmiňovali svoji vnitřní pohodu tomu, až se něco stane a když se to stalo nebo jsme to dostali, tak jsme měli chvilku radost a za pár dní, možná i hodin jsme opět cítili tu vnitřní nespokojenost, prázdnotu nebo bolest. Stejně tak, když jsme dosáhli svého a například partner něco kvůli nám udělal, ale věděli jsme, že bez naší intervence by to neudělal, tak nám to radost také nepřineslo, byť se vlastně stalo to, co jsme chtěli.

Ale kdo určuje naše životní podmínky, jejich vnímání jako pozitivní nebo negativní a vytváří si stále dokola bolest nebo se rozhoduje, že už stačilo? A kde je to místo a ten čas, kdy už teda konečně začnou věci fungovat, najdeme řešení, přestaneme se bát a začneme se cítit dobře?

My sami jediní se můžeme rozhodnout se změnit a to tady a teď, v této chvíli, jen sami za sebe. Ne zítra, ne jinde, ne někoho jiného, ne AŽ…

Vidět svět takový, jakým ve skutečnosti je a takový ho přijímat a milovat, je cesta ke štěstí.

Často přebíráme svět iluzí ze svých rodin, aniž abychom se nad nimi vůbec kdy zamysleli, neboť jsou nám předloženy už jako malým dětem, které hodnotí vše, pramenící od rodičů, jako nezpochybnitelnou pravdu a zákon fungování