Komplexy

komplex„Na zvládnutí či nezvládnutí komplexu stojí štěstí či neštěstí osobního života.“     Carl Gustav Jung

Co je to „komplex“?

Etymologicky je slovo komplex spojeno s významem „plot“, „zahrnutí“, „obklopení“ či „objetí“.

Mnoha bolestivými situacemi projdeme v životě „úspěšně“, dokážeme je zpracovat, prožít a strávit, takže nezanechají v naší duši nějaké vážné šrámy. Na druhou stranu některé situace se nám natolik vybalancovat nepodaří, a zvláště když se opakují, jakoby „vydřely“ v pomyslné kůži naší duše zranitelná, choulostivá místa, za které se stydíme a která před sebou samými i před druhými skrýváme. Tento senzitivní bod naší psychiky bývá obklopen ochranným „plotem“, který zabraňuje jeho vynoření do vědomí a plnou asimilaci jáským vědomím. Tento autonomní celek, „komplex“ zůstává odtržen jako fragment od zbytku psýché a váže část její energie.

Jednoduše: komplexy jsou citlivé momenty nedostatečného přizpůsobení se realitě.
Jak poznáme, že se nějaký komplex aktivuje?

Poznáme to snadno podle toho, že se nás něco v nějaký okamžik dotkne na citlivém místě. Někdo nám jakoby šlápne na „kuří oko“, zmáčkne naše „červené tlačítko“ a my reagujeme afektem. Reagujeme nepřizpůsobivě, rigidně, bez ohledu na kontext dané situace. Komplex byl aktivován, siréna začala houkat. Stisk tlačítka okamžitě vyvolá předvídatelnou, mechanickou odpověď. V tu chvíli nejsme sami sebou, cosi do nás „vjede“. A my se zpětně (když se ego opět zmocní kontroly nad situací) cítíme trapně, protože víme, že jsme v ten okamžik „nebyli ve své kůži“ – nebyli jsme to my – dostali jsme se pod nadvládu komplexu.

Proto Jung v tomto smyslu říká, že my nemáme komplexy, ale komplexy mají nás. Někdo zmáčkne naše „červené tlačítko“ a nám se „udělá rudo“ před očima. Jsme tváří v tvář svým komplexům bezmocní. Zase nás dostali.

Komplexy se také projevují přeřeknutím či zaškobrtnutím v řeči, kdy v nepravý okamžik „vyskočí“ nevhodné slovo, jízlivá poznámka. Nebo když si (zdánlivě bez příčiny) nemůžeme vybavit něčí jméno. (Pomyslná asociační cestička totiž vede přes autonomní zónu nějakého komplexu, tudíž se proces zasekne).

Pro aktivaci komplexu je charakteristický:

  • stav nutkavosti (nemůžeme si pomoct a prostě to musíme udělat)
  • stav snížené příčetnosti

Kdo má komplexy?

zenyKomplexy mají všichni zdraví lidé. Kdo nemá komplexy, je buď psychopat nebo je mrtvý.

Slovo ‚komplex‘ je používáno pejorativně, nejčastěji ve smyslu ‚komplex méněcennosti‘. Komplexy jsou však naopak něčím, co nás činí jedinečnými. Nikdo na tomto světě nemá tutéž konstelaci komplexů, jakou máme my. (Dokonce ani genticky identická dvojčata nemají identické komplexy!) Právě skrze naši specifickou konstelaci komplexů se cítíme jedinečnými lidskými bytostmi, neopakovatelnými projevy celku života. Neboť jak říká Klages: Život zahrnuje afekt; ego jej vylučuje.

Ego má masivní potřebu komplexy pokud možno potlačovat, neboť je vnímá jako ohrožení. Co je potlačováno, je zákonitě projektováno na okolí. Tudíž ego spatřuje své komplexy u ostatních, ale nikdy ne samo u sebe.

Komplexy jsou přirozenou součástí života, ale pro ego jsou čímsi nepřijatelným, neboť ohrožují jeho iluzi o jeho všemocné nadvládě nad celkem naší psýché. Kdykoli naskočí komplex, „vyšachuje“ na moment krále (ego) z jeho trůnu (jako zvíře nebo šašek) a démonicky se zachechtá: naše nevědomí zase na chvilku ukázalo svou pravou tvář. Oddělený ostrůvek v moři našeho nevědomí se vynořil nad hladinu a stal se na okamžik patrný. Tyto hlubiny jsou pro ego jakýmsi způsobem děsivé, neboť ego, přestože jejich přítomnost jaksi tuší, si nechce jejich existenci připustit. V jádru každého komplexu je cosi, co se neslučuje s představou ega o jeho celistvosti, dokonalosti a královské nadvládě. Ego se za komplexy stydí.

Psýché, duši si tak můžeme představit jako moře, ego jako kontinent, jenž se v celku psýché snaží zaujímat ústřední postavení na úkor jiných částí – a komplexy jako menší izolované ostrovy nebo propojená souostroví, o jejichž existenci nemá zpočátku ego tušení a které se snaží potlačit, což se zákonitě odráží v jeho projekcích na okolí.

Pamatujme si:

  • Komplexy jsou odštěpné části psýché.
  • Komplexy jsou součástí naší dědičné (rodinné) výbavy a nikdo se z nich nemůže zcela vymanit, leda smrtí.
  • Mít komplexy tedy znamená být na živu.

Asociační experiment

zena11Existenci komplexů objevil C. G. Jung v asociačním experimentu. Asociační experiment je jednoduchý test, kdy na slovo vyřčené psychologem máme odpovědět slovem, které nás první napadne. Psycholog měří na stopkách reakční dobu, která uplynula mezi vyřčením testovacího slova a naší odpovědí. Slova následují rychle za sebou a psycholog je zaznamenává do připraveného archu, včetně reakční doby. Vyhodnocení experimentu je jednoduché. Změří se průměrná reakční doba a ukáže se, že některé asociace nám trvaly déle, někdy jsme se dokonce úplně zasekli a ne a ne nás něco napadnout.

Proč? Odpověď je prostá. Protože ve vybavení si určité asociace nám bránil nevědomý komplex, který celý proces vybavování si prodloužil a zatížil zpracováváním nevědomých obsahů. (Jako kdyby harddisk počítače začal zničehonic déle „šrotovat“, než by okamžitě zobrazil vyžádaná data). Je nabíledni, že v okruhu daného slova se vyskytuje vrchním velením (superegem) dobře střežený komplex s přísně střeženým obsahem, a proto se asociace vynořila mnohem později, až když prošla celým byrokratickým aparátem daného komplexu. Anebo nevědomí nabídlo asociaci příliš podivuhodnou a vzdálenou, jako kdyby úředníci onoho komplexu zazmatkovali a podali naprosto zcestné hlášení. Na tomto zcestném hlášení jsme však onen komplex „dostali“, nachytali na švestkách.
Není třeba vysvětlovat, proč devět lidí z deseti na slovo „nůž“ asociuje (byrokraticky bezchybně vyřízenými automatickými hláškami) jako „nůžky“, „vidlička“ nebo „krájet“ (které se asociačně nacházejí v blízkém tematickém okruhu) – zatímco někdo tento zažitý standard překročí asociací „tchyně“.

Voila! Máme tu „tchynin komplex“.
Pozor – když však někdo na slovo „tchýně“ zareaguje bezmyšlenkovitě a ihned asociací „svině“ – a nejen v testu, ale denodenně – nejedná se o komplex (jehož obsah je přísně utajen), ale o vědomé přání.

Ze slov, která tímto způsobem vybočují, nám na konci testu vyjde jakási „mapa“ našich nevědomým komplexů, které dohromady vytváří jakýsi více či méně souvislý celek nebo se vynese na světlo temně podbarvený příběh našeho nevědomí. Takové odhalení je pro ego zprvu trochu šok a zdráhá se vysvětlení testu přijmout.

Jung na základě asociačního experimentu odhalil pachatele jedné vraždy, a Karel Čapek podobný experiment ilustruje v jedné z Povídek z jedné a druhé kapsy.

Asociační experiment a sny jsou podle Junga „královskými cestami“ (via regia) do našeho nevědomí.
Komplexy a energie