Asi každý se občas setkáváme s otázkou: “Co je správně?“. Nemusíme si jí pokládat jen my sami, často je totiž tématem mnoha rozhovorů a diskusí s našimi nejbližšími – rodiči, partnerem, přáteli, kolegy, sousedy i lidmi na ulici. Každý intuitivně víme, co je pro nás správné – dobré a je jen na nás, zda ten hlas Pravdy v sobě následujeme či nikoli. Každý máme svůj vlastní úhel pohledu a jednání, svou svébytnou Pravdu, utvořenou z našich zkušeností a ušlou cestou, proto je bezcenné se navzájem přesvědčovat a blahodárné přijímat, respektovat a pomáhat.
Když nám naši blízcí říkají, jak bychom měli žít, co všechno už bychom měli na svá léta zvládat, co všechno už „mít“ a srovnávat nás tak s okolím, které má jiné priority, jiné sny a kráčí po jiné cestě, můžeme se cítit zmatení a naši cestu srdce začít analyzovat hlavou. Asi všichni tušíme, že tudy cesta nevede. Jejich stíny teď ponechme stranou. Je mnoho lidí, kteří se nás mohou pokoušet z času na čas dostat na tu vyšlapanou cestu tzv. „jistoty“ (zůstat v práci, která nás nebaví, zůstat s člověkem, kterého nemilujeme, neplnit si sebebláznivější sny, …) a matérie mnoha argumenty. Ten nejsilnější je, že mají o nás strach (tudíž nám nevěří) a ten strach prý mají proto, že nás milují (potřebují nás mít tam, kde oni chtějí, aby byli klidní). Láska nezná podmínek. Láska není strach.
A je to venku – jejich představy o nás a našem směřování jsou řízeny strachem – netolerancí. Jsou součástí starého světa, kde se uznává jen to, co je tisíckrát prověřeno a zajeto. Nepracuje se se zákonem přitažlivosti, kvantovou fyzikou, sílou myšlenky, osobním růstem skrze vlastní poznání a cestou naplnění sebe sama změnou myšlení, chování, vztahovými a pracovními změnami a plutí po proudu. Snaží se nás nacpat do škatulky s určitým popiskem a když se tam nevejdeme nebo zkrátka jen vejít nechceme, tak vzniká tlak – emoční výbuchy, obviňování, výčitky a manipulace. Když jde o cizí lidi a známé, tak se toho moc neděje a většinou je nám jedno, co si o nás kdo myslí, u blízkých lidí už je to horší.
Vyjasňování si hranic s nejbližšími není mnohdy jednoduché a vždy vyžaduje velkou dávku lásky a pochopení. Jejich strach je skutečný, protože nežijí v naší kůži, jsou obmotáni svými představami o nás, které nikdy nemůžeme naplnit a neznají nic z nového paradigmatu. Díky mnohaletým zkušenostem ve starém světě ví, že skutečně jen způsobem zařazení se do stáda a podvolením se starému systému je jedinou cestou k jistému, celospolečensky uznatelnému přežití – vydržet to s přetvářkou nebo naštvaní. Ale tady nejde o to přežít, ale užít si to! A nic nemusíme vydržet! Každou „kontroverzi“ můžeme vnímat jako zkoušku shora, která jen prověřuje naši sílu a duchapřítomnost a díky které, když budeme otevření, se můžeme něco naučit.
Můžeme se rozhodnout, že se každý den budeme stávat svobodnější a začneme se vzdávat veškerých forem strachu, protože už je nepotřebujeme. Jsou to jen staré manipulativní vzorce, které hrály na notu našich komplexů a tím nás držely přesně tam, kde jsme byli slabí a využitelní. Pryč s nimi!
Když meditujeme a vstupujeme do svého srdce, přesně víme, kdo jsme, co máme dělat, že se nemusíme ničeho bát a že jsme Božím Světlem, které se nemůže ztratit. A o to tu běží.
My všichni se můžeme rozhodnout vystoupit ze starého světa, který nabízí jen model trávení celých dní v práci, která nás nebaví, za peníze, které ve frustraci utratíme za nepotřebnosti, které nás stejně už nepotěší a ve kterých se pak zrcadlí jen naše nespokojenost a zdeptanost, ze které pak onemocníme, nepracujeme a stejně nakonec žádné peníze nemáme. V horším případě zbudou dluhy a hypotéky, protože v televizi říkali, že naším snem je mít pořádný dům s velkou zahradou a bazénem, skvělý fáro v garáži a každý celý leden trávit v Thajsku. Můžeme skončit se skleslostí způsobenou nedostatkem času a vnímání lidí a věcí, které skutečně milujeme a bez kterých strádá naše duše, tělo a celý náš život. Můžeme vystoupit z tohoto martyria – krysího závodu, který nás činí nešťastnými, naštvanými, vyčerpanými a osamocenými s pocitem, že vše jde ztuha. Můžeme se probudit a vstoupit do souladu sami se sebou – s Vyšším vedením.
Nebo se alespoň můžeme pokusit změnit nazírání na věci a situace, které nemáme rádi a brát je jako výzvu, která nás může někam posunout a ještě něco dát. Nekoncentrovat se na to „špatné“, ale koncentrovat se na to „dobré“. Přetransformovat mysl a těšit se do staré práce, která nás ještě včera vysávala a rozhodnout se, že z té smutné kanceláře vybrousíme místo pohody a harmonie a rozsvítíme všechny kolem a realita se pak začne měnit. V případě, že i po té, budeme pociťovat v hloubi duše nenaplnění a nesoulad, budeme vědět, že jsme právě prošli přechodovou fází ke svému skutečnému životu.
Nejlépe je zjistit, co nás nejvíce baví, začít se tomu s láskou a radostí věnovat a nechat se tím pohltit natolik, že se to nakonec stane naší milovanou prací, která nás bude ještě královsky živit.
Tento soulad způsobí, že se i ostatní stránky našeho života dají do pohybu a začneme k sobě přitahovat správné lidi a situace, které sestaví mozaiku našeho vysněného pocitu ze života. Začneme zářit a pochybovači zmizí. Vše už totiž bude jasné.
Mnozí z nás jsme stále ještě jednou nohou ve starém systému strachu – známé „jistoty“ a druhou nohou v novém světě vlastní síly, Jednoty a tvoření si vlastní krásné reality, který teď nově poznáváme a milujeme. Jako všechno, i tohle je postupný proces přestupu, proto nemusíme hned dělat rychlá rozhodnutí a vše měnit najednou, ale můžeme zvolna kráčet krůček po krůčku a těšit se na každý nový den, kam nás asi zavede, koho přihraje do cesty a co nového se naučíme, o co silnější se opět staneme. Pak najednou zjistíme, že už TO žijeme. Nechme starou kůži pozvolně se odlupovat a pozorujme, jak se pod ní zpevňuje nová, mladá a zdravá – naše nové nebojácné Já.
Přeji nám všem svobodu, autonomitu a odhodlání stávat se sebou samým a jít tam, kam chceme – kam nás srdce táhne, byť se to může většině zdát nepochopitelné, odsouzení hodné a nezodpovědné. Jen my sami víme, kam jdeme a proč. Jaké zkoušky ještě musíme ustát, abychom ze sebe odloupli další vrstvu nevědomosti a stali se pravdivějšími a pokornějšími. Neposuzujme a nesuďme ničí způsob života, byť by to bylo vlastní dítě. Dávejme svobodu sobě i druhým a věřme v Boží vedení. Strach plodí jen strach. Ze strachu nikdy nevzniklo nic dobrého, plodného, ani živoucího.
Zde ještě přikládám zajímavý dokument:
