Mozek a odvaha skočit

Často vídám, jak jsou lidé nešťastní ze svých vztahů s partnerem a rádi si představují, jaké by to bylo mít opět někoho, kdo by je miloval. Ale na druhou stranu si říkají: „Kdo by mě chtěl, když nejsem dost dobrý.“
 
Své tělo má podle sebe nedokonalé, možná má nesplacené dluhy – finanční i morální nebo je bez práce a spoustu dalších důvodů. Lidé se tím často užírají, mívají i nálady pod psa, deprese a nejraději by byli zachumlaní celý den v posteli. Ale proč by se měl vlastně nad tím někdo trápit? Mnozí kolikrát ani neví, proč se vlastně trápí, jen se zkrátka necítí tak zvaně „správně“ a to může mít mnoho příčin zakopaných v dětství nebo pubertě.

Lidský mozek, pokud se chce litovat, si stejně vždycky nějaký důvod, proč se litovat najde. Ať už tyto stavy vznikají z čehokoliv, vždy s tím jde udělat to, že si přehodnotíme naše hesla, systémy přesvědčení a schémata, podle kterých si celý život řídíme.

Když si ale budeme například říkat, jak jsme na tom špatně a že chceme, aby bylo lépe, tak na tom opravdu špatně budeme stále a nic se nikdy nezmění. Postupem času a s přibývajícími léty, to bude horší a horší. Ani opakování pozitivních prohlášení a afirmací nepomůže, neboť na ty dřív nebo později mozek stejně zapomene, neuvedou-li se do praxe a zůstane tak u svých starých programů, které nám nyní tolik ubližují.

Nejsilnější ze způsobů je, když tyhle těžké situace zkrátka přijmeme takové, jaké jsou.

Například:
„Nikoho nemám, nikdo o mě nestojí. Jsem sám/sama. Ach jo.“
„Dobře“, pokrčím rameny, „Tak tedy nestojí.“

Zkrátka se tomu vzdáte – přijmete to.

V tu chvíli ta tíha z vás začne padat a vaše špatná informace v mozku začne postupně slábnout, protože jí přestanete živit.

To je totiž ta největší zbraň, jakou můžeme na toho „zmetka“ – vnitřního kritika nebo oběť v sobě, použít! Jako bychom ty špatné informace začali pomalu vymazávat z hlavy a nahrazovali je novými, pozitivními, které nás naučí znovu svůj svět ovládat a žít tak, jak doopravdy chceme.

K tomu ale potřebujeme také trochu více odvahy a jestli jí máme málo, stačí kapku změnit život a pomalu se pouštět do věcí, které jsme nikdy předtím nedělali, nebo se jim ze strachu vyhýbali.

Pouze překonáváním se náš mozek a náš život může rozvíjet dál!

K tomu, abychom našli potřebnou odvahu, musíme své rozhodnutí a snahu cítit doslova až ve svých kostech. Zkrátka být pevně přesvědčeni o tom, že do toho jdeme a opravdu skočit – vystoupit ze své komfortní zasmrádlé zóny.

Jestli si budeme jen říkat, že s tím něco někdy uděláme, tak se obávám, že s tím skončíme tak rychle, jak jsme začali a možná skončíme i na psychiatrii.
Mozek – mysl – ego to totiž stále bude brát tak, jako že se nic neděje a dít nebude. Nebo tak, že má zkrátka důležitější věci na práci a my zůstaneme bez pohnutí na místě, kde nám není dobře a nic se nevyřeší.

Tím, že si vlastně opravíme své mozkové vzorce, začneme nejen myslet jinak, ale začnetme i dělat věci jinak. Už to nezůstane pouze u přemýšlení a snění o tom, jaké by to mohlo být, kdyby, kdyby, kdyby…

Každopádně nesmutněte, nestojí to za to, pokud nejde o život.

 

Autor: Daniel Vacek, foto: Pinterest, www.slunecnyzivot.cz

Pokud máte chuť sdílet článek na vašich stránkách, směle do toho, jen prosím o uvedení jména autora, případných zdrojů, odkazu na www.slunecnyzivot.cz a této poznámky.