Svět poznáváme jen skrze náš vlastní vztah k němu. Nestačí tedy zkoumat svět; chceme-li jej poznat, musíme současně zkoumat i pozorovatele, tedy sebe sama. Zkoumání světa kolem nás není nikdy tak bolestné jako zkoumání světa v nás, jemuž se většina lidí vyhýbá právě pro strasti, které to obnáší. Tomu, kdo je odhodlán žít v pravdě, se ovšem tyto strasti zdají méně důležité – a čím méně významné, tím dále se člověk na cestě k sebepoznání dostává.
Život v naprosté oddanosti k pravdě také předpokládá ochotu přijímat nesouhlas jiných. Jediný způsob, jak si ověřit, že naše mapa platí, je vystavit ji kritice a ohrožení ze strany tvůrců ostatních map. Jinak žijeme v uzavřeném systému – pod skleněným zvonem, jak to metaforicky nazvala ve svém románu Sylvia Plathová; dýcháme stále znovu tentýž zkažený vzduch a stále více se utvrzujeme ve svých sebeklamech.
Protože je proces přehodnocování vlastních map tak strastiplný, máme většinou snahu se všem projevům nesouhlasu vyhnout neboje odrazit. Dětem říkáme: „Neodmlouvej. Jsem tvůj otec.“ Partnerovi dáváme najevo: „Hlavní je žít a nechat žít. Když mě budeš kritizovat, uvidíš, jaká umím být mrcha, a budeš litovat.“ Staří lidé naznačují světu a svým rodinám: „Jsem starý a zranitelný. Když se mnou nebudete souhlasit, můžu z toho mít smrt. Přinejmenším budete mít na svědomí, že jste mi otrávili poslední dny života.“ Svým zaměstnancům sdělujeme: „Pokud se vůbec odvážíte se mnou nesouhlasit, měli byste to dělat hodně obezřetně, nebo si budete muset hledat jiné místo.“
Nejen jednotlivci, ale i organizace jsou pověstné tím, jak se brání projevům nesouhlasu.Tak, jako musí jedinec přijímat a dokonce vítat nesouhlas se svou mapou skutečnosti a svým způsobem jednání, aby dospěl k větší moudrosti a výkonnosti, měly by i organizace přijímat a vítat kritiku, jestliže chtějí zůstat životaschopné a progresivní. Jedním z největších a nejzajímavějších úkolů příštích desetiletí bude vtělit do byrokratické struktury našich organizací institucionalizovanou otevřenost a vstřícnost; ta by měla nahradit dnes převládající institucionalizovaný odpor k podnětům zvenčí.
Snaha vyhnout se kritice je u lidí tak všudypřítomná, že může být právem označena za součást lidské přirozenosti. Jestliže ji však označíme jako přirozenou, neznamená to ještě, že je takové chování nezbytné, prospěšné nebo nezvratné. I kálet pod sebe a nečistit si zuby by bylo přirozené. Přesto se učíme dělat něco nepřirozeného tak dlouho, dokud se to nestane naší druhou přirozeností. Nabývání sebekázně vlastně může být definováno jako proces učení se nepřirozenému. Patří k charakteristickým vlastnostem naší přirozenosti, že dokážeme její hranici překročit a tím ji změnit; možná je to právě tato vlastnost, která nás činí v plné míře lidmi.
Aby dokázali jednotlivci i organizace přijímat kritiku, je třeba, aby jejich mapy reálného světa byly opravdu přístupné veřejné kontrole.Třetí význam života v pravdě je tedy v tom, že předpokládá naprostou upřímnost. Jde tedy o trvalý, nikdy nekončící proces sledování sebe sama, abychom si mohli být jisti, že naše sdělení – nejen slova jako taková, ale i způsob jejich použití – bezvýhradně odrážejí pravdu čili realitu tak přesně, jak je to v našich silách.
Taková upřímnost nepřichází bezbolestně. Lidé raději lžou, protože se chtějí vyhnout kritice a možným následkům. Když prezident Nixon lhal v záležitosti kolem Watergatu, nebyla tato lež ani ušlechtilejší, ani nějak zásadně odlišná od případu, kdy čtyřleté dítě lže mamince, že lampička sama od sebe najednou spadla se stolu a rozbila se. Pokud je kritika oprávněná, což většinou bývá, je lhaní pokusem obejít oprávněné strádání a jako takové vede k duševní chorobě.
Lžeme samozřejmě nejen těm druhým, ale i sami sobě. Ohrožení našich jistot – našich osvědčených map – ze strany vlastního svědomí a reálného vnímání může být právě tak oprávněné a nepříjemné jako jakákoli kritika zvenčí.
Nevyšlapanou cestou, M. Scott Peck
