Do chvíle, než se probudíme, máme stálý a velmi silný pocit, že jsme odděleni od všeho – vidíme se jako Já a ostatní, pociťujeme často zmatení, smutek, strach, bolest a obavy. Bojíme se o svého partnera, o rodinu, o přátele, o práci, o zdraví, o peníze, o budoucnost, … Máme tendence všechno řídit a kontrolovat. Máme pocit ohromné zodpovědnosti za celý svůj život a mnohdy i za životy ostatních lidí a to produkuje pocit tíhy.
Žijeme v neustálém napětí z očekávání výsledků našeho snažení. Strkáme do sebe, závidíme si, nevnímáme se, ukazujeme prstem ven – na ostatní, v nichž vidíme to špatné a křičíme: „Jak je to možné?!“
Žijeme představou, že stále musíme něco dokazovat, předstírat a někým být, aby nás okolí akceptovalo, mohli jsme se zařadit a tím být tedy „šťastní“. Uvnitř se ale stejně dál v myšlenkách trestáme za banality, které vyhodnocuje naše hlava jako přestupky, které „by se neměly dělat“ a jež ve skutečnosti jsou nádherným užíváním si života a darů shůry, poskytované nám s tou největší láskou. Čteme stohy knih o tom, jak se mít rád, zatímco stále procházíme těmi samými komnatami podsvětí jen proto, že se pořád vidíme odtrženi od celku a Bohem opuštěni. A mezitím vším nám nepřetržitě běží v hlavě podprahový program strachu – jak zvládneme tohle všechno přežít v té hrůze kolem, do konce svých dní…
Rozhodnout se pro změnu a odpustit si všechno, co považujeme za chybu z doby, kdy jsme ještě nebyli zralí a neuměli „to“ je dobrý začátek k sebelásce a přeměně šedých dní na ty barevné, živoucí a vědomě žité. Odpočinout si od neustálého hledání pravdy, lásky a štěstí někde venku, mimo nás, prostřednictvím knih a mouder jiných lidí, které stejně když neprožijeme, tak v nás nezůstanou a v případě, že nám vážně není dobře, tak jen prohloubí naší bolest z uvědomění si té propasti. Místo toho se pokusme začít si uvědomovat chvíli od chvíle, činnost od činnosti, člověka od člověka, pocit od pocitu a prolézat a pozorovat sebe uvnitř.
Všechno víme, všechno máme – uvnitř, učme se tedy od sebe samých, nikoho k tomu nepotřebujeme!
Když přijde slabá chvíle, tak si vzpomeňme, že to přeci vůbec nevadí, že jsme to pořád my, že ji vítáme a děkujeme jí, protože nebýt jí, tak nepoznáme ani to radostné. Važme si tak všeho, co můžeme prožívat, neboť skrze to se zvědomujeme, rozpínáme srdce a tím kráčíme stále krůček po krůčku ke Světlu. Co na tom, že jsme teď protivní, necítíme se dobře, máme toho nad hlavu, někdo nám vadí, nestíháme, neplníme to, co jsme si předsevzali…
Jsme stále nádherní lidé a máme právo na to dělat a cítit vše a nic není chyba, nic není špatně!
To jen my sami jsme na sebe krutí, když na sebe klademe nemožné požadavky, neustále zběsilé tempo ku předu a vše v lati. To jsou jen naše vlastní měřítka, která jsme si vytyčili, abychom se cítili platní, užiteční a právoplatní sdílet život na této Zemi. Můžeme se tedy kdykoli rozhodnout, že je změníme, že se propustíme z okovů daných cílů a změníme směr naší cesty. Vůbec nic se nestane a naopak se stane všechno, protože se nám ohromě uleví a nabereme nový kurz poznání, takže jen získáme!
Ve chvíli, kdy sebereme odvahu být skutečně milujícími své nádherné bytosti na všech úrovních a toho, že jsme tu proto, abychom zažívali krásu tvoření prostřednictvím hmoty, narostou nám křídla a celé nebe začne zpívat a oslavovat radostí, že jsme si konečně vzpomněli, proč jsme tady!
Otevře se nám srdce a zavalí nás proud spojení, pocitu Jednoty a sounáležitosti s Bohem a vším, čím Bůh je – se vším! S každým člověkem, stromem, ptákem, oblakem, kapkou deště, stéblem trávy, potokem, dítětem, motýlem, kamenem, kytkou, situací, … Vše k nám začne promlouvat, vše nás začne učit a vést. Ke všemu ucítíme lásku, protože se probudí v nás. Začneme pociťovat každý okamžik s vědomím, jak je báječné, že zrovna teď můžeme třeba sedět u ohně s přáteli a zvířaty u nohou, vyměňovat si příběhy a smát se – zažívat tenhle celý obraz jako dar a uvědomovat si ho v té chvíli. Kamkoli se podíváme, uvidíme nádheru a budeme se v slzách dojetí ptát, jak je možné, že jsme to předtím neviděli?
Láska je všude kolem nás, i v situacích, které jsme dosud jako lásku nevnímali, naopak – když se dva lidé hádají (a my můžeme být jedním z aktérů), když dítě pláče, když jsme my sami nebo někdo z blízkých nemocný, když nás obejmou chmury a máme strach,… Vše je láskyplné vedení shora, které nám říká, že jsme narazili na lekci sebepoznání svých slabin – ega a je na čase na nich zapracovat. Že pakliže něco nezměníme, budeme trpět ještě více. Že tudy již nemáme pokračovat, že tady a takhle to není pro nás a abychom nalezli jinou cestu – cestu lásky a navrátili se do souladu se sebou samými a svým životem. Díky za tento očistný proces, bez kterého bychom už jen stagnovali a nudili se 🙂
Vše je otevřenou učebnicí.
Jsme tu proto, abychom si vzpomněli, proč tu jsme, učili se, pracovali na sobě a užívali si vše, co je nám dáno.
Dostali jsme dar fyzického těla, skrze které můžeme zažívat veškeré pocity a situace, které vytváříme- fyzické milování, jako formu komunikace a přiblížení se k sobě navzájem a Zdroji, možnost jít na skvělý koncert a pak si dát o půlnoci nazí v kuchyni něco dobrého a přitom si třeba vyprávět a smát se se svým partnerem nebo jen tak sami tančit místností, pomazlit se svým psem nebo kočkou, dát si horkou voňavou koupel, běžet lesem, plavat v řece, dýchat, ležet na sluníčku, sázet kytky, hezky se obléknout a pociťovat tu zábavu, kterou nám tohle všechno poskytuje. Díky našemu tělu rozlišujeme i strach a všechny jeho formy a hranice, které můžeme vědomě rozpouštět a uvolňovat dechem a naučit se skrze tělo s ním pracovat.
Radujme se z toho, že tu můžeme být a tolik toho vyzkoušet, všechno je tu pro nás, stačí si jen vybrat!
V každém člověku je kus nás samých. Ať se směje nebo je v mlze. Když mu věnujeme milý pohled, úsměv nebo jen hezkou myšlenku, v tu chvíli si vzpomene sám na sebe a všem nám tu bude zase o něco lépe. Až zase budeme v mlze my, někdo nám to vrátí…
Je velké štěstí tu být, ať si to teď uvědomujeme či nikoli, ať je nám teď momentálně hej nebo zažíváme těžké zkoušky růstu. Važme si všeho, co je nám umožněno vidět, cítit a zažívat.
Milujme se natolik, že si dovolíme vystoupit ze stínů svých komplexů, které nám kdysi vytvořil někdo jiný, když jsme byli ještě slabí a přestaňme jim věřit a být jimi. Dovolme si odložit svůj aktuální strach, který už dávno nepotřebujeme. Vždyť je to stále dokola. Dělejme to, co cítíme a chceme a co nám dělá dobře a na to se soustřeďme. Říkejme věci otevřeně, upřímně a v klidu, bez ohledu na to, co si o tom kdo pomyslí. Žijme v pravdě.
Dívejme se na ostatní, jako by byli našimi milovanými dětmi a učme se od nich, spojujme se s nimi, naslouchejme jim a otevřme se jim.
Zapomeňme na dogmata, varující, že bychom si měli dávat na všechno pozor a hlavně na to, komu se otevřeme. Když víme, kdo jsme, nemůže se nám nic stát a pokud to nevíme, odzrcadlí se nám to na druhých a dostaneme tak báječnou příležitost si uvědomit svou slabinu a skrze ní se vědomě posílit a posunout. Přestaňme hrát hry na skvělé manželky/y, matky/otce, dcery/syny, kolegyně/y, … za vším buďme my, takoví, jací skutečně jsme a to nás otevře skutečnému životu – našemu lidství.
Sama za sebe musím říci, že moc děkuji za to, že mohu žít v této nádherné revoluční době, kdy všichni přecházíme ze starého světa naučených metod, postupů, cest a písniček na stejná ustrašená témata do nového, který se utváří ze dne na den přesně podle nás samých – skutečných a je nekonečný v možnostech, barvách, prožívání a kráse. Každé ráno, když procitám, tak už nemám pocit, že chci pořád jen spát. Nebojím se ničeho z venku, protože vím, že si všechno tvořím sama a vše je mým zrcadlem. Přijímám se se všemi „chybami“, kterým se občas i směji, protože vím, že až je budu chtít nemít, tak je prostě mít nebudu, tím pádem pro mě nepředstavují problém, kvůli kterému bych se teď měla trápit – vše je v mé hlavě. Nebojím se autenticky žít, říkat svou pravdu, dělat své věci podle sebe, neurážet se a hodně se smát. Miluji své nedokonalé tělo, které ke mě láskyplně promlouvá a jako maják v bouři navádí k větší pokoře a otevřenosti. Respektuji svou rebelskou povahu vzdušno-zámkového vodnáře, protože přesně jím jsem si kdysi sama vybrala být a skrze něj se učit.
Miluji, že mohu psát články na tento web a třeba někoho z nás skrze ně pohladit nebo inspirovat k nevzdávání se.
Přeji nám všem tady na Zemi i ve Vesmíru lásku, lásku a lásku a touhu po změně ke skutečné svobodě.
Miluji…
