Konkurence neexistuje + praktické cvičení

mirMy lidé současnosti jsme zanešeni spoustou programů v hlavě, které nám nevědomě řídí život ve stejných, mnohdy bolavých kolejích. Jeden z možných programů mnohých z nás je program: „Byl jsem tu první…“  

No a co? 🙂

 

Již od dětí jsme byli velmi motivováni přístupem cukr a bič k soutěžení, zaujímání určitých míst a pozic jako první a nejlepší, k porážení druhých a vítězství. Tento systém překonávání se se tváří velmi nevinně. Je prostředkem k tomu, jak v dětech, zaměstnancích nebo kamarádech vyburcovat smysl pro co nejlepší výkon za odměnu, bez ohledu na jejich skutečné dary, potřeby, touhy, směr nebo plynutí. V případě nepodání očekávaného výkonu přijde v horších případech souzení, ponížení a případné odsunutí na „chvost“.

Výsledkem takového přístupu je posilování pocitu oddělenosti, smutku, vlastní nedostatečnosti, pocitu štěstí podmíněného určitými výsledky a porovnávání a hodnocení sebe i okolí, kterého se pak složitě snažíme odnaučit, neboť nám v životě způsobuje bolest.

 

konkurenceProgram: „Byl jsem tu první.“ je velmi patrný například ve frontách na cokoli, kdy si lidé bedlivě hlídají, aby je náhodou někdo nepředběhl, protože pak by to nebylo „spravedlivé“ a došlo by k hádce. Ve vnitřním světě nám tato situace může zrcadlit, že se chováme sami k sobě nespravedlivě a bují v nás určitý odpor. V plaveckých bazénech, kde ten s programem „Byl jsem tu první“ brázdí svůj směr a rychlost plavání bez ohledu na změny situace a počet lidí a zrcadlí nám tak, že i my sami jsme k sobě i k okolí častokrát necitliví. Na plážích, kde si lidé s tímto programem každé ráno otráveně přivstanou, aby zabrali nejvhodnější místa ze strachu, že by tam byl někdo jiný a na ty, kteří přijdou později se tváří nevraživě, přehlíživě nebo povýšeně. To, co vidíme, nám může sdělovat, že i my pociťujeme častokrát pocit ohrožení nebo se ohrožujeme sami tím, že přehlížíme své potřeby. Doma, když ten, kdo například zapne televizi první, si automaticky bere právo dívat se na program, který on určí, protože tam byl přeci první!, nám může ukazovat naši vlastní aroganci k sobě, případně k druhým. V kolonách aut, kdy jen málokdo z nás respektuje metodu zip a nepustí před sebe auto, které přijíždí ze silnice nebo pruhu, který v tu chvíli není na řadě – „první“. Řidiči s tváří „nevidím – neslyším“ stojí za ten stres a nervy šlapat na plyn kvůli každému milimetru, jen aby někdo, kdo jede stejným směrem se tam nemohl dostat a on tam byl „první“, zvítězil! To je opět obrázek jen naší vlastní rivality a sobectví, které chováme k sobě samému a je jen na nás rozkrýt, v jakých situacích k tomu dochází a vyléčit je. V práci a ve škole, kdy na našem nejlepším výkonu záleží výše naší výplaty, známky nebo nejrůznější výhry. Tyto situace jsou odrazem našeho nepřijetí části sebe v proudu života a toho, kým skutečně jsme. Podobných případů byste určitě našli celou řadu.

 

426510_535588339815444_1330982395_nJsme občas pěkně malí – myšleno egoističtí, omezení a sobečtí. Vzájemné poměřování v lidech nevědomě vzbuzuje řevnivost, závist, nenávist, nepřejícnost, podezřívavost, odmítání, útoky… nelásku. Přitom tímto přístupem k životu, tedy k sobě, ubližujeme jenom sobě! Každá taková vnější situace a vyvolaná emoce je pravdivým zrcadlem toho, co nosíme uvnitř sebe a jaký vztah máme sami se sebou, i když je to pro mnohé z nás stále ještě jen málo pochopitelné. Odrážejí nám naše vnitřní bolavá místa a nefunkční programy a dávají nám příležitost je uvidět, pozorovat, přijmout, pochopit a vyléčit, aby nám již neubíraly energii a radost ze života.

 

Cvičení k přeléčení negativních postojů k sobě samému:

Zastavte se na chvíli, v klidu a tichu se posaďte, narovnejte záda, uvolněte tělo, ruce si můžete dát do klína, zavřete si oči a zhluboka se párkrát nadechněte. Představte si osobu nebo situaci, která vás zraňuje, pojmenujte si co to je a nechte se svou emocí zcela prostoupit. Pozvěte ji dál, poděkujte ji a pozorujte ji i v těle. Jak se cítíte, když se k vám ten člověk takto chová, když se ta situace děje. Nic víc, jen to pozorujte. Až se příval trochu zklidní, zaměřte se na oblast srdce – svůj vnitřní prostor a zeptejte se:“ V jaké oblasti se já tak chovám sám k sobě?“ a pozorujte odezvy – obrazy uvnitř vás, kterých se to dotýká a proč. Už samotné uvědomění léčí. Zeptejte se ještě: „Co mě to má naučit?“ a opět vyčkejte impulsu, který vám napoví… Přijměte vše, co se ve vás odehrává a zvolte si nový přístup k této situaci, který vás již nebude zraňovat, ale léčit a tím uzdravovat i ostatní.

Cvičení opakujte co nejčastěji a postupujte krok za krokem, situaci za situací. Některé situace opakujte i vícekrát do té doby, než ucítíte, že už vám jejich představa v těle nezpůsobuje žádné tlaky, stažení, bušení nebo bolest. A nebojte se, když vám to třeba napoprvé hned úplně nepůjde. Taková niterná práce se sebou potřebuje svůj čas a klid, ostatně jako vše.

 

165402_494734163913053_1064296813_nŘekněte, nebylo by lepší přistupovat k životu – k sobě s lehkostí, láskou a nadhledem? S vědomím, že ostatní lidé nejsou nepřátelé, soupeři a nechtějí nás jen využít a pošpinit? Že v každém člověku, kterého potkáme je kus nás samých, dualita a Bůh? Že situace, kterými procházíme si sami připravujeme svým myšlením a je jen na nás, jak se v dané chvíli rozhodneme, že jimi projdeme?

Co kdybychom se TEĎ rozhodli, že vystoupíme z programu „konkurence“ a třeba jen tak pustíme někoho před sebe. Jen proto, že se nám chce, chceme vyzkoušet, co se stane. Nebo se ve frontě na někoho usmějeme a prohodíme pár milých slov bez katastrofických komentářů na celou prekérní situaci fronty. Že pozveme někoho, kdo marně hledá místo na složení deky a tašky s jídlem a krémem, ať si lehne vedle nás a strávíme tak den s člověkem, který nás může velmi obohatit a zpříjemnit nám den, který už se nikdy opakovat nebude. Že pustíme před sebe auto, které tedy nevypadá vůbec „mile“ (hodnotíme opět jen sebe), ale třeba nás mile překvapí (třeba ne), třeba nám to udělá radost bez očekávání čehokoli a třeba se po tom budeme cítit lépe.

Zákon rezonance je jen o našem vlastním nastavení a je bez kompromisu – to, co vysíláme, to dostáváme. Takovými drobnými změnami ucítíme, že se nám lépe dýchá, jsme jemnější, otevřenější, vědomější, přátelštější a to hlavně sami k sobě a tím pádem prožíváme radostnější dny a o to tu přeci jde.