Zvládnout své nectnosti, nedobré návyky, nedostatek laskavosti
a porozumění pro ostatní není lehké a nepřichází hned. Práce s nimi vyžaduje vytrvalost a snahu
vidět chyby nejen u ostatních, ale
nejprve u sebe sama. Kdo pracuje se svými chybami, ale přitom nadále podléhá svému nízkému já a jeho nízkým vibracím, se velkého úspěchu nedočká.
Proti nadvládě nižšího já je třeba se uzavřít a pozorovat s pomocí
vyššího Já vše nedobré – jako někdo cizí, kdo dokáže zůstat nad věcí.
Kontrolou nedobrých myšlenek, pocitů a nutkání k nesprávnému
jednání se chráníme před ztrátou životní síly a před nepříznivými
následky unáhlenosti a chybných rozhodnutí. Jejich růstu je třeba zabránit
svým rozhodným NE již při jejich vzniku. Jinak se rozpínají
a sílí, až se nakonec staneme jejich otroky.
Silný a volný zůstává jen ten, kdo je schopen kontrolovat svá vzrušení, pocity, slova a skutky – z nadhledu, trpělivě, důkladně a moudře. V tom je skryto celé tajemství úspěchu a lidského rozvoje.
Harmonii a blaženost, které následují po zvládnutí sebe sama, nelze popsat slovy. Lze je nazvat „nebeským stavem“. Ten je schopna vnímat nejen naše duše, ale i pozemské tělo. Duchovní život není jen víra a poznávání, ale také z hloubi srdce vyzařující harmonie a konání dobra a lásky sobě a všemu kolem.
Duchovní průvodci
Mysleme často na své duchovní pomocníky. Nikdy nejsou unaveni,
naopak, jsou stále připraveni začít pomocí svědomí probouzet každého
z nás znovu a znovu ke správnému myšlení a činům. Daří se
jim to, pokud neděláme špatné skutky, nepropadáme zlu.
Ani jim nebylo nic darováno. I oni museli na sobě tvrdě pracovat, než dosáhli
stupně, který jim umožnil plnit jejich těžký úkol.
Musí použít mnoho lásky, trpělivosti a vytrvalosti, než přivedou své
svěřence k uvědomění si a poznání pravdy i úkolů jejich existence. Když si myslíme, že už dále nemůžeme, dostaneme od nich (Boha) sílu.
Přesvědčení
Co je přesvědčení? Víra bez pochybností, víra, kterou nemůže
nic a nikdo zvrátit.
Jak takový stav získáme? Tím, že si uvědomíme, co jsme již poznali,
docílili, když jsme přesvědčeni, že získáme i vše další, po čem
ještě toužíme.
Každý může být mistrem ve svém oboru – ovšem musí být
přesvědčen, že své vědomosti a schopnosti dokáže správně použít. Pochybuje-li, je dosažení vytknutého cíle v nedohlednu.
Přesvědčení je velká síla a ten, kdo je ho schopen v sobě správně probudit a použít,
své cíle dosáhne. Opět se tak potvrzuje síla našich myšlenek, víry a vůle.
Stejné platí i pro vnitřní růst a práci na sobě samých. Jestliže jsme přesvědčeni, že
zvládneme své slabosti, nedobré návyky a chyby, jestliže vytrvale a důsledně plníme svá
předsevzetí, vytčeného cíle dosáhneme. Také naše pády budou stále vzácnější, až nad
svými slabostmi zvítězíme. Pamatujme na to v dobách, kdy padáme! Taková je škola života. Učí nás bránit se dalším nezdarům.
Víra a přesvědčení přemáhají především strach, našeho největšího nepřítele a zesilují
zodpovědnost a důvěru ve vlastní schopnosti. To vše je dosažitelné, dokážeme-li se na
sebe podívat objektivně, bez výmluv a omlouvání, když se snažíme každý čin kontrolovat moudrostí a láskou k ostatním. Pak dostáváme silnou podporu od nás provázejících ochránců.
Překonávání
Překonávat, zdolávat své slabosti a chyby je jeden z nejtěžších úkolů pro mnohého člověka.
Dnešní lidé se často snaží, aby jejich pozemský život probíhal bez ohledu na ostatní co nejpříjemněji. Holdují požitkům a snaží se získat co nejvíce peněz, aby si mohli dopřát vše, na co jsou jejich hmotná přání zaměřena.
Pravý smysl a úkol procházejícího života je jim cizí a je-li o něm hovořeno, odmítají
realitu nadzemského života jako nedokazatelný fakt, pro který nejsou ochotni vzdát se všeho, co získali.
Pochybnosti, které člověka vnitřně rozpolcují, mu nikdo nemůže ulehčit – nadhmotnou existenci nelze podložit hmotnými fakty. Vše závisí na vůli člověka, na schopnosti pozorovat svůj život. Při práci na sobě samém nám nemůže nikdo pomoci.
Jakmile si přiznáme vlastní chyby a začneme pracovat na jejich odstranění, musíme si uvědomit i důležitost překonávání pohodlnosti, posilování vytrvalosti, trpělivosti, rozhodnosti při vracejících se chybách a špatných návycích. Jestliže žijeme vědomě, uvědomíme si chyby již v jejich začátcích dříve než přemohou naši vůli. Kdo žije vědomě a je připraven každým okamžikem kontrolovat své myšlenky, slova a skutky. Často se při kontaktu s ostatními necháváme strhnout k nepromyšleným odpovědím. Důsledek si uvědomíme až pozdě. Volíme-li správná slova a tón, můžeme říci vše. Ovšem vhodnější je mlčet a čekat. Mysleme na to, že každý náš spolužijící je stejně jako my Boží
stvoření, mysleme na hlubokou pravdu slov: „Co nechceš, aby bylo činěno tobě, nečiň sám ostatním!“
Kdo tato slova zakotví ve svém nitru, zvládne rychleji a snadněji své nectnosti, nedobré zvyklosti a pocity, bezohlednost, sobeckost a mnohdy i bezcitnost ve vztahu k spolužijícím. S překonáním každé slabosti roste vůle a odhodlanost a cesta k cíli je stále kratší.
Chtít
Ke všemu, čeho chceme dosáhnout, je třeba vůle. Svobodnou vůli dostal od Boha při svém stvoření každý člověk. A na každém z nás záleží, jak ji používá. Úkolem pozemského života (a ten si každý z nás již před svým zrozením předsevzal) je však vzestup, odstraňování nedobrých vlastností a chyb. Záleží jen na nás, zda to budeme chtít zvládnout a překonat. Na Zemi to není lehký úkol. V denním životě nás provázejí přání a touhy po všem, co vidíme u druhých. Často nevědomě podléháme požitkům a zvyklostem – ty nám ovšem víc škodí, než prospívají. Ale o tom většina lidí nepřemýšlí.
Pouze ten, kdo je ochoten chtít zvládnout všechny překážky na cestě ke svému pročišťování, kdo chce vyrovnat provinění, která si do života přinesl a která během jeho trvání činil, dokáže prosadit svoji vůli a stát se pánem sebe sama. Odmítne lákadla, která
ho mají svést z cesty k morální vnitřní čistotě, a pochopí, že je na Zemi proto, aby realizoval svá předsevzetí. Touží zušlechťovat své já.
Musíme se snažit být příkladem toho, co chceme sami. Tak jako na žebříku máme jednu ruku vztahovat vzhůru – abychom dostali sílu stoupat a udržet se – ruku druhou máme podávat dolů tomu, kdo vystupuje za námi. Pomáhat bližnímu k lidskému vzestupu. To neznamená, že vývojový stupeň toho, komu chci pomáhat, musí být nižší než můj vlastní. Třeba stojí výš než já a čeká jen na probuzení, na malý impuls k poznání toho, co chce a po čem vnitřně touží.
Láska k bližnímu, o níž je tolik hovořeno, a přesto zůstává většině lidstva cizí, nevynechá žádnou příležitost pomáhat, sílit a podporovat druhého. Pro toho, kdo poznal a plní smysl svého života, je pomoc ostatním samozřejmostí a obohacuje ho vnitřním teplem a radostí. Chtít znamená nemluvit, ale konat. Nasadit všechny síly k uskutečnění všeho, co jsme poznali jako dobré. Nenechat se ničím odradit a zastrašit. Chtít je cesta k plnění všeho, co nás vede vzhůru, k využívání šancí, které nám krátký pozemský život poskytuje a za něž musíme být vděční. Duchovní bohatství získané během jeho průběhu je pokladem, který budeme schopni správně ocenit po přechodu zpět do našeho pravého domova.
Nutnost stálé harmonie
Všechna poznání, která se snažíme upevňovat ve svém nitru, nelze udržet, jestliže se nesnažíme žít ve vnější a vnitřní harmonii.
Jakmile pocítíme první nátlak vzrušení, je třeba se ihned snažit o uklidnění a vyrovnání. Prosbou o pomoc našich duchovních pomocníků i pomocí vlastní vůle se snažit odpoutat od všeho rušivého. Bez vnitřní harmonie nelze dosáhnout hodnoty stojící nad pozemskou realitou. Jak dosáhneme vnitřní harmonie?
Kontrolou myšlenek, pocitů, skutků, vědomým odtahováním se od všech situací, které ji ohrožují. A pamatovat si, že netrpělivost nás blokuje proti inspiracím vyšší pomoci i proti správnému jednání a mluvení. Stálá harmonie by měla obklopovat každého z nás jako nepropustný pancíř, který nepříznivé síly neprorazí.
Poznej sebe sama
Každý pokrok ve vnitřním vývoji člověka začíná poznáním sebe sama, svého pravého původu, domova, úkolů, které si do života přinesl. Musí začít snahou vidět se tak, jaký opravdu je, a ne tak, jak sám sebe vidí. To je první krok k úspěchu.
Kdo chce poznat sám sebe, musí se dostatečně pozorovat, uvědomovat si hodnoty svých myšlenek, slov a skutků, analyzovat vše, čím jsme procházeli a jak jsme reagovali: „Jak jsem přišel na tuto myšlenku, proč jsem to řekl, udělal?“ Brzy poznáme v nás zakořeněné nedobré zvyklosti, které si mnohdy přenášíme z jednoho života do druhého – protože jsme proti nim dostatečně nebojovali. Většinou máme pro svá nesprávná slova, jednání, pocity různé výmluvy: „Odpověděl jsem stejným způsobem jako on, vrátil jsem
mu jen to, co vyvolal, myslel jsem to dobře, ale on mne nepochopil, chtěl jsem pomoci…“ Ale to je zakrývání pravdy, to potlačuje poznávání sebe sama. Přiznání si vlastních slabostí a úspěšná snaha je napravit vyvolává s každým krokem vpřed stále více vnitřní radosti. Zejména u toho, kdo si je vědom, že na Zemi lze vše nesprávné 600 – 800krát rychleji napravit než po přechodu do nadzemí. Šťasten, kdo tuto příležitost využívá.
Důležitým pomocníkem pro poznání vlastních chyb je dostatečné pozorování, jak často se stejná chyba vrací a kde je v nás zakořeněna. Zabývejme se svým sklonem ke lhaní, pýše, zapírání, přeceňování sebe sama, nezvládnutou chtivostí, závistí a dalšími nectnostmi. Při poznání pramene, z něhož vycházejí, prosme hned o pomoc božské pomocníky, kteří nám dají sílu bojovat a při příští příležitosti nás upozorní: „Dej pozor, tohle jsi již tolikrát udělal a nyní je to tu znova!“ S každou přemoženou slabostí rosteme a sílíme, ale nesmíme být přesvědčeni, že jsme ji již plně zvládli.
Většina z nás „nemá čas“ ani na přemýšlení a ještě méně na uskutečňování toho, co je na Zemi naším duchovním úkolem, práci na vlastním vnitřním růstu. Když přijde náš čas a vracíme se zpátky tam, odkud jsme na Zem přišli, nepřinášíme si nic z toho, co je pro náš budoucí život pravým bohatstvím. Přemýšlíme o výmluvách, tvrdíme, že nemáme čas, ale ten tak často promrháme bezcennými, spíše nám škodícími než pomáhajícími činy a bezmyšlenkovitým plácáním.
Ctnosti jsou světlo, harmonie a touha oprostit se ode všech nízkých návyků, vlastností a chyb. Dělejme vše pro jejich získání. Probuďme se k životu nadřazenému hmotě, která je doposud hlavním cílem vašeho denního snažení, k životu hmotě nadřazeného ducha.
Zrcadlo nectností
Lhaní Nestydatost Pýcha Netaktnost Umíněnost Pomstychtivost Paličatost Poživačnost Vznětlivost Kritičnost
Urážlivost Pochybovačnost Neschopnost odpouštět Svárlivost Prchlivost Žárlivost Všetečnost Pomlouvačnost Vysměvačnost Prázdné plácání Závist Nevděčnost
Nevěrnost Lakota Beztaktnost Nedůvěřivost Smyslnost Zaujatost Nestřídmost Pohodlnost
Pokrytectví Povrchnost Zlomyslnost Nechuť k práci Domýšlivost Ješitnost Povyšování se Přepjatost Falešná pokora Nespokojenost Pověrčivost Netrpělivost Tréma Náladovost Stydlivost Faleš Nerozhodnost Egoismus Kolísavost Panovačnost Důvěřivost Slídivost Malomyslnost Ctižádostivost Zoufalství Mudrlantství Betznadějnost Namyšlenost
Stísněnost Vypočítavost Lehké ovlivnění Nespolehlivost Plachost před lidmi Věrolomnost Zbabělost Netolerance Vrtkavost Nedbalost Nepořádnost Nečestnost
( 70 necnosti – Podle knihy „Laurentius – Schritte der Tat zur Entwicklung“)
Zůstat pánem sebe sama
Velký cíl všeho snažení v boji s nectnostmi je být a zůstat pánem sebe sama. K tomu je především nutné si být vědom toho, že musím chránit svoji životní sílu. Tu nám odtahují neviditelné, nás obklopující a provázející nedobré bytosti. Většina lidí si není vědoma, že každá z jejich nectností, proti níž nebojují, je pro tyto síly pramenem, z něhož získávají energii. Jakmile ztrácíme nadvládu nad svými myšlenkami a pocity, když propadneme sebemenšímu rozrušení, otevíráme se jejich působení. Většina z nás se pravděpodobně domnívá, že k rozrušení dochází jen nedobrými vlivy. K rozrušení a otvírání aury dochází i nezvládanou radostí a všemi ji provázejícími pocity. Nikdy nesmíme ztratit kontrolu a nadvládu nad tím, co cítíme a myslíme. Je nutné usilovat o vyrovnanost při smutku, zlosti, závisti, žárlivosti, ale i při nadměrné radosti, nadšení, při soucitu a obětavosti. Všechno, co děláme, začíná myšlenkami, a není-li jejich kontrola dostatečně a důsledně prováděna, dochází často k výčitkám, proč jsme to či ono řekli a udělali. To narušuje naši vyrovnanost a otvírá nás pro ztrátu životních sil.
Jedna z nejoblíbenějších forem negativních sil k ovládnutí člověka je minulost, strach z budoucnosti a přítomnosti, výčitky a lítost, proč jsme to a ono neudělali jinak apod. Minulost je již za námi a všechny výčitky a stálé návraty k jejímu průběhu jsou zbytečné, protože ji nemůžeme vrátit. Ale můžeme se uplynulými událostmi a chybami poučit a pak lépe zvládnout chyby současné. Strach z budoucích dnů a jejího průběhu musíme předat do rukou Božích, vždyť nemáme potřebný nadhled a nejsme schopni budoucnost ovlivňovat. Jen ten, kdo nás stvořil, nejlépe ví, co je pro nás dobré. Zůstat pánem sebe sama vyžaduje mnoho práce a kontroly, ale zaručuje velký pokrok. Učme se měřit vše, co nás potkává, moudrostí, láskou a důvěrou v pomoc, o níž prosíme. Pak k nám nemá přístup nic, co nás chce ovládat a strhnout do záhuby.
Přeji nám všem čistotu Ducha i mysli.
ℒℴνℯ ❤ Mia
Zdroj: kniha : Rekni ANO Bohu a svemu životu, foto:google.com, slunecnyzivot.cz
